| Amanda Palmer & the Grand Theft Orchestra: Theatre Is Evil (8FT) |
Glosář - Poslední čtyři roky se o Amandě Palmer psalo hlavně v souvislosti s jejími neortodoxními propagačními aktivitami, kterými ukazuje, jak lze přežít v džungli hudebního průmyslu a zůstat absolutně nezávislý. Všechno dovršila veleúspěšná kampaň na portálu Kickstarter, při níž vybrala od fanoušků na natáčení nové desky přes milion dolarů.
V reakcích na tento fantastický úspěch jsem si na jakémsi internetovém fóru přečetl brblání milovníků jejích starých desek i předchozí kapely Dresden Dolls, kteří si stěžovali, že Amanda už místo pořádných písniček píše jen zápisky na svůj Twitter a místo ve studiu tráví čas s lidmi, kteří si s ní zaplatili večeři. Nové album Theatre Is Evil ale všechny pochybnosti vyvrací.
Amanda Palmer je živel. Stejně jako je zvyklá za pochodu přepisovat marketingová pravidla hudebního průmyslu, pracuje i ve studiu. Theatre Is Evil zní na první poslech jako nepravděpodobný dýchánek art-rockové tetičky Kate Bush, glamového strýčka Davida Bowieho a přidrzlých výtržníků z Public Image Ltd.
Ostře nabroušené punkové kytary se zde o místo dělí s osmdesátkovými syntezátory a teatrálně stylizovanými vokály a jakkoliv to všechno zavání jednou velkou bolestí hlavy, Amanda Palmer dokáže z těchto podivných ingrediencí uvařit něco zcela unikátního. Elementy, které fungovaly na sólovém debutu Who Killed Amanda Palmer ještě znásobila a tentokrát její eklektický art-punk zní navíc neuvěřitelně soustředěně. A příležitostný flirt s kýčem, který si nemůže odpustit, je vlastně velmi osvěžující.
Když si odmyslíme revoluční způsob, jakým byla deska financována, spadá Theatre Is Evil do aktuální vlny fascinované epičností osmdesátkového popu; do kolonky „podobní interpreti" si můžeme připsat třeba M83 nebo Twin Shadows.
U Amandy se ale ještě kříží s její zálibou v meziválečném kabaretu, jenž pompéznost glam popu ještě jednou překódovává. Jeden až nad Theatre Is Evil začne dumat, co může vzniknout z parodie na parodii. Parodie na druhou? Něco skutečného? Fanoušci, kteří Amandě poslali peníze, můžou být v klidu - milion dolarů, které měla k natáčení alba k dispozici je na výsledku opravdu vidět. To hlavní se ale za peníze koupit nedá - talent. A toho divoška na nové desce ukázala víc než dost.
| Grizzly Bear - Shields (Warp Records) |
Deska si píše kladnou recenzi sama, pokud máte při jejím přehrání nutkavý pocit pustit si ji okamžitě ještě jednou a objevovat její skrytá zákoutí. A pak znovu a znovu. Čtvrté studiové album brooklynských Grizzly Bear je přesně tou nahrávkou, s níž si musíte dát rande několikrát, než vám konečně odkryje plnou krásu. A že se k ní pak budete pravidelně vracet, nemusím snad ani dodávat.
Natáčení Shields prý předcházely klaustrofobické nálady na dlouhém turné, půlroční pauza, sólové počiny členů kapely a následné společné posluchačské seance s éterickými kompozicemi Talk Talk, jazz-funkem Davida Axelroda a rapem. Tenhle zvláštní mix je nasměroval na cestu, kde na křehké kompozice předchozí průlomové desky Veckatimest (2009) nabalili další nástroje, aniž by ale udusili kouzlo své „poetiky".
Všechny ty detailní vokální harmonie, akustické kytary, syntezátory, bendža, dechy, klavíry a desítky dalších nástrojů, k jejichž odhalení by byl potřeba hudební Sherlock Holmes, ale nesplétají sítě, do kterých chtějí posluchače chytit, ale nadýchané obláčky barokní krásy, do nichž si lze pohodlně lehnout.
Je pravda, že tu chybí hity typu Two Weeks nebo While You Wait for the Others, které by vše podstatné shrnuly do čtyřminutového výcucu, Shields víc funguje jako album - od Sleeping Ute probouzející duch Jeffa Buckleyho až po epický sedmiminutový zavírák Sun In Your Eyes.
Grizzly Bear na své cestě od debutu Horn of Plenty (2004) do současnosti nakonec došli do míst, kam by se rádi podívali všichni od Fleet Foxes až po desítky britských pop-folkových kapel, do míst kde se tradiční písničkářství a pastorální folková křehkost potkávají s nadýchaným zvukem, který nemohlo stvořit nic jiného než technologie 21. století. A až přijdou dlouhé podzimní a noční večery, Shields nepochybně ještě rozkvete.
| Cat Power - Sun (Matador Records) |
Alkoholismus, psychické zhroucení, dluhy u daňového úřadu - Chan Marshall alias Cat Power nestrávila šest let od své poslední studiové desky The Greatest zrovna nejšťastnějším způsobem.
Jeden z nejoriginálnějších písničkářských hlasů na nezávislé scéně se ale umí ze své mizérie vyzpívat. Nečeká od nás ale sympatii, na nové desce Sun jako kdyby se snažila najít ke svému životu odstup, kvůli čemu svoje emocionálně drásavé písničky nechala obléknout do chladného mixu francouzského elektronického producenta Philippe Zdara (Cassius).
„Skutečný život je někdy obyčejný tak, že ho nechceš žít / někdy musíš dělat to, co dělat nechceš / abys utekl od neobyčejného života" zpívá v Real Life a zmíněné a trochu enigmatické napětí mezi životním smyslem a nesmyslem je klíčem k celé desce. Cat Power je na ní zároveň melancholicky introspektivní, ale také dává naději do života jako někdo, kdo v pravou chvíli uprostřed truchlení vstane a řekne: Jedeme dál.
Skoro jako by to byla jiná žena, která na minulé desce Jukebox coververzemi skládala poctu Bobu Dylanovi, Billie Holiday nebo Janis Joplin. Začátek alba s mrazivou Cherokee zní, jako kdyby čerstvá čtyřicátnice začínala úplně od nuly, a když v závěru titulní skladby promění její hlas vokodér, je nová identita dokonána. Manhattan s beatem automatického bubeníka dá zazářit jejímu hlasu a jemné elektronické efekty v Human Being skvěle dohrávají trpký text.
Ve zbytku stopáže Sun ale její starý styl občas vykoukne jako třeba v Nothin' But Time, v níž se zjeví i Iggy Pop, jako kdyby jí chtěl dodat odvahu, a je tu i několik návratů k jejímu milovanému blues. Možná mohla být při svém přerodu důslednější, ale jako hledání nového já, které starou identitu nemůže nikdy úplně popřít, je Sun přesně tou deskou, kterou potřebovala.
