Goldfrapp vedení zpěvačkou Alison fungují už 18 let, V Česku se poprvé objevili na festivalu Creamfields už v roce 2004 a výrazně zazářili až v roce 2008 na Colours of Ostrava. O dva roky později zahráli ještě v pražském SaSaZu, kde Alison bohužel vystoupila nemocná a její vystoupení za sebou zanechalo rozporuplné pocity.
Od té doby stihli vydat dvě alba - Tales of Us a Silver Eye, přičemž z melancholicky písničkářského prvně zmiňovaného nehrají živě bohužel dnes vůbec nic.
Jedni mohou namítat, že se křehká deska do převážně tanečního setu nehodí, na druhou stranu právě tato nálada mohla vytáhnout koncert z jisté unylosti.
Goldfrapp se každopádně raději soustředí na zvuk letošního alba Silver Eye, který je pro jejich koncerty kýženou vzpruhou a omlazením. Důkazem je skladba Anymore, která energicky rozčísla hned jako druhé číslo v setu nostalgii navozenou úvodní Utopií nebo Ocean, kde Goldfrapp předvádí svou nejslušivější polohu. Zastřený táhlý a zároveň svůdný ženský vokál, podpořený drsně industriálními synthy.
Alison Goldfrappová stále dává najevo, že si může dovolit být kýmkoli, její éterická podoba ale zůstala divákům skryta. Tentokrát se v lesklé bundě rozhodla být za synth-popovou povrchní královnu ve stylu Madonny. Chvílemi se vyrovnala sebevědomé současné dvojici podobného žánru - MS MR.
Živá prezentace kapely ale výrazně zchudla. Zvuk i image Goldfrapp vždy rezonovaly určitou okázalostí a ambientní elegancí. A především žánrovou pestrostí. V Praze se představili pouze s jednobarevnými světly v zádech, která mířila víc na publikum než na samotnou kapelu. A s našlápnutým setem, kde zbývalo pro hlasové čarování Alison příležitostí jen pomálu.
Po technické stránce není Goldfrapp co vytknout. Pokud ale chtějí svými koncerty zaujmout i jiné publikum než pamětníky a vyrovnat se špičkám současné elektroniky, mají co dohánět. Pro začátek pomůže, když odloží keytar.
