reklama
 
 

Až rok 2009 konečně našel vitální odkaz Nirvany

4. 12. 2009 8:00
Vychází koncert v Readingu a jubilejní edice Bleach

Recenze - Proč už nemůžu poslouchat Nevermind, nazval na začátku listopadu svoji glosu pro NME Luke Lewis  a dotknul se v ní dvou podstatných mýtů o Nirvaně.

První: Nevermind bylo tak vlivné, že přes noc změnilo rock. Vážně?  Do poloviny 90. let možná, ale kdy slyšíte jeho vliv dnes?

Druhá mantra zní: Nirvana smetla ze scény zbytnělý stadionový rock i afektovaný hair metal. Vážně? Do poloviny 90. let možná, ale podívejte se, kdo dnes vyprodává turné: U2, Bruce Springsteen, vrátili se Mötley Crüe a pořád to zkoušejí Def Leppard a Bon Jovi. I ten Michael Jackson, kterého Nevermind sejmulo z vrcholu hitparády Billboard, by na tom byl dneska líp.

Čtěte také:
Pozůstalí z Nirvany: Kurt by s Bon Jovi nikdy nezpíval
Rocknroll není tak smutný, jak si Cobain představoval

Lewis trefil v obou případech. V době, kdy se mašinérií mainstreamu ještě dalo pohnout jako monolitickým celkem, byla Nirvana poslední rocková kapela, které se to podařilo. Kdybyste ale na dnešní scéně hledali po tomhle prudkém stočení volantu do protisměru nějaké stopy, neobjevíte ani gumovou dráhu brzdících pneumatik.

Zakonzervovaný milník masové kultury

Přitom můžete s klidem prohlásit, že letošek je první rok od Cobainovy sebevraždy, kdy se Nirvana dočkává střízlivého zhodnocení, vyjednává se o její pozici na scéně, zkoumá se její dědictví-  a to vše bez hysterického omílání emotivních vět o „mučedníkovi slávy" a mystéria osudové tragedie.

Není podstatné, že fanoušci, Courtney Love i bývalí členové Nirvany málem spolkli jazyk, když zjistili, že v páté edici hry Guitar Hero si můžete avatara Kurta Cobaina odemknout i pro skladby jiných interpretů a nechat ho trsat na Bon Jovi nebo Megadeth.

To se dá vyprávět jako fór; důležitější je, že znenadání vylezly kapely - The Horrors počínaje a An Experiment on a Bird in the Air Pump konče - které Nirvanu poprvé berou jinak než jako jednou provždy zakonzervovaný milník masové kultury s 26 miliony prodanými kopiemi přelomového alba.

Znovunalezenému vitálnímu čtení kapely, která definovala konec milénia, pomáhají nyní dvě klíčové nahrávky: záznam vystoupení na festivalu v Readingu v roce 1992 a reedice k 20. výročí debutu Bleach.    

Nevzpomenete si na citovanější, více připomínaný, oslavovanější nebo symboličtější koncert devadesátý let, než je Nirvana na Readingu v srpnu 1992; a jestli jo, tak mi napište do mailu svoji adresu a já si pokorně přijdu poslechnout, který jiný to teda je.

Nirvana se ocitla na zenitu. Nevermind bylo dávno platinové, Smells Like Teen Spirit v nepřetržité rotaci na MTV a z kapely, která před rokem hrála během prvního dne festivalu, se stal headliner, který si vybíral, jaká jména se objeví na programu vrcholného dne Readingu.

Ze seznamu bizarních popkulturních momentů

Zároveň to byl moment, kdy Nirvana měla dokázat, že si ten humbuk zaslouží. Zkouška, jestli Kurt Cobain, který měl být podle tisku vyřízenou zdrogovanou troskou, utáhne roli hlavní hvězdy obřího festivalu. Proto ten džouk na úvod, kdy se nechá od publicisty Everetta Truea dotlačit k mikrofonu na invalidním vozíku, odzpívá kus písně The Rose od Bette Midler a zhroutí se na zem. 

Ta scéna už je navždy v seznamu bizarních popkulturních momentů, proto těžko uvěříte, že záznam jendoho z nejmytizovanějších koncertů vychází až po sedmnácti letech. V časech, kdy každá kapela, která si včera zahrála v Lucerna Music Baru, má už dneska minimálně dvě videa z telefonu na YouTube, to působí jako objev neporušeného dederáckého bejváku.

Obdobně příjemné a nostalgické retro sálá ze způsobu, jakým je koncert natočený. Žádné průlety nad publikem, kamery rozpohybované na jeřábech, snášející se z nebe ke kapele. Ani pomyšlení. Záznam, který původně pořídila japonská televize, sice neodpovídá dnešním parametrům nabušené show plné nájezdů a oddalování, zato přináší dnes nezvykle koncentrovaný pohled na kapelu na pódiu. 

I když Nirvana vystupuje před svým dosud největším davem, technika záznamu ji odchytává v klubové intimitě, což rezonuje s prožíváním kapely - která je soustředěná, s až meditativní klidem stažená do sebe a uvolněná zároveň.

Když ve skladbě Spank Thru kamera najede na Cobainův obličej, nic nesignalizuje, že by jeho zrak měl obsáhnout sto tisícový dav; stojí tam, jako by byl zcela sám. To neznamená osamocený, ale relaxovaný.  A relaxovaný neznamená nezúčastněný nebo s odstupem, protože když kamera najede během finální destrukce nástrojů na tělo Kurtovy kytary, všimnete si krvavých skvrn.

Nikdo nehraje s publikem na vyčkávanou

Podobně neslevující a zároveň lišácky vychytralý přístup se projevuje na setlistu. Kurt během první poloviny koncertu nasypal do publika všechny největší hity, singly z Nevermind. Nic si neušetří, neprodlužuje napětí, nehraje s publikem na vyčkávanou.

Všechno to, co si povrchní posluchač může myslet, že je typická chytlavá Nirvana, odezní na začátku - a když je uloven, kapela mu v druhé půlce šoupne pod rozšířené nozdry syrově punkovou produkci, která je takřka na chlup stejná s o dva roky mladším záznamem koncertu, jenž vychází jako bonusový materiál k reedici Bleach.

Cobain, jehož největším traumatem bylo, že by si o něm mohl někdo myslet, že se zaprodal mainstreamu, jako kdyby tím poskládáním skladeb v Readingu chtěl říct: Mám pro vás kompromis. Dostanete, co chcete, když si pak na oplátku vezmete, co vám chceme dát.

Byla to fair nabídka a Nirvaně tehdy na sto procent vyšla. Za úvod s In Bloom a Lithium si mohla proti všem dramaturgickým zákonitostem dovolit postavit finále na coververzích kalifornských punkových kapel z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let: Fang a Wipers.

Live at Reading tak v kombinaci s deluxe edicí Bleach ukazuje Nirvanu jako kapelu, která si dokázala přes všechny komerční svody udržet integritu a nezapírat kořeny trčící v indie undergroundové scéně reaganovských Spojených států.

Koho dosadit za Black Sabbath a Beatles

Debut Bleach, jejž seattleský label Sub Pop poprvé vydal v červnu 1989, bývá často popisován jako syntéza tvrdosti Black Sabbath s melodičností Beatles. Stylově to sedí, ale mnohem přesnější by bylo uvádět současníky, kteří měli na Cobaina přímý ideologický vliv.

V době, kdy Seattle byl hudebně odříznutý od zbytku USA a vzpomínalo se na něj jen jako na Hendrixovo rodiště, to byli Black Flag, kteří sem byli ochotni vážit na turné cestu. Oni nekompromisním přístupem vyprovokovali kapely jako Melvins nebo Green River a právě spolek šéfovaný Henry Rollinsem si můžete šoupnout na místo Black Sabbath.

Něžnou stránku, okázalý lo-fi přístup a naprostý nezájem o hráčské schopnosti, zase reprezentovala izolovaná scéna kolem labelu K Records v univerzitním městě Olympia, kam Cobain v druhé půli 80. let dychtivě dojížděl. Byla to figura Calvina Johnsona a jeho kapela Beat Happening, kdo pro něj objevil něžnou, až dětinskou stránku indie popu -  a právě pod jeho vlivem se Cobain pravidelně pouštěl do coververzí skotských roztomiloušů The Vaselines. Tenhle proud si dosaďte za Beatles.

Bleach je typická punková deska konce 80. let nahraná za 600 dolarů během několika dnů, syntetizuje všechny indie tendence této dekády: od frustrované, původně hardcoreové nasranosti až po melodicky hipsterskou ironii. Zmíněné póly přitahovaly Cobaina až do smrti a na Bleach je i po letech fascinující, jak vyjednávají s jeho postupně zrajícím autorským rukopisem.

Opětovné vydání Bleach label Sub Pop doprovodil kromě bonusového záznamu portlandského koncertu z únoru 1990 i padesátistránkovým bookletem s původními, dosud neuveřejněnými fotkami i reprodukcemi smlouvy mezi labelem a kapelou, edičním plánem Sub Popu nebo dodacím listem k první várce alba na bílém vinylu.

K eleganci celého balíku budiž přičteno, že Bleach deluxe zcela postrádá jakékoli průvodní slovo či esej o kapele, která jakože měnila historii. Všichni to beztak znají, tak Bleach berte, nebo nechte bejt.

Vypadá to, že třetí tisíciletí začíná Nirvaně pomaloučku svědčit. Véháeska Live! Tonight! Sold Out!! a CD From the Muddy Banks of the Wishkah se sice už dřív pokoušely představit ji jako fenomenální živou kapelu. Ale dělaly to tím mozaikovitě neohrabaným způsobem konce devadesátých let: kdy sestřihy z různých koncertů měly sugerovat komplexní pohled, ale jako celek nebyly schopny vypovídat vůbec o ničem.

Live at Reading i reedice Bleach se trefují do aktuální tendence sledovat milníky, vyzdvihávat jednotlivosti a vyprávět příběh popu spíš pomocí signifikantních detailů než encyklopedickými sumarizacemi. V tomto ohledu vše hraje pro Nirvanu, protože oba historické dokumenty nabízejí pohled, který se vyhýbá tisíckrát omleté story s Nevermind, ale zároveň neztrácíte ani deko intenzity jedné takřka dokonalé kapely. 

Nirvana: Live at Reading. DVD, 97 minut. Vydala firma Geffen Records / Universal Music 2009. - Nirvana: Bleach - 20th Anniversary.  CD, 76 minut. Vydala firma Sub Pop, distribuce v ČR Warner Music, 2009.  

autor: Pavel Turek | 4. 12. 2009 8:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama