Beck udělal Charlotte Gainsbourg službu jako její otec

12. 1. 2010 9:00
Nové album je inspirovano magnetickou rezonancí
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Pokud máte Charlotte Gainsbourg zafixovanou jako herečku, jejíž filmografii definují dva extrémní body - Betonová zahrada, Antikrist - budete vždycky překvapeni tím, jak skromně a nenápadně znějí její alba.

Když vynecháte debut Charlotte for Ever (potažmo Lemon Incest v mezinárodní edici), jenž pro svou patnáctiletou dceru napsal v roce 1986 Serge Gainsbourg, dospějete k zjištění, že tři roky staré 5:55 i aktuální IRM jsou desky, které hrají na hraně rozeznatelnosti. Stačilo by o maličko míň šarmu, o drobet víc ordinérnosti - a přestali byste je registrovat.

Foto: Aktuálně.cz

Ta tendence k neutralitě je pozoruhodná už proto, že třeba na 5:55 spolupracovala s osobnostmi jako Jarvis Cocker, Neil Hannon (Divine Comedy) nebo Air a celé to produkoval Nigel Godrich (mj. Radiohead). Přesto ta deska nepůsobí, jako když jste se melancholicky dokázali propít skrz celou noc, ale spíš má zalepené oči, jako kdyby vás někdo vytáhnul za pět minut 6 z postele a začal vás zkoušet z periodické soustavy prvků. 

Možná kvůli rozptýlení intenzivně ospalého dojmu si pro novinku IRM Charlotte jako stálého partnera vybrala nejschopnějšího popového ikonklasta posledních dvou dekád - Becka. Ostatně když skládáte písně, jejichž zvuk by měl být podobný zážitku z magnetické rezonance (francouzská zkratka - IRM), těžko bystě volali někomu vhodnějšímu.

Nicméně ve výsledku je IRM všechno jen ne soundtrack k episodě Doktora House, v níž si pacientka během nehody při vodním lyžování přivodí krvácení do mozku. Spojení Becka s Charlotte Gainsbourg se spíš podobá zápletce, v níž retromaniak získal šanci zkonstruovat si stroj času.

Foto: Aktuálně.cz

Na jedné straně máte zvukového patlala, jemuž není žádný žánr v hudebních dějinách svatý, na straně druhé figuruje zpěvačka, jejíž otec si sice taky prošel vším možným, ale ona sama jako kdyby už byla jen dynasticky vrostlá do stabilní tradice francouzského šansonu.  IRM představuje místo, kde se skutečná minulost spojí s minulostí vybájenou a obojí ožije.

Měla by to být francouzská deska s anglickým akcentem, popisuje v rozhovoru pro server The Quietus Charlotte Gainsbourg a je to poměrně přesná definice. Přestává se obávat srovnávání s otcem a oproti 5:55 přibývá textů ve francouzštině: slova v La Collectioneuse zpracovávají básně Guillaumea Apollinairea a Le Chat du Café des Artistes je zase cover téměř čtyřicet let staré písně quebeckého písničkáře Jean-Pierre Ferlanda.

Beck coby glosátor americké popkultury je na IRM konfrontován se zpěvačkou, která je poznamenána francouzskou poetikou i patosem od Verlaina, Henri Micheauxa přes šansony Aznavoura, Brassense až k současné podobě reprezentované zpěvačkou Camille. 

A tenhle pošahanej scientolog z LA z toho najde cestu skrze bláznivost Serge Gainsbourga. Výrazně rytmické skladby jako IRM, Trick Pony nebo Greenwich Mean Time, by totiž autorsky mohly navýsost patřit jak jemu, tak Charlottinému otci v období alba Gainsbourg Percussions (1964). Potrhlost a infantilita písně New York, USA si v ničem nezadá s Beckovými kolážemi. 

Foto: Aktuálně.cz

Beck udělal Charlotte Gainsbourg stejnou službu jako její otec na Lemon Incest. Samozřejmě je to morálkou přeslušnělý maloměšťák, který by nikdy nenaznačoval sexuální styk s vlastní dcerou, nikdy by v písni nesimuloval soulož a zcela určitě by nikdy Whitney Houston v přímém televizním přenosu neříkal, že ji chce vopíchat, ale stejně jako Serge Gainsbourg ani Beck nemá zábrany v hudbě.

Beck pro ni vytvořil výpravnou technicolorovou kulisu, před níž Charlotte může předstoupit v celé svéí nepochopitelné ordinérní decentnosti. Dělat, jako že tam není, že vlastně ani není zpěvačka, že ani vlastně nechce zpívat.  Je to naprosto stejný princip, díky němuž se tahle nenápadná žena s ofinou permanentně oblečená do džín, trička a vojenské bundy stala loňskou tváří módního domu Balenciaga.

Foto: Aktuálně.cz

Nenechte se ale mást, ačkoli je tato pařížská jednoduchost na pohled banální, zdánlivě onošená a pohybuje se na hranici znuděnosti, při prvním pokusu zjistíte, že je takřka nemožné ji uspokojivě napodobit.  

Charlotte Gainsbourg: IRM. CD, 44 minut, vydává firma Because/Warner Music, 2010.

 

Právě se děje

Další zprávy