Recenze - Chlapci z Arctic Monkeys, jejichž rodné listy nesou letopočty 1985 nebo 1986, se královně a jejímu majestátu nevysmívají, publicitu záměrně nevyhledávají a donedávna bydleli u rodičů. Punková nasupenost v nich ale je.
Jak ukazuje Favourite Worst Nightmare, druhé album v současnosti nejslavnějšího britského bandu, za tričkem s límečkem se schovává hlučnost, naštvanost i sociální kritika.
Deska zní, jako by ji natočili na jeden nádech; Arctic Monkeys se s tím nemažou. Jejich sebevědomá energie šťastně míří k jednoduchým písničkám a zároveň nezrazuje ambice a umělecké schopnosti představené na debutu Whatever People Say I´m, That´s What I´m Not.
Začalo to klasicky: Zpěvák Alex Turner a kytarista Jamie Cook měli rádi Oasis a po jejich vzoru plánovali založit kapelu. Od Santa Clause si vyprosili nástroje, spolužák Andy Nicholson, později nahrazený Nickem O´Malleym, se k nim přidal s basou a na Matta Helderse zbyly bicí. Psal se rok 2002 a ve středoanglickém Sheffieldu vznikla skupina později nazvaná Arctic Monkeys.
Říká se, že o úspěch se postarali hlavně fanoušci, kteří sami dali na internet jejich první skladby a založili profil Arctic Monkeys na MySpace. Gramofirmy tehdy kapele, která inteligentně přechází od témat proletářské spravedlnosti k obyčejné touze trávit volný čas jako vrstevníci, nevěřily. Až s pomocí médií, hlavně BBC Radio 1 a hudebního týdeníku NME, přišel průlom.
Překvapil všechny: Whatever People Say I Am, That´s What I´m Not se jen v Británii za první den prodalo skoro 120 tisíc kusů, kapela se s ním dostala do hudebního pantheonu, sjela turné, sbírala ceny po celém světě a deska nechyběla snad v žádné výroční anketě o nejlepší album loňského roku. Zaslouženě.
Po patnácti měsících přichází pokračování. Zvuk Favourite Worst Nightmare se pod vedením producenta a pamětníka rave hnutí Jamese Forda soustředí na hutnou souhru bicích, basy a pichlavých kytar. Takový je první singl Brainstorm, ve kterém navíc můžeme obdivovat, s jakou lehkostí se Alex Turner vypořádává s obtížným frázováním. Rychlé šamanské bubny v hlavě zůstávají i po melodické Teddy Pickers; s D Is For Dangerous a Balaclava se album smykem řítí do prudké zatáčky.
Vícehlasem ukřičené písně střídá rytmická Fluorescent Adolescent a temná balada Only Ones Who Know. Do Me A Favour nás vrací zpátky k rituální extázi (bubeník Arctic Monkey prý začal boxovat, aby nahrávání zvládl) a art-rockovým kytarovým vyhrávkám. Není to přežitek, album Favourite Worst Nightmare je příliš chytré na to, aby ignorovalo i postupy moderní elektronické hudby.
Deska je pestrá a těžko se dá bezchybně označkovat, natož aby v sobě nechala hledat jednoznačné hity - hitem je totiž sama celá Favourite Worst Nightmare.
Arctic Monkeys potvrdili slavný statut, kytarová scéna na ní našla tvořivé následovníky a fanoušci kapely potvrzení, že oddanost po prvním albu nebyla slepá. Všichni ostatní na Favourite Worst Nightmare můžou objevovat dobré písničky.
Arctic Monkeys: Favourite Worst Nightmare. CD, 37 minut, Domino Records/EMI, 2007.
