Glosa - Kanál ČT art přichází s vlajkovou lodí své podzimní sezóny, která má šanci stát se mnohem trvalejší výpovědí o lidech, jejichž touhu po svobodném vyjádření nemá šanci umlčet žádný režim.
Paralelní, druhá, nezávislá či undergroundová kultura stále žije a pětadvacet let po pádu komunistického režimu dokonce prožívá zlaté časy renesance. Svědčí o tom množství knih, výstav, hudebních nahrávek, vydavatelství, koncertů, festivalů a akcí, na nichž se prezentuje. K nim se přidává i dokumentární seriál Fenomén Underground.
Vymezení vůči mainstreamové kultuře
A nejde jen o díla básníků, spisovatelů, výtvarníků a muzikantů z první a druhé generace českého nebo československého undergroundu, které v sedmdesátých a osmdesátých letech ještě zažily politickou perzekuci komunistického režimu.
Vysílací časy Fenoménu Underground
Cyklus čtyřiceti hodinových dílů Fenomén Underground poběží každý pátek od 20:20 hod na ČT art. Všichni zájemci o ně, kteří pátečního večera na konci pracovního týdne využívají k jiným aktivitám, než je sledování televize, pak jednotlivé díly budou moci zhlédnout ve třech pravidelných reprízách. A to v neděli před půlnocí na ČT2 (23:15), ve středu po půlnoci na ČT art (01:30) a v pátek před sedmou večerní na ČT2 (18.55). Po odvysílání budou k dispozici i online v i-vysílání ČT.
Vůči současnému establishmentu a mainstreamové kultuře se vymezují další generace umělců, jejichž datum narození napovídá, že o totalitní zvůli už vědí víc z vyprávění rodičů nebo hodin dějepisu než z vlastní zkušenosti. Tlak politický vystřídala všudypřítomná dotěrnost komerce, která je znovu odsunula na okraj většinového zájmu a vkusu, formovaného tím, co je možno spatřit v televizi nebo slyšet v rádiu.
Dramaturgové v rádiích a tvůrci televizní zábavy jsou zřejmě přesvědčeni, že domácí posluchač nebo divák ještě nevyrostl z časů, kdy Michal David skládal dětinské spartakiádní kýče a nadále nám servírují v hlavním vysílacím čase hvězdy normalizační zábavy. Pro „pestrost“ je doplňují muzikálovými pěvci a účastníky nějaké zapomenuté řady jedné z mnoha talentových soutěží.
Ale zas tak zle není. Veřejnoprávní televize na kanálu ČT art dává každý pátek pořad Tečka páteční noci, kde je možno díky osvíceným hudebním dramaturgům typu Pavla Klusáka spatřit i kapely, které patří k tomu nejzajímavějšímu na domácí scéně.
Pocit dluhu vůči undergroundu
Na ČT art startuje i nový a unikátní dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Ve čtyřiceti dílech se tvůrci Fenoménu Underground pokusí komplexně zmapovat a zdokumentovat neoficiální kulturní proud u nás od 40. let až do současnosti. Připomenou přitom činnost lidí známých i těch méně, stejně jako fenomény a žánry, spjaté s nezávislou kulturou.
Cyklus má ambici pojmout českou undergroundovou kulturu jako jev kulturně historický, ale také sociologický a politický. Jedním z hlavních podnětů k jeho vzniku byl pocit dluhu, který má dlouhodobě česká společnost k undergroundu jako takovému. Většina lidí nic neví o jeho hodnotách a příbězích, které je vhodné si v čase pětadvacátého výročí listopadových událostí znovu oživit. Zvlášť, když mnoho osobností, s undergroundem přímo spjatých (Václav Havel, Ivan M. Jirous, Filip Topol) už není mezi námi a okruh pamětníků se tak zužuje.
