Praha - Bezmála tříhodinový koncert dokázal světoběžník jugoslávského původu Goran Bregović se svým Orchestrem pro svatby a pohřby v pondělí vygradovat tak, že publikum zcela zapomnělo na nehostinnou sterilitu velkého sálu pražského Kongresového centra.
Nechtělo proslulého jihoslovanského skladatele a kapelmajstra propustit do šaten a Bregović obecenstvu několikrát vyhověl; jen požární ochranka si ještě dlouho nepřestávala poklepávat rozčileně na hodinky.
| Čtěte také: Fanfarón Bregovič zase veze nabitý kalašnikov |
Než Bregović živě předvedl citlivý průřez celou svou sólovou tvorbou (včetně ukázky ze svého posledního díla - opery Karmen s happy-endem), vyhověl i Aktuálně.cz a ve velmi dobrém rozmaru mu poskytl rozhovor.
Byl jste to hlavně vy, kdo ve světě zpopularizoval tradiční balkánskou, zejména cikánskou hudbu. Bez vaší hudby pro Kusturicův Underground by nebyly tak známé ani všechny ty dechovkové soubory od Kočani Orkestaru a Bobana Markoviče přes rumunské Fanfare Ciocarlia až po Slonovski Bal. Zlí jazykové o vás ovšem tvrdí, že nejste nic jiného než zloděj, který si přivlastňuje cizí, nejlépe tradiční lidovou tvorbu. Ti, co vás rádi mají, užívají mírnější označení: Bregović recyklátor.
Ale já nemám problém ani s tím označením zloděj! Když si uvědomíme, že Stravinskij povětšinou také jen znovu zhodnocoval staleté folklórní nápěvy vlastního lidu, pak jsem zlodějem rád. Vždyť hudba je vlastně "jen" jazyk. A je těžké nemluvit jazykem našich prabáb a pradědů.
To každý skladatel ví, proto ze svých tradic chtě nechtě vychází a ani se tomu nebrání. Dvořák, Bartók, Gershwin, ale i Bono. Jde jen o metodu. Takže pochopitelně já kradu z tradic země, kde jsem se narodil, protože to je přirozená vlastnost umění a protože já jsem jenom skladatel, nikoliv Bůh! Já pouze skládám, netvořím. Skládám k sobě hudební prožitky, které vytvořil Bůh a podělil se o ně se mnou.
Takže Bregović krade, nebo recykluje?
Bregović dělá obojí. Krade z lidové hudby své země a recykluje sám sebe. Pro Arizona Dream jsem použil melodie z písniček, které jsem napsal a hrál dávno předtím se svou rockovou kapelou Bijelo Dugme v 70. a 80. letech. Tak přirozeně, jako jsem dřív s Bijelo Dugme k obrazu svému přetvářel, co už jsem někde slyšel. Recyklace je vůbec bohulibá činnost nejen z ekologického hlediska. Vždyť už římští filosofové říkali, že opakování je matka moudrosti. A co se umění, tedy nejen hudby, týče, recyklace je tou nejstarší, nejobyčejnější a nejpřirozenější metodou tvorby.
Vaším posledním dokončeným dílem je Karmen. Tedy Carmen podle Gorana Bregoviće, navíc s happy-endem Taky recyklace, resp. vykradený Bizet?
S Bizetem moje opera nemá nic společného, tedy hudebně společného. Jinak samozřejmě zrecyklované je v ní mnohé - že tomu také říkám opera a zejména že mé scenário rovněž vychází z příběhu od Prospera Mériméa a samozřejmě tradiční balkánská a orientální hudba a třeba dětské popěvky. Od Bizeta tam ale opravdu nemám ani notu. To bych si nedovolil.
Jinak moje Karmen ale opera v pravém smyslu není, protože opera je něco, co u nás nemá žádnou tradici. Taky klasická opera má jistou vokálně narativní strukturu a její zákonitosti jsem nijak dopředu nestudoval. Ale připusťme, že to opera přece jen je. Taková balkánská.
Jak jste se k jejímu psaní vlastně dostal?
Bělehradská Opera, divadlo v centru Bělehradu, kde se hrají výpravné opery, je mým oblíbeným místem, kam rád chodím za účelem dobře se opít. Tam můžete přijít třeba s vlastní láhví rakije, nikdo vás neprohledává a je to dovolené
A tak jsem se přesně takhle jednou asi před třemi lety přišel opíjet na Bizetovu Carmen se svými cikánskými přáteli a říkal jsem si, co oni tomu řeknou jediná slavná opera s cikánskou tematikou, alespoň co já vím, a třeba je úplně špatně. V polovině 19. století, kdy ji Mérimée psal, v Evropě panovaly o cikánech romantické představy, a proto je jeho příběh, i když jistě postavený na pravdivém základě, tak romantický.
Když dnes hledáte pravdivý základ pro nějaký cikánský příběh ze života, je to spíš drsné. Tak jsem vzal úplně obyčejný, ale běžný příběh o tom, jak dvě cikánské dívky z chudého Východu putují na Západ. Chvíli to vypadá slibně, ale nakonec jsou donuceny k prostituci. A řekl jsem si, že vezmu Mériméovu v Carmen jako základ, ale příběh pozměním podle drsné současnosti a celé to natočím jako film.
Film?
Ano, film Soudobá opera přece nikoho nezajímá! A mladé lidi, cikánské mladé lidi už vůbec ne! Až na výjimky samozřejmě! Jenže byli jsme v Opeře na opeře a já jsem hlavně muzikant a měl jsem taky už trochu špičku, tak se mi to v té hlavě začalo automaticky psát přece jen jako opera. Ne nějaké vrstvení tenorů či jako prostor pro carusovské vokální exhibice, ale princip opery to mělo od začátku. Nejspíš také díky tomu obyčejnému běžnému příběhu, který jsem zvolil jako roub na Mériméa Bůh ví! A jako operu už jsem to i dokončil.
O tom filmu už neuvažujete? Pořád vás živí hlavně zakázky na filmovou hudbu. Máte k němu blízko
No právě! Ale říkal jsem si máš operu, co teď s ní? Nahrát? Jasně! A není to málo? Takže na pódium s ní! Teď už s Karmen jezdím dva roky po celém světě hráli jsme ji v Buenos Aires, Petrohradě, Soulu no celkem už víc než dvě stě představení. Už jsem ale dokončil i ten filmový scénář a ještě letos bych chtěl začít točit.
Scénář jste, předpokládám, napsal sám, ale sám ho budete také režírovat? Nebo hodláte být v pozici producenta?
Hodlám i režírovat. Je to výzva a v roli debutanta se cítím nejlíp! Nemám rád, když se po někom po předchozím úspěchu v nějakém oboru čeká další úspěch. Tím méně, když se to očekává ode mě!
Velká očekávání mnohonásobně naplnily vzpomínkové koncerty, ke kterým se v Sarajevu, Záhřebu a Bělehradě před třemi roky sešli zmiňovaní Bijelo Dugme. Jaké to bylo?
No víte, měl jsem z toho vítr! Ale ukázalo se, že Bijelo Dugme přežili ve vzpomínkách lidí z časů komunismu jako taková celkem vzácná elegantní věc. Tím mám na mysli, že bylo zase fajn vidět ne Srby, Chorvaty a muslimy, ale prostě lidi, kteří se přišli společně bavit. A tak to právě bylo před válkami v devadesátých letech. Možná, že Bijelo Dugme pro lidi symbolizují tu starou Jugoslávii, kdy se neřešilo, kdo je jaké národnosti a vyznání Žít v komunismu ale bylo tak jako tak na draka! I když jsme s Bijelo Dugme byli megahvězdy!
Zastesklo se vám po postavení rockové hvězdy?
Ale kdepak! To je něco, co jsem vždycky nenáviděl. Dneska zpětně už vůbec nerozumím tomu, jak jsem to mohl přežít. Skoro vůbec jsem tehdy nepracoval. Mezi alby, kterých se prodaly mraky, byly vždy tak dva tři roky. Většinou mejdanů a bohapustého nicnedělání. Celé se mi to slévá! Člověk z toho byl neustále unavený a nemocný. Hlavně duševně!
Přesto bylo příjemné zjistit, že na nás přijde po tolika letech takové kvantum lidí (na bělehradském Hypodromu 250 tisíc pozn. red.) a bylo fajn spolu zas být a něco spolu nahrát. Avšak ty tři koncerty jako vzpomínka stačily!
Jak vás zasáhnul politický vývoj bývalé velké Jugoslávie? Po rodičích jste napůl Chorvat, napůl Srb, vyrůstal jste a většinu života žil v Bosně a Hercegovině. V souvislosti s Bijelo Dugme jste naznačil, že velká Jugoslávie je vašemu srdci bližší
Komu by v té souvislosti nebyla! Ale je to, jak to je. Narodili jsme se ve velmi nešťastné zemi a když se člověk narodí v tak nešťastném místě, velice rychle si zvykne, že se každou chvíli něco pokazí. Já měl to štěstí, že když to doma v Sarajevu vypuklo, zrovna jsem byl pracovně ve Francii, takže jsem neuvízl na čtyři roky ve válce jako většina jiných. Zůstal jsem v Paříži.
Když má nejstarší dcera měla jít do školy, bylo už po válce, tak bylo jasné, že se vrátíme. Moje žena rozhodla, že do Bělehradu, přestože je muslimka z Bosny. Těšili jsme se! Ale pak nám tam hned začali unášet děti. To bylo hrozné a na to jsme si ani já, ani má žena zvykat nemínili, tak jsme se smířili s tím, že naše děti vyrostou jako Francouzi. Prostě jsme se vrátili do exilu. Neznamená to ovšem, že svou zemi nemiluji! Na to, z jak nešťastného místa pocházím, jsem sakra klikař.
Karmen podle Bregoviče
