60 let psaní o hudbě. Spisy Jiřího Černého mají vnitřní náboj společenského románu

Pavel Klusák Pavel Klusák
25. 2. 2022 14:00
Vydáním šestého dílu byla završena edice hudebně-novinářských spisů kritika Jiřího Černého, který se tento pátek dožívá 86 let. Jde u něj skutečně o 60 let soustavného psaní o hudbě - a skrze ně pak často o tázání po smyslu kultury v Československu a Česku.
Jiří Černý doma na pražské Letné, 2010.
Jiří Černý doma na pražské Letné, 2010. | Foto: Libor Fojtík

Nakladatelství Galén poznamenává, že obsáhlý knižní projekt, zvíci přes 7000 normostran, je "hudební encyklopedií sui generis". S trochou fantazie ho lze ovšem číst i jako abstraktní společenský román. Co bylo důležité pro někoho, kdo sobě i druhým ve střední Evropě vybíral hudbu od 60. let minulého století dodnes?

Proto je podnětné prozkoumávat spisy Jiřího Černého jako celek - jakkoli nejstarší díly už jsou rozebrané. Vůbec nebyl od počátku čistě hudebním publicistou. Spíš sledoval, kde všude se útlum 50. let rozžívá do skutečného svědectví o životě. Psal o filmaři Luchinovi Viscontim, Františku Hrubínovi jako dramatikovi, o koncertech vážné hudby.

O co se v té době vedly spory? O divadlo Semafor, rock’n’roll, o to, zda zpívat anglicky, nebo česky. U všech těch sporů Jiří Černý byl. Ne proto, že by přísahal na určité žánry, ale aby se postavil proti věčné tendenci zakazovat a cenzurovat přirozeně vznikající kulturu.

"Bigbítovou horečku", jak zní titulek důležitého článku, tehdy obhajovali publicisté, kteří k hudbě přišli už před rock’n’rollem, nebo nezávisle na něm. Černý či jazzový kritik Lubomír Dorůžka to dělali s profesní jistotou dobrých novinářů. Tehdy také bylo čemu držet palce: lety 1963 až 1964 prostupovala radost ze Semaforu, čerstvá vlna mladých kapel, hvězdy tanečního popu ráže Waldemara Matušky a Evy Pilarové, pořád ještě nový rozhlasový orchestr pod šviháckou rukou Karla Krautgartnera přecházejícího mezi jazzem a popem. Když anketa Zlatý slavík zmámila republiku, Černý s kolegy připravil Zpěváky před soudem: toto zvláštní číslo časopisu Mladý svět vyšlo v nákladu čtvrt milionu výtisků. Hudební publicistika tehdy někoho skutečně zajímala.

Nenáviděným recenzentem

V 60. letech se s Jiřím Černým dělo ještě mnohé, se ženou Mirkou připravoval první domácí hitparádu, rozhlasovou Houpačku. Viděno prizmatem dneška je nepřehlédnutelné, že i bez internetu a snadného přístupu k angloamerickým materiálům jsou portréty světových hvězd převyprávěné dost realisticky, bez bájení a velkého projektování vlastních představ. Pokud někdy Černý zkresluje, je za tím idealismus. Tam, kde jiní sledovali jen rozpoutané trendy, jej zajímají lidé a ptá se, co byli zač rodiče hvězd. Nikdy nemá problém přirovnat něco z ryzí popkultury k literátům Janu Nerudovi, Františkovi Gellnerovi nebo Karlovi Havlíčkovi Borovskému: v tomhle směru věří na kontinuitu. Je to k diskusi, ale vlastně inspirativní: s čím by asi propojil dnešní hip hop, kdyby o něm psal?

Jiří Černý na své poslechové antidiskotéce, 1990.
Jiří Černý na své poslechové antidiskotéce, 1990. | Foto: ČTK

Když konec 60. let zplodil čtrnáctideník Aktuality Melodie, byl to zřejmý pokus o nezávislost. Texty tu měly zvichřené titulky: "Když vínko vykysne - berte jonatána! upřímně radí Jiří Černý (který už ví, že na recenzenta nikde koše plné růží nečekají…)" anebo "Dvakrát Štaidl, třikrát běda! šeptá si Jiří Černý nad posledním snímkem Gottova producenta a textaře". Černý se tu upsal k osobité řeholi: recenzoval singly, které jako na běžícím pásu vydávaly monopolní státní labely Supraphon a Panton.

