Washington - Barack Obama je první americký prezident, který by mohl vydávat na pokračování kompilace s oslavnými písněmi na jeho počest. V poličce by zabíraly asi tak stejně místa jako protest songy utahující si z George W. Bushe.
Barack Obama je také první americký prezident, který by s přehledem mohl pořádat hudební festivaly. A když si člověk uvědomí, jak vypadala jeho inaugurace, kde se na počátku února u Lincolnova památníku sešli Bruce Springsteen, Stevie Wonder, U2 nebo Mary J. Blige, tak si vlastně už jeden uspořádal.
Soundtrack jeho cesty do Bílého domu odstartovaly skladby jako ušité pro reklamní kampaň Yes We Can a We Are the Ones od rappera Will.i.ama. z kapely Black Eyed Peas. Nicméně potřebu změny jako kdyby předznamenala už skladba od Neila Younga z roku 2006 Looking for a Leader.
Na jinak pochmurném albu Living with War Young poprvé přiznal možnost naděje - a to ještě dřív, než senátor z Illinois vůbec ohlásil kandidaturu. Looking for a Leader přišla do atmosféry, kterou na mainstreamové úrovni zcela definovalo album American Idiot navrátivších se Green Day.
Skutečnost, že George W. Bush porazil Johna Kerryho, znamenala na pro drtivou většinu umělců naprostou deziluzi, do níž se Green Day trefili s totálně doslovnými slogany jako Boulevard of Broken Dreams nebo Wake Me Up When September Ends. Druhý jmenovaný song přímo navazuje na neschopnost národa procitnout z paranoie, kterou vyvolaly události 11. září 2001.
Zcela adresné skladby po Nixonovi snad nejnenáviděnějšímu americkému prezidentovi poslali natolik různorodí interpreti jako popová Pink - Dear Mr. President (2006) - nebo písničkář Conor Oberst. Ten se svou kapelou Bright Eyes vystoupil v roce 2005 s mrazivou When the President Talks to God, již týdeník Willamette označil za nejsilnější protest song tohoto století.
A i když Bright Eyes pokračují v tradici táhnoucí se od Woody Guthrieho přes Boba Dylana a Joan Baez, nutno dodat, že Obamovy fanfáry nejsou folkové, ale zní tu urban music s hip hopem. Takový je největší rozdíl mezi loňskou situací a šedesátými lety, kdy politické změny naposledy silně rezonovaly hudební scénou.
Počínaje gestem mogula Jay-Z, jehož nahraný telefonický vzkaz dorazil loni v březnu na záznamníky obyvatelů Ohia, až po poslední album rappera Nase se skladbou Black President - to vše znamená pro afro-americké interprety uznání jejich kreditu na nejvyšší společenské úrovni. Přišlo ovšem takřka až dekádu poté, co žánr patří dlouhodobě ke komerčně nejúspěšnějším.
Hip-hopeři a černošská minorita dokázali poprvé překonat odpor k institucím a v masové míře se přimkli k politické reprezentaci. A naopak: to když časopis Vibe Obamovi, který přesně po tomto druhu podpory toužil, udělil silně pouliční přezdívku B-Rock.
S potěšením se dá konstatovat, že hudebníci neustrnuli v nekritickém pohledu. Po prvních dvou měsících, co je Obama v úřadu, se ukazují jako nevděčná pakáž, která sice prezidenta zatím nepeskuje, ale taky si ho moc nevšímá.
Pouze Bruce Springsteen s novinkou Working On A Dream reaguje na aktuální euforii, ovšem recenze ji většinou hodnotí jako příliš velkou snahu zavděčit se. "Když nemá proti čemu se postavit, nachází se jeden z nejzručnějších rockových textařů v podivné pozici, ztrácí zájem cokoli říci," ohodnotil jeho novinku časopis Spin.
Jako kdyby nakonec zase nejdál viděl Neil Young, který do vakua, jež přišlo po velkém nadšení, vtrhl s novým - až rapovým - singlem Cough Up the Bucks. Chápe, že nového leadera už máme, a teď je čas mrknout se na ekonomickou krizi, a zjistit kam se poděly všechny prachy.