„Natočíte-li pár osamocených dokumentů na toto téma, je to jistě pro diváky zajímavé, ale postihnete jen malinkatý kousek či osud někoho. Čtyřicet dílů má už velkou výpovědní hodnotu. Můžete srovnávat, klíčové postavy jsou nejen v rámci undergroundu, ale i v historii celé společnosti najednou jasné, čitelné, zároveň poznáte mnoho dalších „figur“, jejichž názory a postoje vám dodají další souvislosti," říká jedna ze čtyř režisérek cyklu Jana Chytilová.
Za generálního Janečka to nešlo
Fenomén Underground se připravoval několik let, ale předchozí vedení České televize mu zelenou k realizaci nedalo. Druhý z režisérů cyklu Břetislav Rychlík k tomu letos na festivalu v Trutnově zmínil, že za bývalého generálního ředitele České televize a předlistopadového vedoucího redaktora táborského týdeníku Palcát, vydávaného Okresním výborem KSČ, Jiřího Janečka, byla realizace tohoto projektu nemožná.
Janeček v srpnu 2011 ze své funkce odešel a záhy poté v roce 2012 začal v ostravském studiu České televize v tvůrčí producentské skupině Lenky Polákové projekt vznikat. Pro Českou televizi jej vyrobila společnost Plum Production, partnery projektu se staly Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek.
Po tři roky se tvůrci pohybovali v autentickém prostředí žijících aktérů, na festivalech, v komunitách a na různých akcích. K dokumentárnímu zachycení minulosti využili filmových materiálů amatérských i oficiálních, včetně dobových propagandistických filmů nebo materiálů tehdejší Státní bezpečnosti. Pracovali i s unikátními materiály a svědectvími pamětníků, kteří žijí v zahraničí. V neposlední řadě se s žádostí o poskytnutí soukromých archivů obrátili i televizní diváky.
Způsob, jakým Fenomén Underground vznikal, tak snese srovnání s dnes již legendárními cykly České televize Bigbít a Alternativní kultura. Oproti Bigbítu, který mohl čerpat z velkého množství autentických, často oficiálních obrazových záběrů, se zakazovaná kultura o nic takového pochopitelně opřít nemohla. O to větší respekt si autoři Fenoménu Underground zaslouží, protože jejich úsilí se často podobalo vědecké, badatelské nebo až detektivní práci.
Čuňas duchovním otcem projektu
Za duchovního otce celého projektu je možno považovat Františka Stárka, řečeného Čuňas. Disident, signatář Charty 77 a bývalý šéfredaktor časopisu Vokno patří k neúnavným propagátorům undergroundové kultury, již zkoumá a mapuje i v Ústavu pro studium totalitních režimů, kde od roku 2008 působí.
Druhým autorem námětu a současně režisérem cyklu je herec, scenárista a režisér Břetislav Rychlík. Třetím pak další signatář Charty 77, porevoluční poslanec za Občanské fórum v ČNR, vydavatel a dokumentarista Jiří Fiedor, který se podílel třeba na cyklu Neznámí hrdinové. Na Fenoménu Underground působil podobně jako Rychlík v dvojjedinné pozici spoluautora námětu a režiséra.
Ze zbývajících dvou režisérů je Jana Chytilová autorkou a režisérkou celovečerního dokumentu o Plasticích z roku 2001. Filmový (Zvířata ve městě) a televizní režisér Václav Křístek pak ve trojici se Zdeňkem Suchým a Tycem režíroval dokumentární cyklus Bigbít.
Mezigenerační duchovní spříznění
Cyklus bude rozčleněn do šesti sérií, jimž předchází prolog, zahrnující tři díly. V prvním z nich se tvůrci budou zabývat generací, která se narodila až po roce 1989, ale postuláty undergroundu jsou pro ni stále živé, takže dochází k duchovnímu spříznění s lidmi s úplně odlišnou historickou zkušeností.
