Glosa - Cyklus Expremiéři obchází už docela dlouho pověst něčeho, co bude zajímavé a co by mohlo výrazně oživit i přes jisté pozitivní posuny stále spíš konzervativní atmosféru programu České televize. Když se podíváme na několik dílů a zamyslíme se nad principem tohoto dokumentárního projektu podrobněji, vlastně nám dojde, že to byla planá očekávání.
Nejspíš už jste se nejednou, nejčastěji právě u dokumentů, setkali s poněkud pejorativním přirovnáním „je to jak cvičení studenta FAMU“. Používá se tehdy, když z díla až příliš čiší snaha naplnit vytyčená technická kritéria, zatímco chybí skutečné jádro, ať už plnohodnotný příběh, informační hodnota nebo zkrátka dojem, že nejde o samoúčelné hrátky s médiem.
Jenže Expremiéři mění tohle přirovnání na definici, skutečně jsou cvičením studentů FAMU. A jako takoví v podstatě nesnesou hodnocení podle „normálních“ kritérií.
Co vlastně čekat?
Těžko lze vyčítat cvičení, že je cvičením. Přesněji řečeno práci studenta, že není zcela bezchybná. Výše zmíněné výtky tedy často platí, ale nejde už o výtky, spíš o nezbytné vlastnosti, jimiž tenhle projekt prostě musí disponovat.
Pravděpodobnost, že všichni vybraní studenti jsou na stejné úrovni talentovaní a schopní, je navíc malá a asi ji nikdo ani nemůže očekávat a vyžadovat. Nejde sice o úplné začátečníky, nepřekvapí ale, že výsledky jejich snahy se různí.
Je však až příliš snadné odsoudit při pohledu na roztříštěný a nejistý výsledek celý záměr. Říct si, že některé epizody, vlastně většinu, si měli spíš pustit studenti s učiteli a ukázat si, co je na nich špatně. Ne „cpát“ je divákům mainstreamové České televize.
Hned první díl o Petru Pithartovi v režii Jaroslava Kratochvíla představuje přesně klišé, které si lze pod souslovím „medailonek politika“ představit. Zcela nekonfliktně a přitom ne neutrálně odsouhlasí objektu svého zájmu, že nemá čeho litovat, aniž by jeho éru přiblížil nad rámec obecně známých faktů. Jako plnohodnotný dokument nic moc, jako cvičení, na jehož základě se autor zdokonalí, může být přínosné.
O poznání konfliktnější, tedy i zajímavější díl věnovaný Václavu Klausovi Petry Nesvačilové zase trpí tím, že expremiér a exprezident se odmítl zúčastnit natáčení, takže jediné, co autorce zbývalo, bylo rozpoutat nalajnovaný „hon na Klause“ s předem jasným výsledkem. A to samé o týden později musel v trochu mírnější formě zopakovat Viktor Portel u Josefa Tošovského. Na druhou stranu tu autoři stáli před výzvou, s níž se museli vypořádat, což dělá z jistého úhlu pohledu jejich práci zajímavější pro sledování.
Epizoda věnovaná Miloši Zemanovi Roberta Kvapila a Jana Strejcovského ve snaze být provokativní připomíná trochu křeč. Rozestavit papírové Zemany po Praze a procházet se mezi nimi v gumové prezidentově masce je přece jenom poněkud prázdné blbnutí. Víc se měli autoři předvést tváří v tvář svému svěřenci, který se překvapivě dostavil, ale to už se naopak zdálo, že nenašli odvahu jít s ním do opravdového sporu. Místo toho si před ním opět nasadili gumovou masku, čímž ovšem profesionála, jakým Zeman v konfrontaci s médii je, mohli těžko vyvést z míry.
Povedenější jsou epizody ve jménu Vladimíra Špidly od Martina Kohouta, velmi pevná a seriózní v nejlepším slova smyslu, a Stanislava Grosse od Jana Látala. U Grosse se sice poněkud mooreovsky hraje na efekt (parta novinářů se permanentně diví Grossově projevům, aniž by se k němu vlastně nějak vyjádřila nebo svůj postoj zdůvodnila, kolemjdoucí mají možnost posprejovat Grossův pověstný „upřímný“ plakát), i procvičení užití takových postupů je ale pro dokumentaristu užitečné.
Jan Látal se navíc podruhé, tentokrát u Jiřího Paroubka, svým uvolněnějším přístupem trefuje, rozvíjí jedinou myšlenku (lidé vybírají z Paroubkových fotografií ty, jež ho nejlépe vystihují) a věnuje se spíš mediálnímu obrazu než politikovi samotnému. Což střídmá stopáž vítá.
Asi nejlepší z osmi zhlédnutých dílů je věnovaný Mirku Topolánkovi od Apoleny Rychlíkové. Na onom malém prostoru připomene zásadní události, zachová si humor, a přesto není hysterický a netvoří umělé emoce jako jiné zmíněné díly.
Jaké bylo zadání?
Shrnutím viděných epizod se snad podařilo především naznačit, jak různorodým a nesourodým dílem se Expremiéři stali. Nejlegitimnější kritika tohoto cvičení proto může směřovat k něčemu, co nebylo v rukou autorů – k zadání. Zdá se totiž, že kromě úkolu „máš půl hodiny a jméno, zpracuj to“, nebylo udáno žádné další kritérium, probíráme se tedy nakonec jak skrze suché portréty, tak experimentálnější pokusy o oslovení formou. Jde vlastně o malou encyklopedii moderního dokumentu, ač vzhledem k studentskému původu připomínají výstupy spíš wikihesla než encyklopedický záznam.
Pravděpodobný záměr neklást fantazii tvůrců meze je však v důsledku na škodu, chybí kontinuita a vzhledem k výrazné nekomunikaci jednotlivých fragmentů se Expremiéři rozhodně nemůžou stát ucelenou reflexí premiérské funkce. Vlastně se nezdá, že by měli jakýkoliv přesah onoho „studentského cvičení“, u nějž jsme začali a u nějž končíme.
Zní to možná poněkud negativně, ale ani smyslu těchto slov nemá smysl přikládat přespřílišnou tíhu. K Expremiérům jen musíme přistupovat s tím, že nezapomeneme jejich limity. Možná totiž nenaplňují představu plnohodnotného pohledu na premiérskou funkci v Čechách, protože ji nikdy splnit nemohli, přesto nabídnou několik méně a několik naopak více povedených výstupů konkrétních tvůrců, kteří se teprve hledají. Svým způsobem je i to zajímavé sledovat. A rozhodně není špatně věnovat tomuto projektu desetkrát půl hodinu na ČT 2.