Když Aktuality Melodie z politických důvodů nuceně zanikly, tuhle praxi přenesl do Melodie. Mnohdy to znamenalo nořit se do uměle produkovaného optimismu, unylé lyriky, prostoru poskytovaného talentům nevalným, ale loajálním.

Bylo to nesmírně důležité: s vůlí vytrvalostního běžce Černý usvědčoval státní úředníky, že roli producentů zábavy, kterou si přivlastnili, plní z většiny úmorně - a to jak na popkulturní úrovni, tak se společenským dopadem. Kolik přirozených talentů několika generací se kvůli nim nedostalo do nahrávacího studia? Novinář psal vtipně, upřímně a nesmlouvavě: občas marně přesvědčoval muzikanty, že kritika není snaha o likvidaci. Hudebníci už mu nelichotili jako v době, kdy nasazoval songy do rozhlasové Houpačky: v roce 1971 shrnuje Černý svou zkušenost pod humorný, ale zkušeností podložený titulek Nenáviděným recenzentem snadno a rychle.

Otevírat brány

Jestliže v 60. letech bychom napočítali nejméně čtyři časopisy věnované mladé hudbě a popkultuře, o dekádu později zbyla jen Melodie. Kritiků nebylo mnoho a leckdo tedy referoval o překvapivě širokém vějíři osobností a stylů. Černý nejinak: v jeho zaujatých a pozorných textech defilují Bob Dylan, Miluše Voborníková, Prúdy, Deep Purple, Vodňanský & Skoumal, Isaac Hayes, Marek Grechuta, Mike Oldfield, Hana a Petr Ulrychovi, Joni Mitchellová, Naďa Urbánková. Redaktorům a pravidelným přispěvatelům nezbylo než sledovat toho hodně: bylo to podle všeho zdravé pro širší porozumění různým rolím hudby a také pro konfrontaci vlastního vkusu s lecčím vzdáleným.

Hudební kritik Jiří Černý s prezidentem Václavem Havlem v květnu 1990.
Hudební kritik Jiří Černý s prezidentem Václavem Havlem v květnu 1990. | Foto: ČTK

Léta normalizace samozřejmě zdejší kulturu izolovala: Černý patřil k nátlakové skupině veřejně působících, kteří lpěli na svobodě jako normálu a otevírali brány. Supraphon sice dělal drahoty a ročně vydával jen pár světových titulů, ale k albu Abbey Road od Beatles, k Simonu & Garfunkelovi nebo k Joni Mitchell vznikaly tak půvabné a velkoryse produkované brožury s překlady, úvahami a fotkami, jako by měly vynahradit lidem, o co jsou jinak ochuzovaní.

Tehdy to snad bylo pokládáno za milý mírný nadstandard; zpětně viděno působí Černého komentáře a překlady Pavla Šruta jako vtělená důvěra kulturních elit, že tahle hudba může vnitřně obohatit a něco změnit. (Na aukčních serverech se dnes za tahle vydání platí tisíce korun, ale to už je jiný příběh.)

Kdy byla publicistika Jiřího Černého nejzakazovanější? Spletl by se ten, kdo by tipoval začátek normalizace. V měsících po Chartě a antichartě nemohl ani vystupovat živě a články za něj několikrát museli "pokrýt" podpisem kolegové Jan Rejžek a Ondřej Konrád. Nejméně za celou svou novinářskou dráhu publikoval v letech 1984 a 1985. Plánované a hnusné vlny státních zakazovacích akcí (rozprášení písničkářů ze sdružení Šafrán, zákazy novovlnných kapel typu Pražský výběr a Jasná páka, soud s Jazzovou sekcí) v té době zlikvidovaly i slušnou a nezávislou redakci Melodie.

Černý, stejně jako řada jeho kolegů, ztratil platformu pro své texty. Do té doby byl zdrženlivý k psaní pro opoziční a "nepovolené" tituly: v roce 1984 však otiskuje líčení o zátahu na nezávislé rockery ve Svědectví, exilovém čtvrtletníku vydávaném Pavlem Tigridem v Paříži.

Uplatněné zkušenosti

S rokem 1990 a časopisem Rock & Pop se pro Jiřího Černého otevřela možnost pracovat zatím nejsvobodněji. Odmítl nabídku na křeslo ministra kultury a záhy se zbavil i šéfredaktorování Rocku & Popu: chtěl dělat to, co do té doby nemohl. Druhým i sobě převyprávěl příběhy silných osobností z předchozích dekád, které tu bylo potřeba dostat do povědomí, viz seriál Srdcerváči o velkých zpěvácích.

Právě v rámci svobody Černý zakormidloval k tomu, co si přál psát. Jednak se stal komentátorem nejen kulturním: týdenní rubrika Načerno zakotvila nejdéle v Českém rozhlase. A pak se uchýlil pod křídla žánrového časopisu Folk & Country. Osobní ručení písničkářů za svou hudbu ho vždycky zajímalo a nenechal se odradit ani od sledování těch, nad kterými kritika zlomila hůl, nejtypičtěji bratry Nedvědy. Časopis Folk & Country měl kolísavou kvalitu a limity žánrového zúženého pohledu: Černého nápad napsat roční seriál o přelomových koncertech (od Johnnyho Cashe ve věznicích po Joan Baezovou na Bratislavské lyře) ukázal, že umí být iniciativní a sebenáročný i v trochu ospalém prostředí.

Jiří Černý doma na pražské Letné, 2012.
Jiří Černý doma na pražské Letné, 2012. | Foto: Jiří Koťátko

Šestý, nejnovější díl sebraných spisů zastihuje Černého mezi třiašedesátým a třiaosmdesátým rokem věku: shrnuje práci z let 2000 až 2020. Pořád je intenzivní: týdenní komentáře, psaní pro deníky, příspěvky do knih, odpovědi pro rubriku internetového měsíčníku Headliner…

Když se Jiří Černý vrací k recenzování oper, s důrazem na přenosy z newyorské Met, je to návrat v kruhu k jeho vlastním začátkům. A snad i zjištění, že popkultuře už není třeba dělat obhájce, vymohla si dost veřejného prostoru. Průběžně lze narazit na formulace, které pobaví, ale také zasáhnou svou výstižností, viz poznámka k členu kapely Plastic People of the Universe: "Uhrančivě vyzáblý Brabenec, k jehož zpodobení by se museli nepravděpodobně spojit Marc Chagall s Cyrilem Boudou…"

Obal šestého dílu spisů Jiřího Černého… na bílém.
Obal šestého dílu spisů Jiřího Černého… na bílém. | Foto: Galén

V posledním svazku uplatňuje Černý nejvíc zkušenosti, občas sumarizuje, píše bilančně. Jsou sem zařazeny rozhovory, které tak doplňují knižního Kritika bez konzervatoře, vzpomínky v dialogu s novinářem Jaroslavem Riedelem. Nechybí studie psaná na objednávku nazvaná Zlatý fond české populární hudby, jakýsi krátký dějepis zdejšího popu. Na rozdíl od celku spisů je až troufale stručná, ale podivuhodně sedí. Autor těchto řádků to zjistil, když se o ni ve své práci mohl opakovaně opřít.

Černý ke svým spisům dopisuje nové články, i když už jich je méně. Paralelně také vycházejí krátké vzpomínkové texty Napřeskáčku z rozhlasového seriálu, zatím ve dvou svazcích.

Byl by omyl stáhnout Jiřího Černého do heslovitého a nepřekvapivého klišé, že se drží hodnot, píše dobře a jeho konzervativismus je vyvážený hloubkou i výstižností. Edice Jiří Černý… na bílém ukazuje, oč bohatším zážitkem je číst konkrétní texty: třeba i jako reminiscenci na řadu dekád, včetně politiky 90. a nultých let.

Součástí spisů je také text sborníku Po stopách Velkého Mokasína, který Černému k radosti i poctě před 11 lety připravili kolegové a přátelé. Petr Skoumal, věrný svojí vzdělanecké grotesce, ho tu vybízí, aby bilancoval slovy hejtmana z Gogolovy hry Revizor: "Pocty a odměny, to ať stát sám uváží. Přinejhorším mě bude hřát čistý svědomí." To tedy.

Jiří Černý… na bílém

(Autorizované souborné vydání hudební publicistiky, díly 1 až 6)
Nakladatelství Galén 2014 až 2021, 392 až 836 stran, 500 až 900 korun.

Asi chtějí, aby jim hudbu někdo předkousal, aby nemuseli poslouchat každý měsíc 60 nových cédéček, myslí si slavný hudební novinář Jiří Černý. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy