Zlaté glóby byly rozdány, nejlepšími filmy se staly Revenant a Marťan, nejlepšími seriály Mr. Robot a Mozart in The Jungle. Scénář si odnesl Sorkin, hudbu Morricone, herecké sošky lidé jako DiCaprio, Winsletová a Stallone, ze zahraničí uspěl favorizovaný Saulův syn. Je to nuda? Je to nuda!
Včera se potvrdilo, že nás čeká zřejmě nejnudnější cenová sezona za poslední roky a nic s tím nenadělal ani Ricky Gervais, jenž házel sice pořád dostatečně kousavé, ale přece jenom o kus měkčí vtípky než dřív.
I přesto, že se mu organizátoři nejspíš snažili promluvit do duše ohledně kontroverzního dobírání celebrit, a v důsledku se tedy krotil, se snažil zároveň dodat udělování cen neamerických hollywoodských novinářů hrany. Věděl, že je to nezbytné. Hrany totiž loňsku zoufale chybí a není mnoho důvodů se zabývat tím, kdo vyhraje jakou sošku.
Gesto bez příběhu
Udílení cen by teoreticky mělo být o tom, že se sejdou určení lidé, včera to byla stovka vybraných novinářů, za pár týdnů čeká stejný úkol pět tisíc amerických akademiků, a zvolí nejlepší výkony uplynulého roku. Pokud nebudou výsledky na pohled vyloženě nemístné, což letos nejsou (u Glóbů k "omylům" v komunikaci s veřejným míněním příliš často nedochází), mělo by nám to stačit. Jenže samozřejmě nestačí.
Mainstreamové ocenění typu Zlatého glóbu je sebeurčující gesto udělující organizace. Nikdo snad ani nečeká, že by měl skutečně vyhrát kvalitativně ten nejlepší loňský film, herec či režisér z těch stovek produkcí, co v USA vzniknou – jde o uznání vlivu daného díla, jeho pověsti, jeho společenské hodnoty, případně jeho poselství a samozřejmě i jeho technické zdařilosti.
Aby bylo udílení takových cen zajímavé, musí se během něj odehrávat nějaký souboj. Seznam nominací musí vyprodukovat konflikt konkrétních filmů reprezentujících určité archetypální postoje. Nejčastěji to bývá "konzervatismus" versus "novátorství", "malý film" versus "velká produkce" či "mainstream" bojující proti "jinému mainstreamu, který alespoň vypadá méně mainstreamově". Úplně přinejhorším se musí střetnout alespoň populární tituly a jména s podobně početnou fanouškovskou základnou.
Příběh bez gesta
Co lze vyčíst ze seznamu včerejších vítězů? Z úspěchu Marťana a Matta Damona nic – byli poněkud překvapivě zařazeni do komediální sekce, kde neměli konkurenci, a hlasující měli pramalou možnost nedat ocenění povedenému comebacku Ridleyho Scotta a jeho protagonistovi.
A nad kým zvítězili Revenant a Iñárritu? Nad Šíleným Maxem, jiný film z nominovaných neměl u diváků výsadnější postavení. A že drama o síle lidské vytrvalosti zvítězí nad žánrovou zábavou, je spíš samozřejmost, protože i v pružnějších cenách jako Glóby zůstává zakořeněna určitá konzervativnost.
DiCaprio porazil Eddieho Redmayna, představujícího v dramatu režiséra Toma Hoopera Dánská dívka transsexuála. To značí unavenost mainstreamovými konverzačními životopisy, k čemuž se ale Glóby uchylují poměrně často, a opět jde tedy spíš o potvrzení statu quo.
Hudba pro mistra Morriconeho je vkusným vzdáním pocty největší žijící legendě oboru, Saulův syn si nepochybně odnese všechna ocenění určená neamerickým filmům a Stallonovi vychází jeho plán vytěžit ze své nejslavnější role v Creedovi maximum.
V televizní sekci se pár překvapení objevilo - Mr. Robot triumfoval například nad Hrou o trůny a o nějakou tu kontroverzi se postará Lady Gaga za svou roli v American Horror Story a Christian Slater, který má jinak pověst béčkového herce.
Nic výraznějšího se však včera v Los Angeles nestalo a velmi pravděpodobně na poli udílení cen letos už ani nestane. Nejde o chybu loňské úrody ani hlasujících, není neobvyklé, aby daný rok neexistoval zajímavý střet (předchozí ročník na tom byl jen o kus líp). Letošek lze však vyloženě definovat absencí napětí a zájmu.
