Být Američanem znamená nikdy to nevzdat. Bruce Springsteen slaví 70 let

Foto: ČTK/AP
Daniel Konrád Daniel Konrád
22. 9. 2019 19:24
Bylo to po teroristických útocích z 11. září 2001. Na břehu rodného New Jersey americký zpěvák a kytarista Bruce Springsteen pozoroval, co zbylo z věží Světového obchodního centra. Čára kouře, prach a poletující popel. V tu chvíli od mostu přijíždělo auto. Řidič stáhl boční okno. A zavolal: "Bruci, teď tě potřebujeme."

Jeden z nejznámějších světových rockerů se toto pondělí dožívá 70 let a historka ilustrující, co znamená pro Američany, pořád platí. Bruce Springsteen, to americké "svědomí národa", je zachránce, silák, chlap. Dodává sílu, povzbuzuje. Utužuje.

Téměř půlstoletí svou hudbou předává jasné ideály a postoje. Že člověk má věci dělat naplno. Když to nejde, musí vykasat rukávy, zatnout zuby a "prostě to dát". Klidně sám, když není, komu si říct o pomoc. Že musí mít sebekázeň, "makat" na sobě více než ostatní. Nikdy se nevzdat. Být co nejlepší to jde.

"My Italové jdeme do všeho naplno. Člověk do toho musí šlapat, dokud mu drží kosti pohromadě," shrnul rodilý Američan s irskou a italskou krví ve své autobiografii Born To Run.

Vyjadřuje to i na pódiu. Perkusivní silou, se kterou řeže do kytary, tím, jak zpívá z plna hrdla, napíná obličejové svaly, zatíná zuby. Po třech, dřív čtyřech hodinách vysilujícího koncertu končí s košilí, dřív nátělníkem, skrz naskrz propoceným. Kdykoliv to vypadá, že píseň končí, kapela moduluje o půltón výš a refrén jede nanovo. Extáze pokračuje.

Je v tom nesmírné energie, étos rockové hudby i něco z hecování kazatelů v černošských kostelech. "Základní pravidlo zní jednoduše: dáme do toho každý večer úplně všechno a vám na oplátku dojde, kolik skvělého toho máte v sobě," vysvětluje Springsteen tu základní chemii mezi svým E Street Bandem, dlouholetou špičkovou kapelou, a posluchači.

Americký komik Jon Stewart jednou řekl, že "Bruce nezpívá, Bruce podává výpověď". A připojil vzpomínku z dob, kdy pracoval na baru v New Jersey. Jakmile skončila šichta, sedal do auta a pouštěl si Springsteena. "Najednou jsem si nepřipadal jako loser. Když posloucháte Bruce, nejste loser. Jste jednou z postav epické básně o loserech," vystihuje Stewart pocit, který v 70. a 80. letech minulého století sdílely miliony Američanů.

Springsteen, který od svého debutu Greetings from Asbury Park z roku 1973 vydal devatenáct studiových desek, má na první pohled omezený slovník i rejstřík témat. Ve skutečnosti patří k nejlepším současným textařům. Několika slovy dovede načrtnout celý život.

Roku 1973 se svou první deskou Greetings from Asbury Park, N.J.
Roku 1973 se svou první deskou Greetings from Asbury Park, N.J. | Foto: Simon & Schuster

Často zpívá o osamělých nebo nějak sužovaných chlapech, kteří dřou, aby si zasloužili přízeň druhého. Učí si přiznávat chyby, překonávat zklamání. Zjišťují, co dělá chlapa chlapem, dospělého dospělým. Zakládají rodiny, učí se zodpovědnosti, zocelují. A také zažívají společenskou izolaci, úbytek práce, přesun firem do zahraničí. Ztrácí půdu pod nohama, základní životní jistoty, pocit, že se o ně vlastní země dokáže postarat.

"Springsteen zbyl ze své generace sám, kdo se věnuje vlasti. Ani Bob Dylan, ani Paul Simon, ani Neil Young to nemají v popisu práce," vystihl to dnes již nežijící hudební kritik Vojtěch Lindaur.

