Kdo si potřebuje odpočinout od masových akcí, kde na návštěvníky útočí reklamy, areál je posetý stany sponzorů a čekání v dlouhých frontách vytváří pocit odcizení, nemá lepší volbu. Na Besedě u Bigbítu nic podobného nehrozí. A člověk zkrátka nepřijde, ani co se týče hudby.
Že se na Besedu sjíždějí ti nejlepší z české a slovenské alternativy, je už pravidlem. Díky kapelám jako Manon Meurt, Čáry života a Margo nebo interpretům Floexovi & Tomu Hodgeovi či Katarzii návštěvníci také během letošních dvou dnů dostanou zhuštěný přehled nejzajímavějšího, co se momentálně děje na zdejší nezávislé scéně.
Pořadatelé ale vždy zvou i několik jmen ze zahraničí, která festivalu dávají mezinárodní rozměr. Letos to budou dvě kapely, jejichž zvuk i témata shrnují, jak nezávislí interpreti reagují na společenské změny i dobovou náladu.
Algiers mají naživo tah
O Algiers z americké Atlanty se říká, že patří k nejlepším naživo hrajícím sestavám současnosti. Účinkovali už v Praze, Brně i na ostravských Colours, přesto stojí za to vyjet za nimi znovu.
Návštěvníci Besedy uvidí kapelu, o níž se možná jednou bude psát v kánonu nejlepších ze začátku 21. století. Rockové kvarteto v čele s "kazatelem" Franklinem Jamesem Fisherem za mikrofonem nadžánrově míchá prvky gospelu, afrobeatu, industriální hudby i free jazzu. Nejčastěji sice padá škatulka "post-punk", ale to nejspíš jen díky tomu, že se do ní vejde cokoliv.
Jejich desky recenzenti přirovnávají k tvorbě Nicka Cavea, Patti Smith, Public Enemy nebo Suicide. Od každého si Algiers půjčují trochu jiné emoce, všechny ale spojují intenzitou své hudby.
Kvarteto mísící gospelovou extázi, soulovou oddanost i hiphopový hněv má mimořádný zvuk. Jeho členové hrají na více nástrojů, které si rádi prohazují. Na deskách pracují odděleně, zkouší neobvyklé tvůrčí postupy. S příchodem bubeníka Matta Tonga, který dříve hrál s britskými Bloc Party, jejich hudba ještě dostala rockovější tah. Naživo je slyšet.
Euforie v první řadě
O své hudbě Algiers mluví jako o "dystopickém soulu", čímž naznačují politický přesah. Pojmenovali se podle filmu Bitva o Alžír ze šedesátých let o povstání Alžířanů proti francouzským kolonizátorům a v textech odkazují na afroamerické básníky či filozofy.
"Bez ohledu na to, jak brutální a cynický je svět, musíte něčemu věřit. Nicota je totální a nicota je udržována jemnou silou. Myslím, že věci se mohou změnit. Že právě to je magické. Musí být nějaký záblesk naděje," stojí v manifestu, kterým kvarteto doprovodilo svou předloňskou, v pořadí druhou desku The Underside of Power.
Stejně jako o další dva roky starší eponymní debut se také tato nahrávka, produkovaná Adrianem Utleym z britských Portishead, objevila v několika výročních žebříčcích.
Kdo Algiers viděl naživo, mluví o sprše energie a emocí, které posluchače nenechají chladným. Představují ideální kapelu pro dnešní nervózní dobu, kdy jen přihlížet a pasivně čekat nestačí.
"Algiers jsou přirozeným pokračováním nepoddajné linie, pravidelně kladoucí spoustu nepříjemných otázek, a již jen svou existencí neustále podněcující k občanské neposlušnosti," napsal novinář Michal Pařízek v hudebním časopise Full Moon. "Pozoruhodné je, že přes veškerou přísnost a údernost, které kolekci Algiers definují, primární pocity jsou hlavně euforické," dodal.
Bavit se hudbou všemu navzdory
Špatné časy se obyčejně rovnají dobrá hudba. Tuto nesmlouvavou rovnici aktuálně potvrzuje ostrovní trio International Teachers of Pop, které do současné Británie zmítané chaosem kolem brexitu i vzestupem nacionalistických nálad přináší nakažlivé synth-popové hity i špetku humoru.
Jejich první singl, vlaková odysea Age of Train natočená v duchu německých Kraftwerk, odkazoval na železniční reklamu ze 70. let minulého století i sampl odkazující na zpoždění vlaku do Manchesteru, natočený na sheffieldském nádraží.
Právě ze Sheffieldu, města na severu Anglie, v němž je zapsán úpadek místního těžkého průmyslu, trio pochází. Existují jen rok, členové ale mají zkušenosti z projektů jako The Eccentronic Research Council, The Moonlandingz nebo The Soundcarriers.
Hudební web Quietus v textu o tomto triu připomíná další sheffieldské "krajany" - osmdesátkové pionýry žánru synth-pop Human League i hrdiny devadesátkové elektroniky Moloko. Podobně jako u těchto kapel se také v tvorbě International Teachers of Pop potkává eskapistická blyštivost taneční muziky s vědomím identity outsiderů, společenských i geografických. Hudbě to dodává další rozměr.
Nejde o "cool" variaci na brakový pop v duchu 80. let, byť tak na první poslech může působit. Spíš o maličko zoufalou snahu bavit se životem i hudbou přes všechnu okolní bídu.
International Teachers of Pop jsou dobrým příkladem současné vlny britských hudebních excentriků, kteří reagují na realitu brexitu. Novináři je popisují jako takzvanou New Weird Britain.
Její aktéry - dále k nim patří písničkář Richard Dawson, skladatelka Gazelle Twin či na cenu Mercury Prize čerstvě nominovaná sestava Black Midi - ale víc než žánrová spřízněnost spojuje touha najít zapomenuté elementy britskosti, ty, které si zatím nestihli přivlastnit nacionalisti, a znovu je prostřednictvím popové hudby vyslat do veřejného prostoru.
International Teachers of Pop takto oživují tradici britského synth-popu. Zrodil se na konci sedmdesátých let z ducha punkové revolty, zároveň v sobě ale měl hranu futuristického sci-fi.
Tento rozměr je dnes už částečně ztracen a funguje jako ironická připomínka, že bývaly časy, kdy lidstvo ještě mělo budoucnost. Jednoduchost však zůstala: International Teachers of Pop dělají hudbu doslova na koleni, s použitím vlastnoručně vyrobených modulárních syntezátorů.
Zveřejnil(a) Festival Beseda u Bigbítu dne NaN. undefined NaN
Příznivé ohlasy vyvolali letos v únoru vydanou debutovou deskou. "Člověk má při jejím poslechu pocit, že proniká na tajné setkání sekty milovníků státních železnic, starých analogových syntezátorů a podivných rituálních převleků," napsal novinář Jiří Špičák pro Radio Wave. "International Teachers of Pop prý zkrátka jenom chtějí dělat dokonalé popové songy, díky kterým by lidé zapomněli na šedivou každodennost," doplnil.
Do Tasova trio britských excentriků přiveze synťákové hymny o radosti ze života, kterou lidem žádní politici nemohou vzít.
27. ročník Besedy u Bigbítu kromě amerických Algiers a britských International Teachers of Pop nabídne ještě belgické Brutus, australské The Kill Devil Hills, ukrajinské Ptakh_Jung nebo maďarské Ficture. A k tomu na třech pódiích spoustu muzikantů z Čech i Slovenska. Jeden z nejosobitějších festivalů léta začíná v pátek 2. srpna.
