MFF KV 2013 - Filmy, v nichž po celou dobu sledujeme jedinou výstřední hlavní postavu, mnohdy dělí diváky na dva tábory nikoli podle estetických preferencí, ale čistě podle sympatií, jaké k danému hrdinovi či hrdince chováme. Zda jsou protagonisté, kteří jednají příliš excentricky, naivně, dětinsky či hystericky, milováni nebo nenáviděni, nemá vlastně často s otázkami vkusu co dělat.
Hned úvodní záběry snímku amerického nezávislého režiséra a scenáristy Noaha Baumbacha nám podobnou volbu urychlí. Skotačivá sedmadvacetiletá Frances, která se svou nejlepší kámoškou kočkuje na ulici jako by byly dvě puberťačky, nepochybně překročí míru tolerance mnohých diváků.
Ač jsem sám fanouškem režisérů typu Wese Andersona a jejich snímků reflektujících dětinskost, na takto koňskou dávku rozvernosti jsem připraven nebyl. Ne že bych snímek ihned nějak zavrhl, ale bylo těžké cítit k Frances sympatie a dokonce i empatii - navzdory perfektně zvládnuté formě filmu, v níž se ozývá něco z Woodyho Allena (přirozené a přitom stylizované dialogy, New York coby protagonista skoro hlavnější než jeho lidský partner) i francouzské nové vlny, především Francoise Truffauta (eliptické vyprávění, francouzský šarm a elegance).
Jméno Wese Andersona jsem v minulém odstavci nezmiňoval náhodou, Baumbach patří k jeho souputníkům i spolupracovníkům (napsali společně scénář k Andersonovým snímkům Život pod vodou či Fantastický pan lišák). Anderson je mnohem okázalejší stylista, prostředí jeho filmů často připomíná domečky pro panenky, v nichž si hrají hrdinové, kteří nejsou ani dospělými ani dětmi (děti se chovají jako dospělí a dospělí jako děti).
Baumbach sice svůj film výrazně stylizuje, ale v jeho poetice je nejen hodně novovlnné elegance, ale i všednodennost.
Snímek v první půli hýří rozmanitými eskapádami Frances, u nichž máme pocit, že si nás mají získat a že Frances je vykreslena jako hrozná sympataňda, a ono to přitom takhle vůbec nefunguje. Pak se však vyznění díla náhle láme a najednou jde o něco víc než jen pohyb rozmanitými newyorskými čtvrtěmi, po nichž se Frances stěhuje.
Do té doby totiž navíc film do značné míry působil, jako by byl natočen převážně pro manhattanské intelektuály, na něž jisto jistě promlouvá každičký detail každičkého interiéru. S návštěvou Francesiných rodičů najednou začne vyvstávat bolestivá, tragická stránka Francesiny povahy a ukazuje se, že Baumbachovi jde především o svébytný způsob reflexe neschopnosti dospět.
Frances totiž řeší problémy tak, že z nich udělá dvakrát větší problém. Sama se uvrhává do jedné pasti za druhou, jen aby dokázala (a těžko říci, jestli spíš okolí nebo sobě), že už je velká holka. Ale přitom chce zůstat i tou ne tak velkou holkou, s klackovitou chůzí, co přece není tak dlouho pryč ze školy.
Zcela symptomatická je její umanutá výprava do Paříže, okolí, logice a finanční nouzi navzdory. Paříž, do níž se ve filmech jezdí odhalovat divákům její krásu a půvab, není pro Frances nic než tma a samota vypůjčeného bytu a několik promeškaných setkání.
Noah Baumbach vlastně dokázal malý zázrak, natočil odlehčený holčičí film, který se zároveň vyznačuje zvláštní, nesetřesitelnou tíhou. Jeho postavy totiž vzdorují dospělosti nenápadnějším a realističtějším způsobem než ty Andersonovy. A přesto v posledku s velkým šarmem.
