Bez kapely a bez ponožek. Japonské školačky ukázaly, jak si pohrát s taťky v publiku

Turbína Colours of Ostrava se ve čtvrtek roztočila naplno. Středobodem večera se pro tisícovky návštěvníků stala opakovaná, a proto už nijak překvapivá pohoda s LP, která k festivalu patří skoro tak jako bramborový salát ke štědrovečernímu kaprovi. Skutečné špeky se ale v rezavých Vítkovicích nad řekou Ostravicí rýžovaly až po setmění.

Nevím, jak to v Ostravě vypadalo ve středu večer, kdy se Colours rozjížděly, protože jsem dal přednost pražskému koncertu Kraftwerk, z něhož jsem si do Slezska přivezl hořkosladké pocity. Ty ale zmizely hned, když do rozpáleného štěrku vpálil své infantilně-optimistické tóny mušličkový boyband Bert & Friends.

Jejich prvotní kouzlo hnané PSH a pražským kolektivem Bigg Boss je už sice dávno pryč a kapela i její hlas zmužněly, ale lambada s delfínem je to pořád zábavná.

Horké počasí a ostré slunce naopak vůbec nepomohly perfekcionistické Načevě. Ta sice jako vždycky odvedla naprosto stoprocentní výkon plný automatického textu, ale přítmí by přece jen její muzice ve zrezivělém vítkovickém industriálu slušelo víc.

Jak daleko může dramaturgie hlavních scén dojít, si pořadatelé ve čtvrtek vyzkoušeli s japonskou skupinou Atarashii Gakko! Čtyři mladé Japonky ve „školních uniformách“ vypadaly, jako by právě utekly z Takešiho hradu na autobusák a vzaly si s sebou jen přehrávač a reproduktor. Hadžime!

Žádná kapela, žádný DJ, jen muzika z karaoke a povídačky s řevem do mikrofonu. Lidem se to ale líbilo, dokonce i postarším skřehotajícím mužům v prvních řadách. Jedna z Japonek si nakonec sundala obě špinavé ponožky – na pódiu byla bez bot –, hodila je mezi zpocené hlavy publika a šlus.

Zahozená šance?

Nastává večer a z festivalu svlékajícího se jako cibule odpadávají další závoje a na řadu se dostávají taneční beaty. Pro ty nabízí ideální útočiště krytá Fresh Stage, jejíž mohutný zvukový aparát by stačil i těm nejznámějším světovým klubům. Jenže jeho potenciál zůstává nevyužitý. Byť chápu potřeby investorů stojících za Colours of Ostrava – tedy otevřít festival mladšímu a nevyhraněnému mainstreamovému publiku –, Fresh Stage se dostala za čáru.

Ať už v setu německého Bennetta vyplněného devadesátkovými melodiemi a lacinými kopanci, který vypadal, jako by si do Ostravy především vyrazil natočit promovideo na sociální sítě, mával do kamery, poskakoval, a hudba nebyla zdaleka na prvním místě, či čtyřiadvacetileté nizozemské blondýny Merow. Tu zas za zády neustále jistil její manažer, který se navíc neštítil brát mikrofon a jako kolotočář od housenkové dráhy do něj hlásit jednoduché pokřiky.

O to ozdravněji působilo to, co s sebou do Ostravy dopravil americký queer raper Rashard Bradshaw. Říká si Cakes Da Killa a spolu s českým doprovodným dýdžejem rozpoutali taneční orgie vysoké kvality. „Shake your body“ opakoval Bradshaw téměř do stavu transu, zatímco pod jeho vokálem se rojila dynamika a tu zlomené, jindy rovné beaty.

Během předposlední skladby sešel mezi dav pod pódiem, což už tak rozjetou zábavu katapultovalo do zlatého fondu zážitků z Colours of Ostrava. Rapující Bradshaw obklopený tancujícím publikem s úsměvy na tvářích připomněl doby, kdy byl festival i jeho program daleko skromnější a interakce mezi umělci a fanoušky mnohem běžnější.

A na závěr večera ještě přesun před hlavní stage. Velmi rychle si uvědomuju, jak jsem se tam naposledy před dvěma roky roztekl nad uměním zvukařů, kteří tehdy koncert elektronického šlechtice Jamese Blakea povýšili na globální úroveň. A to samé se jim podařilo i nyní s projektem Tomora.

Že jde o kooperaci norské divy Aurora a Toma Rowlandse, poloviny tanečních dinosaurů Chemical Brothers (CHB), posluchač zjišťuje velmi brzo. Masivní opusy oscilující mezi magickým tribalem a breakbeatem v sobě totiž nesou řadu samplů známých ze starších hitů CHB.

Perfektně připravená show, kdy se střídá živé dění na pódiu s předtočenými příběhy a videoklipy, se zarývá do kůže. Člověk se dostává do radostného obklíčení absolutně současného soundu a nezbývá nic jiného než se mu plně oddat. To není nic těžkého, valící se skladby jsou Rowlandsem vystavěny tak špičkově, že před nimi bledne i dřívější produkce Chemical Brothers.

Tohle byl zkrátka ten výjimečný zážitek, kdy si člověk sáhne na hudební absolutno. Což říkám s tím vědomím, že to hlavní, proč jsem na Colours vyrazil – tedy páteční koncert Mobyho – je stále ještě před námi.

I kdyby už se nic jiného nestalo a festival se odmlčel, pro letošek má splněno. Tomora je to, proč se o nynějším ročníku bude mluvit.