reklama
 
 

Hraju především proto, že mi to pomáhá přežít, říká Radůza. Přečkala těžké období a píše i pro jiné

18. 12. 2017
Delší dobu vůbec nekoncertovala, obměnila kapelu a vydala album Studna v poušti. Je sice plně autorské, obsahuje ale písničky blízké koledám. Víc než dřív také píše pro jiné autory včetně Lucie Bílé. Na jejím koncertě - nastydlá a zabalená do domácího vaťáku - dokonce nečekaně hostovala. "Vlastně jsem si fakt odskočila od plotny. Jak kdo reagoval, nemám ponětí. Chtělo se mi zazpívat si s kamarádkou, tak jsem si zazpívala. Jestli někoho můj zpěv, zjev, či outfit popudil, snad to ve zdraví přežil, můj výstup netrval nijak dlouho," usmívá se.

Na nějaký čas jste úplně zmizela z pódií. Co se stalo?

Zamotala jsem se do víru životních příhod, které jsou sice běžné, ale v mém případě byl jejich sled velmi rychlý, takže mě jejich zdolávání vysílilo, přišla jsem o hlas a musela jsem si dát pauzu.

Pomohla vám? Mám zkušenost, že teprve v tu chvíli si mnozí uvědomí, jak blízko byli syndromu vyhoření nebo kolapsu, a často je to i nakopne k nové tvorbě.

Nemyslím si, že šlo o syndrom vyhoření. Nikdy jsem nekoncertovala na doraz. Před Vánoci, po Novém roce a během letních prázdnin jsem nehrála, takže času na regeneraci jsem měla spoustu. Na hraní jsem se vždycky těšila a nepamatuji si na jediný koncert, který bych odehrála nerada.

Mě k nové tvorbě není třeba nakopávat. Spíš svoje okolí irituji tím, že chrlím jednu písničku za druhou. Proto jsem si také začala klást překážky a k písničkám jsem začala přidávat příběhy, jako třeba na předchozím albu Marathon - příběh běžce. Také jsem začala psát texty i celé skladby pro jiné interprety.

Prostě jsem přišla o dítě, málem o život, zemřeli mi oba rodiče a rozvedla jsem se. To celé v průběhu asi čtyř měsíců. Běžné životní příhody, jen trochu zhuštěné. Byla jsem unavená a hlasivky jsou sval velmi křehký, takže vypověděly službu.

Vaše aktuální album Studna v poušti má nejen zřetelně vánoční charakter, ale v souvislosti s tím je z něj patrné i téma víry. Souvisí právě s historicky laděným albem Marathon - příběh běžce? 

Návaznost vidím v tom, že i album Studna v poušti je monotematické. U Marathonu ovšem bylo téma mnohem neradostné, věnovala jsem se válkám a lidské rozpínavosti.

Na aktuální desce se zabývám pozitivnějšími věcmi. Snad i proto, že se mi v životě moc nedařilo, jsem si chtěla vytvořit vlastní svět, kam bych mohla na chvíli utéct před realitou.

Utíkání k vlastním světům a sociálním bublinám je pro současnou dobu velmi charakteristické. Nebála jste se nicméně obvyklých reakcí, které v tom hledají účelovost a jistotu výdělku? Vánoční alba mají ještě horší pověst než výběry best of.

Já vůbec nevím, jakou pověst mají vánoční alba, takže mě nenapadlo se tím zabývat. Vždycky jsem si psala, co mě napadlo, způsobem, který se líbil mně. To, že se to zalíbilo i jiným lidem, beru jako dárek. Nikdy jsem neměla ani touhu revoltovat, ani dělat to, co se "bude líbit". Nemám čas nad tím uvažovat. Vede mě touha dělat nové věci, učit se a zkoušet to, co jsem ještě nikdy nezkusila.

Kdybych přemýšlela nad tím, co se bude líbit, stála bych ještě dnes na Karlově mostě a hrála Yellow Submarine.

