Patří mezi to málo "vážnohudebních" skladatelů naší doby, jejichž dílo se proslavilo. Arvo Pärt, spirituální autor s minimalistickými rysy, který musel velkou část života strávit mimo domovské Estonsko, nyní vydává soubor svých symfonií. "Je to jako procházet jeho životopisným příběhem," říká dirigent Tonu Kaljuste, který čtyři rozsáhlé skladby pokládá za jednu ucelenou vyšší symfonii. A je to také stručná historie hudebních taktik, jak jít (od šedesátých let dodnes) proti větru.
Schválně: kolik žijících hudebních skladatelů znáte? Teď nemyslíme hvězdy popu, vaši lokální kapelu ani autory populárních filmových soundtracků. Existuje přece ještě scéna koncertů komorních i orchestrálních, svět koncertních síní, někdy dokonce dost moderních, s důvtipným PR a snahou vyložit posluchači silné příběhy hudby.
Dění se nezastavilo u Mozarta, Janáčka ani Martinů - jen se (v Česku citelně) potýkáme s tím, že nad okruh dlouhodobých příznivců se zájem o novější hudbu vyšvihne málokdy. Které "skladatelské" hudební dílo, napsané v posledních padesáti letech, jste slyšeli živě a vybavujete si ho?
Naše publikum je na tom nakonec podobně jako to v jiných zemích. Jako etikety, které dokážou přilákat publikum, funguje jen málo jmen. Minimalisté Philip Glass, Steve Reich a Michael Nyman jsou asi největší jistotou. Vedle nich se ovšem prosadil autor, který začínal v rodném Estonsku a musel s kolegy zabojovat, aby jeho duchovní hudbu v Sovětském svazu úplně neutlumili.
Arvo Pärt se stal oblíbencem západního světa nepochybně proto, že ve své hudbě nahmátl cosi, po čem společnost žízní: zpomalení, vnitřní klid, krásu tiše vibrující docela blízko nás. Sám Pärt ten neuspěchaný pohyb nazval slovy "slyšitelný čas".
Jeho mezinárodní popularita měla silný začátek: houslový virtuos Gidon Kremer a nedávno zesnulý dirigent Gennadij Rožděstvenskij víceméně propašovali jeho partitury do světa (koncem sedmdesátých let ještě neexistoval ani fax) a kratší skladby začali uvádět. První album Tabula rasa natočila silná aliance: vedle Kremera byl u klavíru Keith Jarrett, který poodešel od jazzu, aby dal osobní záruku za zásadního kolegu.
Teprve pak se svět začal dovídat o Pärtově příběhu: v dospělosti, uprostřed tvůrčí dráhy, si uložil několik let odmlky, aby našel nový styl, do nějž proudí inspirace z křesťanské mystiky, minimalismu, rané polyfonie i akustické analýzy odbíjení zvonů. Při své pokoře neplánoval dráhu hvězdy: ale stal se jí. Patří mezi vůbec nejuváděnější žijící skladatele.
Aktuální souhrnné vydání všech čtyř Pärtových symfonií souvisí s podstatnou otázkou. Jak zacházet s hudebníky, kteří jsou na scéně deset, dvacet, čtyřicet let a trh má tendenci chtít od nich další a další produkty? Jak zabránit tomu, aby se z nich staly zlaté slepice, z nichž producenti vytřásají další a další zlatá vejce - ale jak je zároveň nenechat sesunout do zapomnění, když se toho děje tolik?
Producent Manfred Eicher, který už skoro 50 let vede vydavatelství ECM Records, se rozhoduje většinou uvážlivě, a to u něj vydává řada osobností: Keith Jarrett, Meredith Monková, Stephan Micus, The Hilliard Ensemble, Ralph Towner, Vijay Iver a další.
Pro Pärta se ECM stalo premiérovým labelem: autorizované verze často řídí dirigent a sbormistr Tonu Kaljuste, kterého s Pärtem pojí dlouhé tvůrčí přátelství a skutečně ví, oč skladateli jde v nakládání se zvukem.
Pärt, o něhož je velký zájem, vydává hudbu i jinde, ale to, co děje pod ECM, má parametry kritické edice, u které skladatel říká - byl jsem při tom a takhle to má znít.
Pärtovi je 82 let a pořád komponuje - ale přece jen už méně. I proto se teď ECM rozhodlo nenabídnout zbrusu novou skladbu, ale pohled, "jak to vše začínalo". Čtyři symfonie jsou přehlednou a napínavou cestou od mladistvého bouření k postupnému zklidňování hladiny. První dvě symfonie se dnes téměř nehrají, protože ještě nepředstavují onoho "trendově meditativního" Pärta.
Za nervní a chaotický klimax v První symfonii, takzvané Polyfonické z roku 1963, se v Sovětském svazu dočkal tvrdé kritiky. Nechvalně proslulý šéf Svazu skladatelů Tichon Chrennikov, nejvlivnější hudební cenzor Brežněvovy éry, stigmatizoval mladého autora nařčením z "podléhání vlivům Západu". (Dlouho jsme si mysleli, že podobné veřejné vlivné označování za "neumětele" nebo podřadné autory hodné horšího zacházení je u nás definitivně passé a podobné příběhy si vyprávíme jako uzavřenou minulost. Současnost nás nutí takové stanovisko přehodnotit.)
Je to zkrátka jiný Pärt: i když do raných děl zasahují melodické pasáže záměrného instrumentálního půvabu, stejně do nich dříve nebo později vtrhne vřískání a třískání, konfrontace s divokým a neklidným protipólem. Až Symfonie č. 4 s podtitulem Los Angeles jako jediná spadá do stylu "tintinnabuli", chvějících se zvonků, které jako by proznívaly Pärtovou opatrnou, záměrně nedoslovnou před-harmonií.
Arvo Pärt tuto skladbu v roce 2008 věnoval vězněnému Putinovu oponentovi Michailu Chodorkovskému a zástupně i všem dalším neoprávněně vězněným v současném Rusku.
"Je to jako procházet jeho životopisným příběhem," říká dirigent Tonu Kaljuste, který čtyři Pärtovy symfonické skladby pokládá za jednu ucelenou vyšší symfonii. A nepochybně je to i příběh určitého hledání dnešní hudby, jak se k nečemu pádně vyslovit.
Arvo Pärt: The Symphonies
NFM Wrocław Philharmonic
Tõnu Kaljuste - dirigent
ECM 2018
V poválečném období se ještě sázelo na komplikovanou architekturu modernismu a kuráž rozhodit publikum disonancí. Nahlas vykřiknout, že svět není v pořádku. Časem hlasitosti ve světě přibylo natolik, že devalvovala. Vizionářští autoři šli hledat výjimečnost a moment vytržení jinam: ke ztišení a zvnitřnění.
Arvo Pärt byl nejen jeden z prvních, ale také nejosobitějších. Proto je dnes jedním z mála jmen, na něž si vzpomene "obyčejný posluchač", když zapřemítá, zda vůbec ještě existují skladatelé.
