Recenze - Oddanější než metalové fanoušky abyste dneska pohledali, a když jsem mířil v sobotu večer do O2 Areny, znovu jsem si to uvědomil.
Skandování a vyvolávání jména kapely před začátkem koncertu je naprosto běžná věc, ale aby s tím lidé začali ještě, než je vpustí do budovy, to se často nestává. Nicméně budiž, do Prahy v ten den přeci mířili praotcové nejtvrdšího kytarového žánru Black Sabbath v takřka původní sestavě.
A teď už to byli opravdu oni, tedy Ozzy, Iommi a Butler, jen doplněni o nového bubeníka. Žádný „ojedinělý projekt" Ozzy and Friends, který se stavil loni v červnu v Praze jakožto náhražka za Black Sabbath kvůli tomu, že kytarista Tony Iommi zrovna bojoval s rakovinou mízních uzlin.
Tentokrát už byl v pořádku, nic jeho hraní a pověstným kytarovým sólům nebránilo, a jestli se kapela s něčím musela potýkat, šlo v první řadě o její hlas.
Před většinou koncertů Ozzyho Osbourna se obvykle říká ironicky něco ve stylu: „Tak co, zvládne už dneska konečně zpívat?" jelikož všichni zasvěcení vědí, že Ozzyho hrdlo už moc příjemně překvapovat nedokáže.
Neschopnost udržet konkrétní polohu hlasu, natož pak intonovat, se stala jeho novým standardem - bohužel pořád aktuálním - nicméně o technickou dokonalost u Black Sabbath nikdy nešlo, takže se to obecně nepovažuje za zásadní problém.
Poslušnost až za hrob
Produkce kapely vždy byla víc o atmosféře, schopnosti strhnout dav a v posledních dekádách především o tom, přijít si poslechnout si písničky ze zlaté pokladny heavy metalu.
Po vydání desky Forbidden z roku 1995 ostatně oficiálně vyšlo sedm best of kompilací a plně resuscitovat značku Black Sabbath (pokud nepočítáme vedlejší projekt Heaven and Hell) mohla až letošní deska s prostým názvem 13.
Kapela na ní však dospěla do stadia, kdy se jí nejlépe daří napodobování svých starších já, a tak pravděpodobně udělala dobře, že do aktuálního pražského setlistu z ní zařadila pouze tři skladby.
Když se do úvodních zvuků sirén začaly prořezávat první hutné riffy jedné z největších klasik War Pigs, začínalo davové šílenství. Les rukou šel do vzduchu, lidi automaticky zpívali slova a pár minut po zahájení měli Black Sabbath své fanoušky tam, kam si je jiné kapely obvykle ženou po celou dobu vystoupení.
Ozzy a spol. nepotřebovali vystoupení nechat nijak gradovat, natož ho umocňovat vizuálně. Na pódiu si vystačili pouze s velkou obrazovkou s dvěma postranními panely, kde občas běžela tematická projekce.
Ale ta rozhodně nepotřebovala jakkoliv odvádět pozornost. Přestože Ozzymu hlas ustřeloval úplně mimo i při jeho typickém sirénovitém křiku, fanoušci s radostí následovali jeho gesta a promluvy.
Ty nebyly nijak obsáhlé ani komplikované. Většinou se omezovaly na to, že Ozzy chtěl lidi slyšet řvát víc nahlas. Vzápětí se mu toho dostalo a obě strany byly velmi rychle uspokojeny a podobná symbióza obou stran se pro celý koncert stala naprosto typickou.
Vyprodaná O2 Arena tak dávala velmi hlasitě najevo podporu své ještě hlasitější kapele a pak si za to navzájem obě strany hlasitě poděkovali.
Vyznavači starého kultu
Se slovem metal a s vyznavačstvím této tvrdé kytarové hudby je neodmyslitelně spojený stereotyp určitého životního postoje, kdy fanoušci jakékoliv dění mimo metalový svět takřka ignorují nebo okázale přehlížejí a hudba se jim svým způsobem stává jakýmsi kultem a koncerty kolektivními seancemi.
Není to v podstatě nijak zvláštní subkulturní chování, pouze v případě metalu je komunita stále dostatečně velká a často živější, než hudební scéna, k níž se vztahuje.
Black Sabbath de facto odehráli svůj rutinní a absolutně nepřekvapivý koncert postavený především na nejslavnější a nejvychvalovanější desce Paranoid. Nicméně zmíněná deska je jakousi obdobou křesťanského Písma v metalovém světě, a to je už z principu nezpochybnitelné.
Nejslavnější heavy metalová kapela tak už dávno není moc kreativní, dokázal to i aktuální koncert. Ale vlastně to ani nepotřebuje.