Tu vyjeví následné dva díly z prologu, v nichž bude ukázán klíčový podíl undergroundové kultury na vzniku paralelní polis v Československu. Ať už jde o Zprávu o třetím českém hudebním obrození z roku 1975, sepsanou Ivanem M. Jirousem nebo proces s The Plastic People of The Universe, DG 307 a dalšími. Ten provázela rozsáhlá diskreditační kampaň, která v důsledku sblížila underground s nezávislými intelektuály a představiteli politické opozice, kteří se s pronásledovanými hudebníky solidarizovali.
Tak došlo ke vzniku širšího proudu disidentského hnutí, jehož důsledkem bylo v roce 1977 sepsání a publikování programového prohlášení Charty 77. Jak na ni, stejně jako na aktivity undergroundu, reagoval režim, se dozvíme ve třetím díle, kde bude připomenuta i nechvalně známá Anticharta a její signatáři.
První série bude hledat kořeny a předky českého undergroundu sedmdesátých let v kapelách Hells Devils a The Primitives Group. Skrze Martina Jirouse bude nacházet spříznění s Křížovnickou školou čistého humoru bez vtipu a představí i Aktual Milana Knížáka, který se vždy rád vůči undergroundu, tak jak jej formuloval Jirous, vymezoval.
Baráky, exil, regiony a Slovensko tím nejobjevnějším
Druhá série, vzniklá k 25. výročí pádu totality, se ve dvou dokumentech Břetislava Rychlíka (Největší Čech je Magor, Hlavně aby radost nezmizela) poohlédne po kořenech Ivana Jirouse a nabídne známé i neznámé momentky z jeho bouřlivého života. Bude se snažit zaplnit i bílá místa v příběhu Plastic People a představí portrét filozofa Jiřího Němce.
Třetí řada bude věnovaná opět ve dvojici dokumentů kapele DG 307 a osobnosti Pavla Zajíčka. Dále pak Dinovi Vopálkovi a jeho Umělé hmotě a dalším kapelám, které koncertovali poté, co Plastici a Dégéčka skončili ve vězení. Všimne si i osudů lidí, kteří zaznamenávali život undergroundu nebo vydávali samizdatovou a undergroundovou literaturu. Samostatný díl pak bude věnován historii časopisu Vokno.
Čtvrtá série zpracuje téma undergroundových a disidentských komunit a exilu. Byty, kde se pořádali filozofické semináře nebo se zde hrálo divadlo, se tu ocitnou vedle legendárního bytu manželů Němcových, který sloužil jako centrum společenského dění a kde mnoho lidí z undergroundu nacházelo útočiště.
Fenomén Baráků, ničených a vypalovaných Státní bezpečností, již zaznamenal v objemné knize Baráky (Souostroví svobody) František Stárek s Jiřím Kostúrem a zde se mu dostane opět samostatné pozornosti. Příběh Dáši Vokaté nebo Sváti Karáska pak spolu s nahlédnutím do emigrantského prostředí v západní Evropě i Americe vypoví něco o důsledcích akce StB Asanace.
Pátá série na téma regiony a Slovensko, by mohla být spolu s díly, jež budou věnované exilu a fenoménu venkovských usedlostí, zvaných Baráky, tím nejpřínosnějším a nejobjevnějším z celého cyklu. Z hlediska zmapování osudů lidí, kteří to měli na severu, východu a západu Čech či na jihu a severu Moravy v mnohém těžší z hlediska nátlaku represivních složek než známější osoby, pohybující se v Praze.
Finálová šestá řada se zaměří na osmdesátá léta a druhou generaci undergroundu, ztělesněnou osobami jako Jáchym Topol, jeho bratr Filip, Petr Placák, J. H. Krchovský nebo Vít Kremlička. Ukáže počátky punku v Čechách a připomene roli undergroundu v roce 1989. V závěrečném dílu, nazvaném Pokus o Woodstock, se Jana Chytilová ohlédne za historií i současností nejstaršího open air festivalu v Čechách, který se hrdě hlásí ke svým undergroundovým kořenům.
Řeč je o trutnovském festivalu, kde tvůrci po Magorově Vydří u Skaláka na mlejně a Colours of Ostrava v létě cyklus představovali těm, jimž je prvotně určen. Tedy lidem, kteří účastí na těchto akcích dávají najevo, že myšlenky a hodnoty undergroundu jsou jim stále blízké.
Je Magor Největším Čechem?
Ze čtyřiceti dílů jsem měl možnost vidět dosud čtyři. Ten o trutnovském festivalu přímo na místě, jehož se týká. Mnoho návštěvníků, kteří sem jezdí pravidelně, při promítání v Undergroundovém stanu I. M. Jirouse zamáčklo slzu při vzpomínce na Václava Havla, legendární koncert Faith no More v roce 1997 nebo krocení piana předčasně zemřelým Filipem Topolem. A naopak se zasmálo při historce Martina Věcheta o tom, jak vypadal hotelový pokoj po Magorově řádění.
Vystudovaný kunsthistorik, básník a spiritus agens českého undergroundu Ivan M. Jirous je v dílu nazvaném Největší Čech je Magor představen prostřednictvím svých spolužáků a přátel z rodného Humpolce trochu jinak než ho má asi většina veřejnosti zafixovaného. Je tu zmíněno jeho přání stát se učitelem, angažmá v oddíle házené v letech 1949 - 50 i jeho intelektuální výjimečnost už od mládí. Pít pivo ho pak dle historky Vráti Brabence naučila až jeho první žena Věra.
Vnitřní i vnější emigrace Pavla Zajíčka
Díl Diagnóza PZ o Pavlu Zajíčkovi působí mnohem smutněji než ten o Martinu Jirousovi. Už proto, že se týká akce Asanace, jež v roce 1980 po estebáckém mučení vyhnala leadera DG 307 do exilu. Ten trávil nejprve ve Švédsku a pak v USA. V New Yorku dělal Zajíček stěhováka a tvořil výtvarné koláže. Při benefičním koncertu na podporu Jirouse a Plastiků se v roce 1989 seznámil s Garym Lucasem, kytaristou a spolupracovníkem Captaina Beefhearta nebo Jeffa Buckleyho, který ho předloni doprovázel i v Čechách a jenž v dokumentu rovněž pohovoří.
Se Zajíčkovou emigrací se museli vyrovnat jeho spoluhráči z kapely i přátelé, s návratem zpět domů pak on sám. Dle Dany Němcové nebo členů DG 307 Tomáše Schilly a Ivana Bierhanzla se po návratu z exilu změnil a stal se mnohem uzavřenější.
V části, jež se zabývá Aktualem a hudebními, výtvarnými a happeningovými aktivitami Milana Knížáka v šedesátých a sedmdesátých letech, jsou ve výpovědích jeho spoluhráčů z kapely naznačeny důvody, proč je tento bývalý rektor AVU a ředitel Národní galerie uměleckou obci vnímán tak negativně. Jde především o jeho sklon k přeceňování vlastního ega, které se stávalo po revoluci čím dál zbytnělejší, ale zároveň konformnější. Ač si Knížák jistě myslí opak.
Ve Fenoménu Underground se tvůrci pokouší o snoubení historické hloubky, zajímavosti a objevnosti daného tématu se „zábavnými historkami z natáčení“, jež k tomuto veselému ghettu neodmyslitelně patří. Pokud mohu usuzovat na základě oněch čtyř dílů, jak bude vypadat desetinásobně větší celek, tak se jim to daří.
Cyklus má tak šanci stát se nejen vlajkovou lodí podzimní sezóny kanálu ČT art, ale hlavně mnohem trvalejší výpovědí o lidech, jejichž touhu po svobodném vyjádření nemá šanci umlčet žádný režim.