Vydat vánoční album, kde není jediná coververze, je velmi těžké, proto mě to zajímalo. Navíc jsem v té době textovala ještě vánoční album pro Lucii Bílou, takže to bylo dvojnásob ztížené. Nic se nesmělo opakovat ani napříč alby. A vzhledem k mé životní situaci ze mě ty písničky šly strašně snadno. Chtěla jsem do svého života velmi úpěnlivě pozvat něco hezkého.

Lucie Bílá si vás nedávno pozvala na svůj koncert jako hosta. Jaké to bylo?

To bylo jinak. Lucie měla koncert u nás na Kladně a já se šla s dětmi a jejich kamarádkou podívat. Bylo to v kostele, tak jsem se navlíkla do lyžařského prádla a vzala jsem si, co jsem měla nejteplejšího, neb jsem byla pěkně nastydlá.

V půlce koncertu mě Lucie vyzvala, jestli bych si s ní nezazpívala duet Marie a sv. Anna, který jsem nám napsala na její vánoční desku. Řekla jsem si, že je to dost velká legrace, nastuzená, v čepici a nabalená jako pumpa, a šla s ní zpívat.

Vlastně jsem si fakt odskočila od plotny. Jak kdo reagoval, nemám ponětí. Chtělo se mi zazpívat si s kamarádkou, tak jsem si zazpívala. Jestli někoho můj zpěv, zjev, či outfit popudil, snad to ve zdraví přežil, můj výstup netrval nijak dlouho.    

Podívejte se, jak Radůza zazpívala s Lucií Bílou v Kladně na koncertě. | Video: YouTube / Karel Greif

Nicméně není jediná popová zpěvačka, pro kterou jste něco napsala, už loni jsem zaregistroval skladby pro Hanu Zagorovou. Co vám ta zkušenost dává?

Je to pro mne především nesmírně poučné a rozvíjející. Pokud jde o textování, album Lucie Bílé mě obohatilo o zkušenosti, jež bych jinak sbírala možná i deset let. Bylo to opravdu těžké a nutilo mě to přemýšlet jinými způsoby, než na jaké jsem doposud byla zvyklá.

Písničky pro paní Zagorovou pro mě byly také cennou zkušeností, je to chytrá dáma, která se nebojí zpívat texty, jež se vymykají tomu, co zatím dělala. Připadá mi, že ráda zkouší nové věci, často přijde s vlastním nápadem, což je pro mě také zajímavé, protože zatím jsem vždy pracovala sama a pro svou vlastní potřebu.

Psala jsem písně také pro Františka Segrada, teď mě oslovila Lenka Nová a také jsem napsala jednu písničku pro Pavla Vítka a přetextovala country baladu pro Karla Gotta.

Takže teď budete psát pro jiné více?

Zajímá mě, jak funguje populární píseň, a pustila jsem se do studia její formy zevnitř. Je to zajímavé nejen po hudební, ale i textové stránce. Rozděluji si texty do kategorií a zkoumám, co se nosí v kterém žánru. Pak zkouším, kam až je možné posunout hranice.

Taky jsem u toho poznala nové lidi, zjistila jsem, že jsme s Lucií Bílou vzdálené praprasestřenice, a jestli se ptáte na honoráře, jsou fajn. Ovšem když jsem s tou prací začala, myslela jsem, že se za to neplatí.

Z alba Studna v poušti je patrný vliv folkloru a namísto kdysi pro vás charakteristického akordeonu jsou tu například dětské sbory nebo výrazné smyčce. Hrála v tom roli i chuť si užít něco, co na koncertech nemáte?

Ano. Od doby, kdy jsem skončila konzervatoř, jsem si větší obsazení moc neužila. Přitom zvuk orchestru mám velmi ráda. Proto jsem si chtěla udělat radost a aranžérsky se trochu rozmáchla.

Nejprve jsem uvažovala o tom, že bych aranže napsala sama, ale pak mě víc začalo zajímat, jak to bude vypadat, když do toho někdo vnese pohled, který se od toho mého bude lišit.

Proto jsem aranžmá svěřila Janě Vöröšové, která se mnou spolupracovala už na hudbě k filmu Tenkrát v ráji, a svému kytaristovi Josefu Štěpánkovi. Jejich přínos pro album i pro můj hudební rozvoj považuji za zásadní.

Dřív jste také bývala považována za typickou solitérku, vaše pozdější alba už ale přirozeně přešla do módu kolektivní spolupráce. I proto jste znovu oslovila Janu Vöröšovou?

Už když jsem písničky psala, věděla jsem, jaké aranžmá bych si představovala, a rozhodla jsem se, že bude dobré přizvat někoho ke spolupráci. Proto jsem oslovila Janu. Známe se už od studií na konzervatoři a její melodické, harmonické i instrumentační cítění je mi velmi blízké. Poprosila jsem ji nejen o aranžmá některých písniček, ale i o zhudebnění jednoho mého textu.

Ze stejné potřeby pestrosti jsem o zhudebnění dvou dalších textů požádala dlouholetého spolupracovníka Josefa Štěpánka. S výsledkem jsem moc spokojená.

Jaké máte plány s pódiovou podobou nových skladeb?

Já vlastně nikdy nejezdím turné k desce. Program koncertů je vždycky sestavený z písniček, které patří k nejstarším, z těch, které právě vyšly, a protože jsem gejzír a nemůžu se zastavit, tak také z písní, jež ještě nejsou nahrané. V současné době hrajeme na koncertech dvě skladby ze Studny v poušti, které nemusí nutně odkazovat k vánočním svátkům.

Témata, jako jsou láska, porozumění nebo odpuštění, nepůsobí nuceně a fungují bez ohledu na kalendář. Je v tom pozitivismu a křehkosti i váš osobní vzdor vůči negativní a někdy až cynické současnosti?

Určitě ano. Připadá mi, že jak se všechno zrychluje a snažíme se stíhat čím dál tím víc věcí, začínáme se zbavovat toho, co nás zdržuje. Slušnosti, ohleduplnosti, zdvořilosti nebo třeba osobního kontaktu s přáteli.

Vzpomínám si, že dříve jsme měli čas na to, abychom s kamarádkami proseděly celé odpoledne v čajovně. Neřešily jsme nic zásadního, ale naše komunikace probíhala osobně a nikdo z nás to nepovažoval za ztrátu času. Dnes všichni koukají na mobil, čas máme jen chvíli a většinou si spíš chatujeme, než že bychom se sešli.

Připadá mi, že pořád jenom někam posílám nějaká hlášení a doklady o tom, že mám doklad, a tomu, co je skutečnou podstatou mojí práce - totiž sedět u nástroje a psát - se věnuji jen zlomek času. O tom, že bych proseděla celé odpoledne v čajovně s přáteli, si můžu jenom nechat zdát. Lidé zbavení sociálních vazeb jsou mnohem lépe manipulovatelní.

Řídíte se u výběru písniček na koncertech i přáními publika?

Ne, většinou ne. Vždycky jsem si hrála, co se mi chtělo. Nejstarší písničky mám v repertoáru proto, že pro mě mají ještě význam a jejich zpívání mi dělá dobře. V průběhu let některé písničky vypouštím a za pár roků je zas znovu zařadím. Řídím se čistě svým vlastním puzením, jak říkávala Zuzka Navarová.

Nikdy jsem se netajila tím, že hraju především proto, že mi to ulevuje a pomáhá mi to přežít. Vylezu na jeviště a bez jakéhokoliv záměru a upřímně předestřu publiku svůj aktuální pohled na svět a život.

Všichni se v tom někdy plácáme, a proto si myslím, že lidé rádi chodí na moje koncerty. Nacházejí v mých písničkách i svoje trable, selhání a vítězství. Žiju stejný život jako všichni ostatní.

Takže taková forma kolektivní terapie?
Nevím, jestli to má terapeutický účinek i na publikum, ale na mě zcela jistě.

autor: Antonín Kocábek | 18. 12. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama