Rozhovor - Tomáš Procházka by si mohl nárokovat titul nejpracovitější osobnost domácí alternativní scény. Působí v divadelních tělesech Handa Gote a Buchty a Loutky a hlavně v nespočtu hudebních projektů. Každý z nich je jiný, ale všechny jsou unikátní. S improvizační skupinou B4 vyhrál v sobotu novou hudební cenu Vinyla v kategorii Deska roku za nahrávku Didaktik Nation Legendary Rock.
Objevem roku se stali brněnští Fiordmoss a počinem roku kutnohorský festival Creepy Teepee. Ceny udělili organizátoři v brněnském klubu Fléda. Držitelé cen si jako odměnu odnesli desku vydanou v limitované edici 100 kusů. Obsahuje nahrávky všech nominovaných v obalu od Josefa Bolfa.
Vítězní B4 vznikli nedopatřením v roce 1998 na festivalu v Turnově, když bylo třeba nahradit chybějící kapelu. Od té doby působí v proměnlivém obsazení se stálým jádrem tvořeným klávesistou Davidem Freudlem, kytaristou Tomášem Procházkou a bubeníkem Leošem Kropáčkem. Na debutu Zwickau z roku 2002 kombinovali ambient, post rock, jazz a etnickou hudbu.
Od poloviny nulté dekády jsou B4 součástí improvizačního divadelního projektu Handa Gote research and development. Počínaje deskou Ringo George Paul John z roku 2010 se jejich tvorba posouvá k psychedelické hudbě, minimalismu či německému kosmickému rocku. Velkou roli hraje i láska ke starým analogovým klávesám.
Čtěte také:
Nové hudební ceny nechtějí porcovat komerčního medvěda
Upachtění Andělé si dál žijí ve svém světě
Centrálním bodem B4 je improvizace. Skladby vznikají při spontánním jamování, které je východiskem k studiové postprodukci, a desky tak slouží spíše jako zachycení okamžiku. Oceněné album vydané u Polí 5 je rozverný psychedelický rock zapisující paralelní historii české populární hudby od 70. let do dneška.
Procházka působí i v ambientně-noiseové dvojici Radio Royal a aktuálně vydává psychedelické album An Evening With Federsel & Mäkelä natočené s finským zpěvákem Pasim (který je možná jen výtvorem mystifikace.)
Skladby B4 vznikají jako improvizace. Co tě na tom nejvíc baví ve srovnání s běžným autorským "písničkářstvím", které - pokud se nepletu - příliš nevyhledáváš?
Písničkářství mě nebaví vůbec, já nejsem písničkář. Když je potřeba nějakou písničku napsat, tak to udělám, ale jinak takovou potřebu nemám. Zajímá mě dávat tvar zvukům vzniklým z improvizací. Je tam velký prostor pro náhodu a ta není nikdy nudná. Sice se někdy naživo nepovede, ale to nevadí, to je běžný riziko. Nahrávání s co nejvíc otevřeným prostorem pro improvizaci, to je čirý dobrodružství. Promyšlený věci mě nebaví, protože jsou často banální.
V B4 hrajete na nástroje ze 70. let. Jak moc jsou důležité pro hudbu samu? Nebo jinak: byla by vaše hudba jiná, kdybyste používali jiné nástroje?
Ty nástroje jsou krásný, mají ducha, se kterým můžete komunikovat, a dělají chyby, kterýma se dá inspirovat. Nejsme puristi; umíme hrát i na jiné nástroje a při nahrávání samozřejmě použijeme ledacos, ale analogovou elektroniku můžete procítit.
Nějak zůstává spojená s rukou, která nástroj ovládá. Analogová elektronika se umí i pokazit a hrát jinak, než to mělo být, kdežto digitální elektronika se umí většinou jen rozbít. Klidně bych klidně hrál třeba na elektroniku z 50. let, to bych se zbláznil radostí.
V několika tvých projektech prosvítá fascinace světem socialistické normalizace, ať už jde o odkazy na slovenskou sci-fi Spadla z oblakov v Gurun Gurun nebo východoněmecké elektronické nástroje. Je to krajina tvého dětství?
My jsme neměli moc peněz a tak na nás zbyly v bazarech jen ty nástroje Vermona, který nikdo nechtěl. Trochu i z nouze jsme objevili jejich kouzlo. Východní blok měl specifickej zvuk; mě to zajímá, protože jsme v tom žili, ale nijak moc se to nereflektuje.
No a krajina mýho dětsví, to ano. Pamatuju si, jak mě rodiče vzali jednou do Žitavy a já myslel, že jsem někde v New Yorku. Tak jsem si pak snil o NDR jako o zemi, kde je všechno jiný a hezký. Jasně že to nebyla pravda, ale teď mi nějakej podobnej sen chybí.
B4 se teď dají popsat jako psychedelická hudba. Je to víc útěk k přírodě po americkém způsobu, nebo návrat do idylického dětství jako v britské tradici? A nebo bys vůbec s eskapismem nesouhlasil?
Možná že trochu, těžko říct. Ale jinak psychedelie je pro náš spíš něco jako sport nebo spirituální disciplína. Při koncertě ze sebe vydáváš čistou energii a ego jde úplně stranou. Takže opravdu něco jako běh, taichi nebo joga. Nebo sauna. Při nahrávání to je zase víc o tvoření vlastních světů, takže možná opravdu eskapismus, ale pro mě spíš něco jako modelářství, sochařství, architektura...
Jedním z motivů psychedelické hudby v posledních letech je vytváření komunitního prostředí, v němž se společná improvizace částečně přelévá do dalších oblastí života. Je něco z toho platné pro tvé aktivity s B4, potažmo s Handa Gote?
V B4 i HG se v podstatě zabýváme stejnou věcí, jen forma se mění. Je to laboratoř určená k výzkumu, ne k výrobě. Zajímá nás recyklace, rekontextualizace, tvorba s omezením vlastního ega a využitím náhody. V obou projektech se soustředíme na zanikající a potlačené věci a snažíme se eliminovat nejenom vliv mainstreamu, ale i naše vlastní očekávání. Představení se budou reprízovat, nahrávku budu několik měsíců míchat. Nemůže mě to přestat bavit, to bych to nedokončil. Proto si to musí vždycky zachovat nějakou formu tajemství.
S divadlem Handa Gote jsou B4 úzce spojení. Čím to, že u nás existuje tolik dobrých hudebních kapel, které mají vazby na malá divadla?
Nemyslím, že to je jen český fenomén. Hudba může divadlo v mnohém inspirovat, třeba v tom, že není potřeba věci vždy vysvětlit. Běžný posluchač nemusí znát noty a přesto je schopen si hudbu užívat.
Instrumentální hudba je běžná věc, naopak nonverbální divadlo je brané trochu jako kuriozita. Celou dobu, co dělám divadlo, je pro mě hudba zásadní inspirací. Učí mě být odvážnější a vyhýbat se kompromisům. Když se hudba inspiruje divadlem, bývá to většinou smutnější. Příklady radši uvádět nebudu.
Tvůj projekt An Evening With Federsel & Mäkelä popisují některé recenze jako „hudební humor". Nesklouznou podobné pokusy do trapnosti?
Já vůbec nemám pocit, že jde o hudební humor. Pod tím výrazem si představím jen to nejhorší. Cílem bylo nahrát svobodně nějakou hudbu a nemyslet při tom na to, jak má jakákoliv hudba vypadat.
Ten projekt neměl ambici, šlo o to jen něco společně zažít. A podle mě trapnost předpokládá nějakou ambici. Tohle měla být nevázaná akce, čirá hudební anarchie. My jsme se při tom poměrně bavili, ale pokud ta nahrávka obsahuje nějaký humor, tak je to spíš vedlejší produkt. Beru to kromě roviny sociální, taky jako svého druhu duševní hygienu - mentální ochranu proti vší té pěkné a „pěkně udělané" hudbě, co zní všude kolem nás.
Na letošek chystáš "country" projekt Wabi Experience. Čím je pro tebe české country se svojí bohatou historií, ale v podstatě neexistující současností?
Country, to je moje mládí. Cpali ho do mě starší sourozenci a já byl rád a jsem vlastně rád i teď - za to, že do mě vůbec nějakou hudbu cpali. Nejsem už dnes vůbec na country odborník, takže si netroufám vynášet soudy o současnosti, ale v podstatě se tam zřejmě přihodilo to, co ve všech ostatních světech.
Komunita přestala být tak zajímavá jako dřív. WE je klasická dekonstrukce, konceptuální práce. Nikdo nepozná, z čeho ty mikrosamply jsou, ale já to vím a to je důležitý. Výsledek je docela temná digitální elektronika. Ale nějaká vzpomínka na ty doby tam bude jistě někde ukrytá taky.
Ve Federsel & Mäkelä se potkáváš se severskou přírodní estetikou, v Gurun Gurun díky japonským zpěvačkám se zenovým smyslem pro detail a na kompilaci Wakushoppu 0+1 s arménským kytaristou Georgij Bagdasarovovem. Která z těchto mezinárodních poloh je ti bližší? A kterou bys ještě chtěl prozkoumat?
Vůbec nevím. Všichni, se kterými dělám, žijou v Praze a v podstatě všechno se nahrává u mě doma v kuchyni. A to se mi zamlouvá... Ze vzdálenějších kontaktů zatím připadá v úvahu Martin Kyšperský, který žije v Brně, což je dost daleko. Taky bych byl rád, abychom na sebe měli víc času s B4. Každoopádně nahrát s někým desku je velmi pěkná a čistá forma komunikace, baví mě to nesmírně.
