Glosa - Když v roce 2010 vtrhnul na obrazovky pilotní díl Živých mrtvých, nešlo ani jen tušit, že z něj vyroste jeden z nejsledovanějších amerických seriálů současnosti. Což zarazí o to víc, že adaptace stejnojmenné komiksové řady (která česky vychází doteď) šla už od svého počátku razantně proti očekávání dynamické a dramaturgicky sevřené podívané z postapokalyptického světa, jehož většinu obývají oživlé mrtvoly s neovladatelnou chutí na lidské maso.
Už krátká první série (pouhých šest dílů), jejíž úvodní epizodu režíroval Frank Darabont (Vykoupení z věznice Shawhank, Zelená míle), naznačila, že tady se žádného rychlého posunu v ději nedočkáme, ale spíše zdlouhavého přežívání ve světě, kde je každý odkázán sám na sebe. Což spolu nese spoustu rutinních denních úkonů, během nichž se hrdinové pouze přesouvají z místa na místo, zajišťují si potravu a náhodně prchají před zombies.
Bezdějové putování vylidněnou krajinou a otázka „co byste dělali vy, kdyby taková situace nastala“ však uchvátily natolik, že z počátečních pěti milionů lidí, kteří ochotně sledovali první sérii, po čtyřech letech udělaly největší seriálový fenomén dneška. Pátá série, která odstartovala minulý týden, totiž při premiéře sledovalo více než sedmnáct milionů diváků, což mnohonásobně převyšuje i nejsledovanější epizody Perníkového táty (deset milionů) nebo Hry o trůny (sedm milionů).
Vyprázdněná narace jako záruka autenticity
I když Frank Darabont od seriálu po první sérii odešel, další epizody neupadly do kryospánku (jak se třeba „podařilo“ Del Torovu The Strain) a dokázaly si během následujících měsíců vybudovat osobitý styl, který začal být dodržován napříč celým seriálem. Zatímco jsme od konkurenčních počinů zvyklí na dynamické vyprávění, pečlivé dávkování zvratů a všeobecné směřování k nějakému většímu cíli, Živé mrtvé charakterizuje bezcílnost odehrávající se většinou v mikroperspektivě hlavních postav.
Všeobecná nejistota postapokalyptického světa, v němž už dávno neexistuje civilizovaná společnost, se jakoby přetavovala do samotné vypravěcí struktury seriálu, který zdánlivě nesměřuje k ničemu jinému než instinktivnímu přežití. Většinu stopáže čítající více než čtyři desítky čtyřicetiminutových dílů se ocitáme na cestě „někam“ nebo na některém místě na delší dobu setrváme (farma, vězení), jen aby se mohly vyrovnat účty mezi postavami.
Ty se jeví jako hlavní motor seriálu, protože od úplného prvopočátku procházejí uvěřitelným psychologickým vývojem a na malém prostoru si dokáží získat divácké sympatie. Řeč je samozřejmě jen o několika stálicích – velikost a rozložení putující skupiny se totiž s oblibou navyšuje a snižuje, což dodává Živým mrtvým alespoň dynamickou obměnu po charakterové stránce. Nikdy totiž nevíme, kdy která postava opustí seriál nadobro (například připoutaný muž z první série se objeví jako hlavní postava třetí a podobně), z čehož pramení pozoruhodné vnitřní napětí. Hrdinů zde totiž ubývá rychleji než ve Hře o trůny.
Bezcílná jednotvárnost, v níž se spíše řeší vztahy mezi postavami, než posun v ději, jakoby naznačovala, že se vyprázdněnou narací a pomalým budováním atmosféry beznaděje snaží dosahovat co nejautentičtějšího účinku. Což se mu ruku v ruce s profesionálním zpracováním docela daří.
Živí mrtví jsou totiž na televizní produkci nebývale výpravní, brilantně zachycují vylidněné postapokalyptické prostředí a udivují vysokou úrovní masek, make-upu a praktických triků, které titulní zombie zachycují věrohodněji než leckteré žánrově spřízněné filmy.
Když už nic, dejte tam gore
Z přečerpaného zombie subžánru obecně seriál vybírá ty nejnosnější motivy, které poté umně nabaluje na hlavní dějovou kostru. Od Romerovy Noci oživlých mrtvol už totiž uběhla nějaká doba a „nemrtvé“ horory prošly v posledních dekádách razantním vývojem, až by se dalo říci, že se nemají kam dále posunout. Využívaná klišé a modelové situace jsou tak na denním pořádku seriálu, který je podobnou přehlídkou fungujících (sub)žánrových motivů jako například American Horror Story, i když podanou méně okázalou a zábavnou formou.
Za uplynulé čtyři série jsme tak mohli být svědky hned několika klasických dilemat, zápletek nebo scén, které už použil nějaký žánrový film v minulosti. Zabití svého blízkého po proměně v nemrtvého, uchovávání svých příbuzných jako zombies, snaha o vybudování nové fungující společnosti, dilema „zabít/nezabít“, válka mezi přeživšími, hledání léku, odloučení postav, nevíra v instituce a konspirační teorie, nejnověji také kanibalismus.
A tak můžeme dále pokračovat a neopomínat, že občas zabrousíme i do žánru psychologického dramatu, melodramatu (milostný trojúhelník), čistého hororu (procházky dlouhými tmavými chodbami) nebo akčního filmu. Mnohdy to samozřejmě nedrží pohromadě, tak si tvůrci vypomáhají neobjevnými scenáristickými berličkami, náhodami a nelogičnostmi, které jsou však v rámci tohoto „nízkého“ žánru ospravedlnitelné.
Každý si zkrátka vybere, a to zejména žánroví fanoušci, pro něž tvůrci nahrazují dějovou řídkost napínavými akčními scénami, které většinou spočívají v tom, že skupina lidí s různými zbraněmi vyrazí do boje s nemrtvými.
Vytváří se zde tak jisté pnutí mezi neortodoxním bezdějovým přístupem a fanboyovským servisem (střídání převážně dialogových a akčních dílů), jež proměňuje políčka černobílé komiksové předlohy do krvavé pubertální fantazie, v níž se počet useknutých hlav na díl nedá spočítat na prstech jedné ruky.
Gejzíry krve a vyhřezlá střeva Živých mrtvých obecně platí za trademark, který by horko těžko hledal v televizi konkurenci. Vypovídá to snad něco o dnešní době, kdy jsou diváci schopni překousnout desítky minut dějové hlušiny pro jeden líbivý gore masakr? Uvidíme, jak si povedou zbývající díly páté série – první dva totiž naznačily, že koncept se do budoucna rozhodně měnit nehodlá.
