Recenze - Je to jev hodný doby hudebních recyklací: finská Apocalyptica se proslavila díky mocné inspiraci jinou kapelou a coververzemi metalových hitů. A jakmile začala komponovat vlastní skladby, originalita a kouzlo někdejší violoncellové smrště začalo z jejich hudby pomalu vyprchávat.
Na šesté studiové desce Worlds Collide vyvrcholil proces, kdy se kapela definitivně loučí se starým (fungujícím) modelem a hodně nemotorně si klestí cestu k novému výrazu. Výsledkem je album, které drží pohromadě asi jako rozbitý džbán slepený herkulesem.
Je docela pochopitelné, že se Apocalyptice vedené sebevědomým komponistou Eiccou Toppinenem nechtělo donekonečna jen vymýšlet cellové aranže k repertoáru legendární Metalliky - ačkoliv právě jejich předělávkami si čtveřice helsinských studentů přivlastnila hodně nečekanou slávu.
První autorské album Cult z roku 2000 ještě na předešlou tvorbu logicky navazovalo a zdařile kloubilo metalové a klasické vlivy. Třeba při poslechu pilotního singlu Path posluchač jen žasnul, jak euforický nářez dokáží vyloudit basové struny a divoké smyčce.
Jenže na dalším počinu Reflections do nedotknutelného cellového království vtrhnul bubeník a téměř geniální pojetí založené na čistě smyčcovém zpracování začalo směřovat k tradičním rockovým postupům.
Dobytí cellového monopolu dokonalo angažování hostujících zpěváků na vybrané skladby. Dříve dominantní instrumenty ustoupily do pozadí a Apocalyptica se stala jakousi exkluzivní prostitutkou, která jde s každým, kdo v rockovém byznysu něco znamená. Užil si třeba Ville Vallo z HIM - ale posluchači už o hodně míň.
Promiskuita pak Apocalyptiku učinila zaměnitelnou s mnoha jinými kapelami. Na novince World´s Collide se zpívá hned čtyřikrát, což jakoukoliv koncepci totálně rozklížilo.
Každý z interpretů je jiný, jejich písně nemají vůbec nic společného a cellometalové hřmění při nich není vůbec slyšet. Skoro jako by šlo o nepodařený soundtrack k béčkovému hororu.
Obvykle krutý, chladný a přesvědčivý hlas Tilla Lindemana z Rammsteinu monotónně odříkává nudnou Helden, u níž se zdá, že snad ani nemůže být dílem Bowieho, Ena a Toppinena. Nejzdařilejší zpívanou skladbou je naopak singl I´m not Jesus v podání frontmana maskovaných Slipknot Coreyho Taylora.
Ani on ale nedává jasné vysvětlení, proč na albu hostuje. A tu se nabízí žánrově nesrovnatelné srovnání s Carlosem Santanou. I jihoamerickým guru elektrické kytary si zve na své projekty stále nové hosty. Jenže u každé písně - ať ji zpívá kdokoliv - poznáte, že ji hraje Santana. To u dnešní Apocalyptiky neplatí ani náhodou.
Pár střípků z rozbitého instrumentálního džbánu určitě stojí za sebrání. Třeba titulní Worlds Collide dává naději, že původní, hodně divoký metallicko-šostakovičovský škleb pořád vězí někde uvnitř dnes už hodně obměněné Toppinenovy party.
Současná tvář Apocalyptiky ale zívá a k originalitě se místo cellem obrací zády.
Apocalyptica: Worlds Collide. CD, 48 minut, Sony BMG 2007.