Holky, rychlá auta, továrny, levné jídelny, to vše jsou jen kulisy příběhů, kterými se Springsteen snaží vyslovit, co znamená být Američanem. Říct něco o lidech, kteří Ameriku pomáhali budovat, i těch, které nechala na holičkách. Nejznámější je v tomto ohledu jeho skladba Born in the U.S.A., kvůli optimistickému refrénu často považovaná za projev patriotismu. Je to přesně naopak.

Původní studiová verze Born in the U.S.A., jak roku 1984 zněla z hitparád. | Video: Columbia Records

Nepochopená Born in the U.S.A.

V osmašedesátém roce už Bruce Springsteen žil muzikou. Měl za sebou dětství v New Jersey, v početné, chudé katolické rodině. Základní školu, kde ho jeptišky mlátily pravítkem přes prsty. Přelomový okamžik, kdy v televizi viděl Elvise Presleyho a kvůli němu si pořídil kytaru. Kdy se před zrcadlem učil tančit a s prvními kapelami pochopil, že zásadní je "roztancovat holky" v prvních řadách. Pořád se ale ještě hledal.

Jednou v poštovní schránce najde obálku se svým jménem. Rozlepí ji. "Gratulujeme, byl jste vybrán, abyste sloužil své zemi v Armádě Spojených států amerických," zní verdikt, který si tehdy, v průběhu války ve Vietnamu, vyslechly statisíce mladých Američanů.

Springsteen patřil k těm, kdo se odvodu vyhnuli. Uhrál to na zdravotní nezpůsobilost. A později se k tomu okamžiku neustále vracel a přemýšlel, kdo asi skončil na jeho místě. "Jak dopadl? Přežil?" líčí v životopisu ten "pocit viny".

Chtěl ho odčinit, alespoň pomoct veteránům. Inspiraci poskytl Ron Kovic, protiválečný aktivista, autor knihy Narozen čtvrtého července, který se z Vietnamu vrátil na vozíčkovém křesle. To kvůli němu Springsteen napsal Born in the U.S.A., skladbu o tom, nakolik se americký sen vzdálil americké realitě.

Roku 1985 při koncertu v Los Angeles.
Roku 1985 při koncertu v Los Angeles. | Foto: ČTK/AP

Pozdní reflexe, protestsong vydaný devět let po skončení konfliktu, stojí na kontrastu. Kritické sloky vyprávějí o zklamání a optimistický refrén oslavuje jedinou jistotu, která člověku zbývá: že se narodil v Americe. Jenže ta se o něj momentálně nedokáže postarat, což byl případ Kovice i tisíců dalších veteránů.

Ne každý Springsteenův záměr pochopil. Hned roku 1984 se píseň v prezidentských volbách pokusil využít Ronald Reagan, než mu poradci sdělili, že to není žádná oslava vlastenectví, ba naopak. A Reagan nebyl jediný.

Teprve koncem 80. let Springsteen začal hrát Born in the U.S.A. v radikálně překopané, temnější, klouzavé verzi, sólově na dvanáctistrunnou kytaru, se dvěma strunami oddělenými a takzvaným bottleneckem na prstě. Někdy dokonce úmyslně vypouštěl refrén. Aby naplno vyznělo, co chtěl říct: že tahle země se o své hrdiny nedokáže postarat a že to je hanba. Tak ostatně skladbu slyšeli i návštěvníci Springsteenova prvního pražského koncertu roku 1997.

Akustická, temnější verze Born in the U.S.A. | Video: Columbia Records

Akustické období

Dnes by ho člověk skoro nepoznal. Přijel ve zvláštním období. S knírem a kotletami, oblečený jako farmář, prohlédl si Tančící dům, potřásl rukou Václavu Havlovi. A pak v Kongresovém centru vystoupil bez své nejznámější kapely E Street Bandu, jen s akustickou kytarou a foukací harmonikou.

Hrál skladby z alba The Ghost of Tom Joad, navazujícího na trochu upozaďovanou linku jeho tvorby. Začala deskou Nebraska z roku 1982, taktéž sólovou, natočenou na čtyřstopý kazetový magnetofon, míchající rock s bílým gospelem, country a blues.

S Václavem Havlem roku 1997 v Praze.
S Václavem Havlem roku 1997 v Praze. | Foto: ČTK

The Ghost of Tom Joad byl 13 let nato poctou folkovým písničkářům Woodymu Guthriemu nebo Petemu Seegerovi. "Woody zpíval o světě, kde mělo smysl vzdorovat moci tím, že jí říkáte pravdu," shrnul Springsteen, co ho vedlo k úvahám o odvrácené straně USA, o farmářích z polí a malých měst, k příběhům rasového nebo společenského vyloučení.

"Byl to výsledek desetileté debaty, kterou jsem od vydání Born in the U.S.A. vedl sám se sebou. Totiž jestli když má člověk hodně peněz, může zpívat o problémech obyčejných chudých lidí," popsal okamžik, který byl zpětně viděno asi zlomový. Tu debatu už Springsteen jednou provždy uzavřel. A problémům "obyčejných Američanů" se věnuje dodnes.

K sólovému vystupování se vrátil nedávno. Se sedmdesátou na krku se fanouškům bezprecedentně otevřel. Nejprve před třemi roky v autobiografii Born To Run, česky vydané ve skvělém překladu Raniho Tolimata, a vloni vyprodanou sérií 236 komorních vystoupení v divadle na newyorské Broadwayi.

Opět byl sám, s kytarou a harmonikou, příležitostně u klavíru. Zpíval všechny svoje hity. Ten první opravdu celosvětový, milostný song Born To Run z poloviny 70. let, ve kterém přemýšlel, "co jsem zač, co jsme my všichni, v čem spočívá naše svoboda a odpovědnost". Skladby z desky Darkness on the Edge of Town o "společenských silách, které držely v kleštích mé rodiče", o tom, že když se člověk chce změnit, často mu stačí to, co už v sobě má. Z nahrávky The River, své první vážněji řešící lásku, manželství, rodinu. Slaďák Dancing in the Dark o odcizení, únavě a touze žít jako normální člověk. A tak dále.

V klipu k písni Dancing in the Dark z roku 1982 účinkovala mladá Courteney Coxová. | Video: Columbia Records

Vztah k otci

Jenže tohle všechno na Broadwayi prokládal vyprávěním. Často několikaminutovými monology. "Svou nejslavnější píseň Born To Run jsem napsal o tom, že jsem byl zrozen k útěku, přesto dnes bydlím deset minut od místa, kde jsem se narodil," říká hned zkraje v záznamu, který je k vidění na Netflixu. "Když mi bylo dvacet, vůbec jsem nebyl blázen do rychlých auťáků," vyvrací píseň Racing In The Street. "Zpíval jsem o závodění v ulicích, ale neuměl jsem řídit."

Springsteen tady přiznává, že to, co zpívá, jak se stylizuje, je jen persona, maska, role. Snaha vcítit se do lidí, na kterých mu nejvíc záleží, a být jedním z nich. A také, po čtvrtstoletí terapie, což je další překvapivé přiznání, popisuje, z čeho to vzešlo.

"Nebyl jsem zrovna tátův oblíbenec," vzpomíná na problematický vztah s otcem, poslíčkem, taxikářem, řidičem autobusu, později dělníkem u pásu v automobilce. "Když se na mě táta podíval, viděl něco jiného, než vidět chtěl. Miloval mě, ale nemohl mě vystát."

Se saxofonistou Clarencem Clemonsem.
Se saxofonistou Clarencem Clemonsem. | Foto: Eric Meola/Columbia Records

Líčí, jak ho jako malého matka v noci často vzala do auta, zaparkovala před barem a kluka poslala dovnitř, aby tátu vyzvedl.

Springsteen si tuto návštěvu "mytické říše mužů" pamatuje v neuvěřitelném detailu. Všechny ty udřené chlapy z továren, co teď posedávají na barových stoličkách, křičí jeden přes druhého, ťukají sklenicemi, chechtají se, perou. Ten "nezřetelný pach piva, kořalky, blues a vody po holení". A samozřejmě okamžik, kdy najde otce.

Zdola ho vidí rozvaleného na vysoké stoličce jako nějakého hrůzného boha, obra, který na vlastní dítě nepřítomně zírá z výšky, mžourá přes závoj cigaretového kouře. Jako by byl cizí. Kluk polkne. A pak to ze sebe vysouká: "Máma chce, abys už šel domů."

Na záznamu z Broadwaye Springsteen líčí, jak vyzvedával otce v baru. | Video: Netflix

Takhle to prý bylo celé dětství. Když měl Springsteen nehodu na motorce, otec využil jeho indispozice a nechal mu ostříhat dlouhé vlasy. "Poprvé a naposled v životě jsem na tátu řval, že ho nenávidím," vzpomíná. Před maturitní oslavou se na protest zdekuje do New Yorku, nabalí tam holku a doma udělají brajgl. Otec mu za trest z pokoje vymontuje žárovky.

Často si vjedou do vlasů, i fyzicky. Pak se otec odstěhuje a ti dva spolu roky nepromluví ani slova. Springsteen to ze sebe dostává písněmi jako Independence Day nebo Adam Raised a Cain, songem s biblickou narážkou zjednodušeně řečeno naznačujícím, že za Kainův čin mohlo i to, jak ho vychoval jeho otec Adam.

Springsteenův otec, kterému doktoři později diagnostikovali paranoidní schizofrenii, umřel roku 1998. Synovi se prý ale dodnes vrací sen. Otec ještě žije. Jsou na koncertě, Springsteen zpívá tisícům lidí. Najednou se ocitá v hledišti, vedle táty. A neříká "dělám to všechno pro tebe", nýbrž "ten chlap na jevišti, to seš pro mě ty".

Jinými slovy: tu personu jsem si vymyslel kvůli tobě, abych pochopil ten tvůj svět tvrdé ruční práce, proč jsi, jaký jsi, proč ses ke mně choval, jak ses choval. Abych se, když jsi mě nebral takového, jaký jsem, alespoň stylizoval do syna, jakého sis přál.

Hit z 80. let Glory Days, jak jej Springsteen s E Street Bandem hráli před šesti roky v Londýně. | Video: Columbia Records

Bylo to silné přiznání, které Springsteen na Broadwayi s vlhkýma očima opakoval večer co večer, snad jako terapii. Je to ale také signál, že se v sedmdesáti pořád vnitřně vyvíjí, posouvá, něco dozvídá o sobě i světě.

Zatím naposledy letos v létě vydal album Western Stars, po sedmileté pauze první s novými skladbami. V nečekaných hudebních kulisách country-rocku, s pedal steel guitar, dechovou sekcí, vokalisty a smyčci, vypráví o těch nejobyčejnějších lidech a jejich vzletech a pádech, touhách i snech. Přirovnává je k hrdinům kovbojek. A vzkazuje: Ať jste úspěšní, nebo neznámí, všichni jste hrdinové. Já vím, co jste museli obětovat a prožít, abyste se dostali tam, kde jste.

Nebo patetičtěji: Vy jste ti, kdo dělají Ameriku Amerikou. Bruce Springsteen to umí říct jako málokdo.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Část dálnice D3 Ševětín-Borek se otevře motoristům, řidiči se po ní projedou už odpoledne

Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) v úterý zprovozní část dálnice D3 Ševětín-Borek dlouhou 10,7 kilometru. Řidiči by po ní měli poprvé projet kolem 15:00. Úsek staví firma Eurovia CS, náklady jsou zatím 1,27 miliardy Kč bez DPH, řekl mluvčí ŘSD Jan Rýdl. Otevření se zúčastní i ministr dopravy Vladimír Kremlík (za ANO).

Část Ševětín-Borek chtěl stát původně dokončit v březnu 2020. "Stavba není hotová, ale podle norem a zákonů unese bezpečný provoz, proto nebudeme čekat (se zprovozněním) na dokončení. Máme řidiče rádi, jakmile to jde, stavby zprovozňujeme," uvedl Rýdl.

Na úseku, který se staví od března 2017, vyvlastnil stát asi deset pozemků. V září tam silničáři zprovoznili 50 metrů dlouhou část, jejíž dostavbu blokovala žaloba majitele pozemku proti vyvlastnění, kterou soud zamítl v květnu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy