Londýn - Nová britská reklama na Volkswagen Polo sleduje starostlivého otce a dceru chronologicky řazenými prostřihy do jednotlivých etap dívčina dospívání a završením idylky je právě dar v podobě bezpečného vozidla. Výrazným prvkem, který jinak emočně velmi funkční reklamu spojuje, je slastná a provzdušněná hudba. Melodická linka jinak povedeného videa se nápadně podobá skladbě Take Care od dreampopového dua Beach House, jejím oficiálním autorem nicméně je tvůrčí tým zvaný Sniffy Dog.
V jeho podání se skladba jmenuje Whispers and Stories, tvůrčím vkladem společnosti specializované na tvorbu reklamní hudby však je očividně jen zjednodušení zvuku tracku Take Care, respektive jeho přehrání v čistších aranžích a s jiným textem.
Možnost trefy obou tvůrčích těles do stejné melodie by byla nasnadě, byť argument, že vše již bylo vytvořeno a dnes už nelze být originální, se v hudbě neuplatňuje tak často, jako v jiných uměleckých odvětvích. Reklamní společnost se ovšem snažila skladbu Take Care několik týdnů usilovně získat a až po definitivním odmítnutí kapely si svérázně vytvořila svou vlastní verzi.
„Naštvané komentáře by neměli směřovat na nás ani na Volkswagen, ale na reklamní agenturu, která spot vytvořila," okomentovali situaci Beach House na facebookovém profilu.
Britská společnost Sniffy Dog, specializovaná na tvorbu filmové a reklamní hudby, už přitom s přearanžováním cizích písní má jisté zkušenosti. V letošním britském spotu pro telefonního operátora O2 se totiž podobně „inspirovala" skladbou Little Boxes od Malviny Reynoldsové, z níž v roce 1963 udělal hit její slavnější kamarád a popularizátor amerického folku Pete Seeger. Píseň sice není zcela aktuální a v průběhu let už byla mnohokrát interpretována, slogan reklamního týmu: „Ať je váš projekt jakýkoliv, vytvoříme k němu kreativní a originální soundtrack," ale rozhodně nenaplňuje.
Volně dostupné k jakýmkoliv účelům?
Skladba od Beach House však není zdaleka jediná, která se nepřímo a bez vlastní vůle podílela na reklamě určité značky. White Winter Hymnal od Fleet Foxes byl podobně vykraden ve spotu sportovního oblečení Kipsta, člen skupiny Animal Collective přezdívaný Grizzly Bear trackem Two Weeks inspiroval video Trójské univerzity v Alabamě. Podobná situace pak propojila i rockery Black Keys s řetězcem restaurací Pizza Hut, "slaďouše" Phoenix s McDonaldem nebo třeba indie senzaci The xx s telefony Nokia.
Blog Stereogum, jenž postupně přerostl ve významné epicentrum nezávislé hudby, dokonce pro tyto případy zavedl nepravidelný seriál článků: „Does This … Commercial Rip Off …," volně přeloženo jako vykrádá reklama firmy x hudbu skupiny y.
Série samotná však nepoukazuje jen na porušování duševního vlastnictví, ale hlavně upozorňuje na filutářské praktiky některých reklamních společností, které dnes vyvstávající hudební generaci nepřiznávají žádný kredit. Problém není ani tak v rovině eventuálního finančního vyrovnání, jako spíš v promítnutí digitální společností přijímaného, ale autorským právem nereflektovaného, modelu stahování hudby jedincem (a případně i její další volné interpretace) do komerční sféry. Kde totiž autorské právo dovoluje konzumaci díla pro osobní potřebu, neví si rady se svobodným interpretováním v rámci díla nového. Potom tedy je přinejmenším paradoxní, když nepřiznaná napodobenina slouží komerčním účelům.
Neprofesionalita tvůrců
V roce 1988 Toma Waitse postihla podobná věc a jeho skladbu Step Right Up vykradla reklama na chipsy Doritos, tehdy však svérázný zpěvák vysoudil 2,5 milionu dolarů. Za svůj hřmotný hlas pak úspěšně bojoval i v roce 2006 se značkou Audi.
Známým případem „nadměrné inspirace" byl i soudní spor Joe Satriani versus Coldplay ohledně hitu Viva La Vida. Ti se nakonec dohodli mimosoudní cestou.
Fleet Foxes však už byli méně úspěšní a dosáhli pouze stažení spotu z vysílání a internetových serverů. Další mladé kapely pak jsou v těchto otázkách podstatně benevolentnější, případně se o ně vůbec nezajímají.
Současná koncepce autorského práva s kořeny v Bernské úmluvě z konce 19. století, která se k jakémukoliv autorskému dílu staví hlavně jako k majetku, situaci chápe jako neoprávněné kopírování. Jak ale některé případy ukazují (byť u Beach House stále připadá v úvahu soudní dohra), zájem o nějaké jeho vymáhání není tak silný a automatický, jak se snaží některé instituce tvrdit.
Neprofesionalita tvůrců hudby k reklamě na VW Polo by tak měla uškodit v první řadě jim samotným. Plagiátorství totiž příliš dobrou reklamu nedělá.
