Bloc Party: Víkend ve městě následuje kocovina

Pavel Turek
3. 9. 2008 14:30
Britská kapela přispěchala s třetím albem
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Kdyby novinka Bloc Party nevyšla z čista jasna na webu kapely tři dny po oznámení, které zpěvák Kele Okereke pustil na chatu s fanoušky, dalo by se nádherně psát, že Intimacy je očekávaná deska.

Během pouhých pěti let a dvou alb se Bloc Party podařilo stát klasikou svého druhu, učebnicí zvuku, stabilním článkem, který tím nejsamozřejmějším způsobem prolíná melancholii britské kytarovky s hedonistickou klubovou elektronikou.

To vše umocňuje i jejich napojení na remixérskou scénu. Neexistuje asi žádný freak s atárkem, který by si nechtěl po svém zmršit Bloc Party, a kapela z toho patřičně vytěžila.

Proto se od nich také hodně čeká; možná až zbytečně moc. V současnosti neexistuje zřejmě jiná mainstreamová kapela, která by tak dokonale podařilo reflektovat - zní to blbě - městský život, který kulminuje víkendem.

Bloc Party - Mercury

Diskografie téhle londýnské čtyřky totiž ideálně kopíruje průběh dvou volných dnů, které protestantskou morálkou budovaný systém dopřává svým upracovaným mravenečkům. Debut Silent Alarm vletěl na scénu stylem sobotního večera: rychle pár panáků na baru a pak ruce nahoru, jako by se nic nedělo.      

Střih. O šest hodin později si uvědomujete, že pokud se nechcete poslat do naprostého sebeponížení, tak byste si další drink dávat neměli. Všechno rotuje, ale dobrá zpráva - ještě to vybalancujete. Ještě dokážete nad pohozeným lifestyleovým časopisem nesoustředěně přemýšlet o snech vašich rodičů, o thatcherismu i válce proti terorismu.

Foto: Aktuálně.cz

Tohle byl A Weekend in the City. Krystalické vyjádření názorů generace uvědomělých konzumentů, kteří touží po dodržování Kjótského protokolu i po novém svetru od Freda Perryho. A v těchto intencích je asi třeba Bloc Party vnímat spíš než jako solitérské vizionáře typu Radiohead.

Když se před měsícem dostal do britské hitparády singl Mercury, který anoncoval nové album Intimacy, působil stejně radikálně jako nedělní vstávání. Takřka kompletně elektronický tvrdý zvuk s efektem vokálu odvozeným od přeskakování cédéčka. Ono vlastně Intimacy celé zní jako neděle po party: nejdřív brunch a po něm se střídá útlum se s jasnějšími okamžiky.

Normálně by si s Bloc Party asi nikdo slovo intimita neztotožňoval, ale pokud si ji nebudeme definovat jako důvěrné sdílení citů, ale spíš jako pachuť v puse, přesušené sliznice a pocit, že byste fakt nebyli rádi, aby vás v tomhle stavu někdo viděl, pak na ten termín můžeme přistoupit.

Vyprošťovák Intimacy navazuje přesně tam, kde A Weekend in the City skončilo. Charakteristické nabroušené motivy z minula najdete v Halo i One Month Off, podobně snivost Ion Square nebo Signs.

Foto: Aktuálně.cz

Bloc Party přizvali oba producenty svých předchozích desek, jak Paula Epwortha, tak Jacknife Lee; ale prim hraje ten druhý. Sice se pořád snaží skombinovat tklivost v hlase Kele Okereka s chromovým zvukem, avšak spolupráce s U2 a R.E.M. i obavy z kultu Bloc Party v něm už zřejmě ubily experimentátora.

Intimacy bez debaty znamená ve vývoji Bloc Party progres, ale jde jen o jakýsi nedůsledný mezikrok. Pořád umí být dost cool ve svém smutku pokojových rostlin.

Ale otázka, jestli vám víc prozření přinese zlom sobotní noci nebo nedělní odpoledne, je k jejich smůle příliš jednoduchá na zodpovězení.

Bloc Party: Intimacy, 43 minut, 2008.

 

Právě se děje

Další zprávy