"Hudba je jako jazyk. A když jste odmalička bilingvní, na rozdíly v konstrukci těch jazyků nehledíte. Pro mě žánrové bariéry nikdy neexistovaly," vysvětluje devětatřicetiletý muž, který dnes Gershwinův klavírní koncert hrává s Losangeleskou filharmonií nebo Clevelandským orchestrem stejně často, jako vystupuje s vlastním jazzovým triem. To přiveze také do Prahy.
Aaron Diehl se v dětství učil klasický klavír, jenže pak ho dědeček naučil hrát jazzové standardy.
V sedmnácti už byl hoch dost šikovný na to, aby se zúčastnil soutěže v interpretaci děl Dukea Ellingtona v newyorském Lincolnově centru. Tam si ho vyhlédl trumpetista Wynton Marsalis a pozval Diehla na své evropské turné. "Byl jsem tak nezkušený, že jsem ho napoprvé odmítl," vzpomíná klavírista dnes, kdy prý nevydrží poslouchat tehdejší nahrávky sebe samého. "Nevěděl jsem, co dělám. Teprve Wynton mě naučil, co obnáší hrát na takové úrovni jako jeho kapela."
Po návratu do USA Diehl nastoupil na Juilliardovu hudební školu, kde už studoval jazz a klasickou hudbu zároveň. V roce 2011 vyhrál soutěž Americké klavírní asociace a podepsal nahrávací smlouvu se společností Mack Avenue Records. Brzy nato začal spolupracovat s vycházející jazzovou hvězdou, zpěvačkou Cécile McLorin Salvantovou. Diehl účinkuje na jejím druhém albu WomanChild a několik let ji doprovázel − mimo jiné při její první návštěvě Prahy.
Dnes oba představují novou jazzovou generaci, ukotvenou v tradici a zároveň prošlapující nové cesty. Salvantová, která zpívá vše od převzatých skladeb Billie Holidayové a Sary Vaughnové po vlastní tvorbu, už získala tři ceny Grammy. Momentálně sklízí ohlas s multimediálním cyklem písní Ogressa, kombinujícím jazz, bluegrass, barokní hudbu i pop.
Diehl mezitím vydal pět alb včetně The Bespoke Man's Narrative, na němž složil poctu Modern Jazz Quartetu, nebo desky Mozart Jazz, kde po svém interpretuje klasický materiál. Naživo hrává vše od Dvořáka a Prokofjeva po Ellingtona nebo Philipa Glasse.
Ne všichni jsou nadšení, když Diehl například při interpretaci Gershwina ozvlášťňuje předlohu vlastními jazzovými a bluesovými vyhrávkami. Sám říká, že se tím snaží vrátit do klasické hudby něco, co v ní kdysi bývalo běžné, a vybalancovat tradici s inovací.
"Na konzervatořích se klasická hudba vyučuje jako něco nedotknutelného, co se musí hrát přesně, jak to bylo napsané," říká. "Ale ke klasické hudbě přece vždycky patřila improvizace. V 18. století i Bach improvizoval. Neměli bychom na to zapomínat," srovnává klavírista, podle něhož naopak jazzová výuka bývá někdy až příliš volná.
Od Diehlova pražského vystoupení lze čekat úplně všechno, včetně třeba gospelu. Když dospíval, hrával na varhany v kostele a dalších deset let doprovázel na klavír i varhany pastora v jiném kostele v newyorském Harlemu, kde bydlel. "Před dvěma roky jsem se přestěhoval do Brooklynu a mám tak nabitý diář, že už se do Harlemu nedostanu tak často, jak bych chtěl. Ale ta komunita mi je pořád blízká," dodává.
Koncert
Aaron Diehl Trio
22. listopadu, Divadlo ABC
