reklama
 
 

Recenze: Koncertní rej kapely Arcade Fire v O2 areně nezkazila ani slabší návštěvnost

16. 6. 2018
Včerejší první české vystoupení skupiny Arcade Fire připomínalo inscenované divadelní obrazy. Devět muzikantů měnilo nástroje a kdo mohl, zpíval nebo se jinak přidával k tomu reji.

Slovo, které nejlépe vystihuje včerejší opožděnou tuzemskou premiéru kanadských hrdinů nezávislé scény Arcade Fire, je nejspíš vřelost. S tou za zvuku kakofonického úvodu, jenž mísil Beethovenovu Pátou symfonii s funky rytmy, Beatles a kdoví čím ještě, hudebníci sebevědomě napochodovali přes poloprázdnou O2 arenu na scénu stylizovanou do boxerského ringu.

Českým voice-overem se nechali uvést jako "šampióni těžké váhy" a po této svalnaté parodii se za několik vteřin proměnili v diskotékové mazáky titulní skladby aktuálního alba Everything Now, aby o pár minut později hladkým přechodem zaplnili halu sonickými nánosy hluku v songu nazvanému Neighborhood #3.

Právě s neskrývanou vřelostí se později frontman Win Butler vyznával z lásky k české literatuře i kultuře a sliboval, že příště tuzemské publikum na Arcade Fire nebude čekat tak dlouho.

A konečně - se stejnou vřelostí publikum kapele vše opětovalo.

Stalo se tak něco, co by před zhasnutím světel v O2 areně čekal málokdo. Zmizela pachuť z jen průměrně prodaného sálu a Arcade Fire svojí hudbou i dotaženým světelným designem halu opanovali, přesvědčili, že volná místa jsou jejich hudbě jedno.

Už z prvních minut bylo zřejmé jednak to, že Arcade Fire skutečně jsou kapelou, která "chce všechno hned" a najednou, jak předvedla v úvodu večera, ale také sestavou, která ráda staví na kontrastech. Tempo jejích koncertů určují prudké změny nálad a přístupů k hudbě.

Těžko říct, co drží pohromadě tu nesourodou melanž hudebních stylů od alternativy, přes stadionové rockové halekání až k popu střihu ABBA. Ale výsledek byl po většinu večera fascinující.

Kapela se na pódium nechala uvést jako "šampióni těžké váhy".

Už samotné dění na pódiu v případě Arcade Fire připomíná inscenované divadelní obrazy.

Devět muzikantů mezi písněmi mění nástroje a každý k nim přidává svůj charakter. Housle střídá saxofon, klidný hlas Wina Butlera a vysoký ječák jeho ženy Régine Chassagneové se doplňují i trumfují. A kdo zrovna může, na pódiu zpívá nebo jinak se přidává k tomu reji, jehož vyústěním je hudba natlakovaná na maximum nástroji, zvuky a jednotlivými motivy.

Nazvučit tuhle sebranku tak, aby celek neztratil úroveň a neskončil zamotaný v neprostupné kouli, musí být vrcholová disciplína. A právě skvěle zvládnutý zvuk dodával koncertu na působivosti možná nejvíce - i když byl méně nápadný než třeba obří diskokoule, která nad hlavami publika rozehrávala náladotvorné barevné asociace, nebo procházení skrz dav fanoušků na druhou scénu u zvukaře. Tím se Arcade Fire ještě víc přiblížili mase pod pódiem.

Na to, jak rozmanitá byla stylově i hudebně, působila dvouhodinová show - postavená na aktuálních skladbách z desky Everything Now a významně také z alba The Suburbs - až překvapivě soudržně a vyrovnaně.

Bylo skutečně pozoruhodné sledovat, jaké všechny odbočky a přesahy dokáže Win Butler schovat pod širokou krempu svého klobouku. Kdykoliv se zdálo, že koncert především v pomalejších pasážích ztrácí tah, Arcade Fire ho v pravý okamžik a prudkým obratem znovu nastartovali.

K vrcholům tak stejnou měrou patřila klidná "barovka" The Suburbs, punkově odpíchlá píseň Ready to Start i ryze taneční Reflektor. Když Arcade Fire koncert zakončili aktuálním hitem Creature Comfort, v tu chvíli už se roztančenou halou převalila zasloužená vlna euforie.

V některých momentech se ta vřelost měnila ve vlezlost, kterou signalizovalo rozezpívávání a "rozmávání" publika, utahaná skladba We Don‘t Deserve Love a především kýčovitý chorál posledního songu Wake Up, v němž nechybí ani obávaná "zvedačka" - přídavek byl opravdu přídavek.

Arcade Fire

O2 arena, Praha, 15. června

Celkově však opožděná tuzemská premiéra Arcade Fire stála za to. Návštěvnost turné nejen u nás sice napovídá, že kapela už je možná na sestupu z velkých hal a stadionů zpět do klubovějších prostor, ale je sympatické, že se tím nenechává rozhodit, neosekává produkci, zůstává přesvědčivá a pro svou hudbu zapálená.

Rozhodně nabídla vtahující a inspirativní pohled do toho nejzajímavějšího, co se odehrává nejen v roztříštěné vizionářské mysli Wina Butlera, ale obecně v současném kvalitním hlavním proudu.

Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.

autor: Honza Vedral | 16. 6. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama