Recenze - Na novém - rozhodně ne špatném! - albu Davida Bowieho The Next Day je zdaleka nejzajímavější mediální humbuk, který rozpoutalo, a obal. Následující text je zamyšlením nad tím, zdali Bowieho hra s médii není ničím než pustým kýčem a proč mu to posluchači tak ochotně žerou.
Když se před nedávnem objevil singl Where Are We Now, slavila jej tuzemská média jako svátek, přestože se jednalo o vcelku nevýraznou baladu, nedomrlého mladšího sourozence čtrnáct let staré Thursday's Child a, jak s později ukázalo, suverénně nejslabší položku celého alba.
Pajány na návrat mistra dostávaly až absurdní ráz: Bowie byl div ne coby mesiáš slaven za to, že se vrátil po deseti letech (jako by délka odloučení automaticky a v přímé úměrnosti implikovala uměleckou kvalitu), a vesměs vstřícně naladěná média jako by po dryáčnictví, jaké předvedla při prezidentských volbách, zapomněla přepnout do režimu civil.
Koho zachrání David a kníže?
Při čtení oslav návratu ztraceného mistra mne jímaly halucinace, v nichž se zpěvák David prolínal s knížetem Karlem do vize dvojjediného božstva, jež vyvede zemi / pop music ze všeho marasmu a slunce bude opět zářit jasněji. (Obraz návratu stárnoucího rockového barda navíc považuji za podobně odporný kýč jako víru v „žij rychle, umři mladý".) On to ale není jen domácí problém: kritik deníku The Indipendent Andy Gill napsal, že The Next Day je možná nejlepším comebackovým albem všech dob, nemohu z toho ale necítit touhu po zvýšení prodejnosti listu pomocí hyperbolických titulků. Kromě toho, nezdá se vám, že chválit Bowieho prostě tak nějak patří k bontonu?
Po téhle mediální masírce, v níž nezapomenutelnou roli sehrál Mardoša z Tata Bojs, který ochotně poskytoval rozhovory na téma „mám rád Bowieho", jsem upřímně zatoužil Bowieho nové album pokud možno nikdy neslyšet. Za způsob, jakým tuzemská mainstreamová média referují o hudbě, David Bowie samozřejmě nemůže. Moje počáteční nedůvěra v nový plod jeho kreativity ale měla hlubší, letitější kořeny - David Bowie svůj mediální obraz přizpůsobuje poptávce natolik, že je potřeba, jak se říká, „dělit ho čtyřma".
Zkuste to se mnou: pusťte si Where Are We Now a vzpomeňte na záplavu přívlastků: hudební revolucionář, nevyzpytatelný, hledač nových hudebních cest atd. Mám dojem, že to od sebe žurnalisté opisují, protože takhle se o Bowiem přece mluví posledních třicet let. Ze slov, která by si, než jsou vypuštěna, zasloužila být zvážena, se stalo klišé slintané div ne pavlovovským reflexem.
Jiří Špičák zpěváka v (díkybohu střízlivé) recenzi pro Radio Wave nazvané Bowieho zítřek byl už včera označil za člověka, „který s revolucí vždy přicházel jako druhý, což je hlavní důvod jeho obrovského úspěchu - nové trendy vždy předložil posluchačům až v době, kdy mu cestu vyšlapali často nepochopení průkopníci". Přesněji to vyjádřit nešlo a nakonec ze všech ohlodaných přívlastků tedy nejlépe sedí ten věčný „chameleón", který také mění barvu až v závislosti na vnějším podnětu. Můžeme dodat, že chameleónova jedinečnost spočívá v tom, že měnit barvu umí ze všech zvířat asi nejlépe.
Nezpochybňuji, že Bowie vytvořil spoustu příjemné pop music - jako jeho nikoliv skalní, ale přeci jen fanoušek bych si opravdu přál, aby jeho hudba byla standardem popu a nic horšího nevznikalo. (Ano, přeji sobě i světu, aby byl David Bowie nejhorší.) A opakuji: zkusme si ale odmyslet veškerý bowieovský mediální kýč a poslechnout si jeho hudbu střízlivě a bez devótní úcty.
Homeopatická dávka aktuálních trendů
Zjistíme, že David Bowie sice je chameleónem, ale mnohem spíše co se týče image (než se prosadil coby Ziggy Stardust a později Hubený bílý vévoda, to zkoušel všelijak, i jako písničkář a květinové dítě), než co se týče hudby.
Jeho skladatelský rukopis se za téměř padesát let kariéry výrazněji nezměnil: směs rocku, popu a pompézního soulu, k němuž je pěvecky skvěle disponován, je na jeho albech sice ovlivňována aktuálními trendy, jejich dávka ale často bývá homeopatická.
Jednou z příčin tohoto stavu může být způsob, jakým Bowie svá alba nahrává - s doprovodnými hudebníky ve studiu rychle natočí instrumentální základy, poté „zmizí" a po několika týdnech přijde s texty a zpěvovými linkami. Díky tomu jeho hudba sice téměř vždy vyzařuje příkladnou spontaneitu, málokdy při této metodě ale vznikají překvapivé kompozičně-aranžérské finesy. Spontánní rockové hraní zkrátka často vede k omílání žánrových klišé a těch je v Bowieho hudbě vždy víc než dost.
Za příklad vezměme trilogii takzvaných „berlínských alb" Low, "Heroes" a Lodger, která je obecně oslavována jako experimentální vrchol zpěvákovy tvorby.
Na druhé straně Low se nacházejí čtyři instrumentálky ovlivněné spoluprací s Brianem Enem a zvukem německých skupin Harmonia a Kraftwerk; titulní píseň alba "Heroes", na níž se kromě Ena spolupodílel i Robert Fripp, je jednoznačně nejlepším kusem celé Bowieho kariéry. Posloucháme-li ale zmíněná alba celá, zjistíme, že i jim dominuje typický rock-pop-soul předchozích i budoucích Bowieho období.
Největší stylové úlety a odbočky svým fanouškům nakonec připravil na elektronických albech Outside a Earthling. Jejich diskotéková i (glam)rocková a baladická tvář byly kompozičně téměř totožné, lišilo se s trochou nadsázky jen tempo a míra zastoupení elektrické kytary a hallu na bicích v konečném mixu.
Nemohu si pomoci, chameleón po většinu své kariéry hraje tu samou chytlavou písničku. Konečně proč ne, to dělá kdekdo, jen Bowie je přitom ale do takové míry svatořečen coby doživotní průkopník.
Bez dobrodružství, svěží a skočné
Nakousli jsme zde Berlín a alba Low a Heroes, čímž se konečně dostáváme k samotnému The Next Day. Pilotní singl Where Are We Now je přecpán reáliemi německé metropole, obal alba je ve své přímosti popartově geniální - jde o obálku Heroes překrytou bílým čtvercem se slovy The Next Day, zatímco název "Heroes" je přeškrtnut fixem tak, aby byl i nadále dobře čitelný.
Vzkaz se dá číst následujícím způsobem: singl a obal sice navnadily na berlínské období, žádné výrazné zvukové reminiscence na slavnou trilogii ale nečekejte. Nebo ještě drsněji: na tomto albu se žádná dobrodružství pěstovat nebudou. Byli jste navnaděni, možná oklamáni, ale rozhodně nelze říci, že jsem vás nevaroval. Oficiální výklad je zcela odlišný, jde prý o „vymazání minulosti". Vzhledem k tomu, že propagace alba těží z jakéhosi comebacku, a minulost se zde zavrhuje přímou citací, tento výklad nepůsobí nejpřesvědčivěji.
A jaké tedy The Next Day je? S výjimkou unylého singlu překvapivě svěží a skočné, plné chytlavějších písní, než je Where Are We Now, která ale svůj účel splnila a v žebříčcích si vedla více než slušně. Přesto - nebyla by taková Dancing Out In Space ještě větší bombou?
Album nabízí patnáct krátkých písní se šťavnatými, v drtivé většině živými rytmy, chytlavými refrény i riffy, veselými doprovodnými vokály a celkově optimistickou atmosférou, přestože texty vyprávějí i o středoškolském střelci a vojákovi ve druhé světové válce.
Nejzajímavější skladbou je táhlá závěrečná Heat pozvolna budující atmosféru, jinak ale mohu s klidným svědomím říci, že si David Bowie k šestašedesátým narozeninám, v jejichž den album vyšlo, nadělil desku z rodu těch, jaké hudební tisk obvykle odbývá slovy „standardní výkon". Tady to dokonale sedí.
David Bowie: The Next Day, ISO Records/Sony Entertainment, 2013
