Recenze - Bude to rok zpátky, seděl jsem v letadle a přinesli mi tác s jídlem. Byl na něm i malý balíček jahodového jamu. Slunce zářilo skrze okýnko a já jsem si pomyslel: To by sakra bylo něco, kdyby se nám povedlo, aby naše hudba zněla tak, jak tohle vypadá. Vím, je to hodně sladká štiplavá hmota, ale taky má v sobě něco hodně ostrého a vypadá lehce futuristicky.
Tak popisuje v rozhovoru původ názvu nové desky Strawberry Jam ústřední člen Animal Collective zvaný Panda Bear (aka Noah Lennox).
Čtveřice přátel z Baltimoru se pojmenovala zvířecí, protože prý jde o slovo, které jediné má jakousi souvislost s jejich hudbou, a kolektiv, protože se nechtěli omezovat stabilní kostrou skupiny. Tím se poměrně polopatě vymezuje pole experimentů, které tohle neortodoxní uskupení obdělává od roku 2000.
Pravda je, že vyznání svobody je absolutní a nahrávkou Animal Collective se může stát jakákoli deska, na které se kdokoli z ústřední čtveřice podílí. V různých poměrech skladatelských, producentských i performerských.
Animal Collective - Peacebone
Jestli jste si v období předchozího předloňského alba Feels zvykli na koncertní sestavu s kytarami a bicími, nesmí vás teď překvapit, že máte tu čest s chlápky pohrouženými do práce se samplery a elektronickým vybavením.
Hyperproduktivní čtveřice si po kritikou i publikem ceněném Feels vybrala dva roky prázdnin a přerušila sérii "co rok, to album". A pokud jste si zjara sehnali sólovku Person Picth od Mevídka Pandy, můžete teď s poklidem konstatovat, že načrtla přesně ten směr, kterým se uskupení ubírat nehodlá.
Na rozdíl od vrstvených gospelových vokálů, psychedelického popu, který se vzpírá elektronickým tvarům, a skladeb, které v extremním případě stojí i na padesáti samplech, se Panda Bear s kamarády pustil do tvorby něčeho přehledného. I když zvenčí tak Strawberry Jam nevypadá.
Animal Collective pozoruhodně nacházejí místo pro experimenty v oblastech, kde byste to považovali za zbytečné nebo samoúčelné. Trápí se s houslemi i samplery, jako když si čundráci hrají na dance party.
A přestože v každé skladbě zůstává rozpoznatelný výchozí žánr, má ke své čisté podobě asi stejně daleko marmeláda k jahodě. Rozpíjí se, patlá po talíři a má vysoký obsah želírovacího cukru.
For Reverend Green se žene exaltovaným vokálem do spirály, Cuckoo Cuckoo zní, jako když si váš soused chce vypít čaj u Philipa Glasse a vy ho iritujete starými nahrávkami Einstürzende Neubauten. Dokonalé - jako když klaun roztáčí talíř na tyčce, kterou má opřenou o špičku nosu. Aplikujete instinktivní znalosti fyzikálních zákonitostí a stane se z toho komediantství.
Ale nikdy se při tom zvířecím zavařování nestane, že by se kterákoli z devíti skladeb roztekla úplně; vždycky má v základu melodickou linku, kterou si napoprvé zapamatujete a napodruhé notujete. Tím se Animal Collective zásadně liší od kapel, které fúzování a experiment většinou berou coby příležitost zbavit se slabých nápadů.
Na Strawberry Jam je dost abstrakce, a tudíž má tendenci udivovat, zároveň Animal Collective poskytují jen tolik klíčů, aby nesklouzli k popisnosti. Každý ze členů je ve skladbách jasně rozpoznatelný, přitom by bylo obtížné je oddělovat. Večírek s vlastními maskami a vlastní zábavou, kde se o svobodě nemluví, ale bere se do rukou.
A je zbytečné zdůrazňovat, že se na té veselici podává domácí džem. Umrněné jahůdky z vlastních zdrojů a postup odkoukaný od babičky spolehlivě předčí tu umělohmotnou vaničku servírovanou v letadle.
Animal Collective: Strawberry Jam. CD, 44 minut. Vydala firma Domino Records, 2007.
