reklama
 
 

Glosa: Padesát odstínů despotismu aneb Drž hubu a zpívej!

6. 11. 2014 15:10
Ostří Romana Lipčíka: Veřejnost tam někde naspod, kde se jí natlačilo nejvíc, dnes věří víc názoru celebrity na cokoli než mínění odborníka na danou věc. Jaká to přináší nebezpečí?

Ostří Romana Lipčíka - Konkurenční zpravodajský server se vytasil se sumářem zpráv uleželých jako čedar a já mu v zoufalství, s jakým už mnoho dnů brousím v kulturně zábavních internetových vodách ve snaze najít tkáň, do níž bych zařízl svoje Ostří – nějak mi je víc a víc všechno jedno –, skočil na špek.

Shrnuli tam poklesky různých hvězd showbyznysu, které za různě veliký obolus tajtrlíkovaly před různě krvavými diktátory. Nejčerstvější z těch prohřešků se odehrál letos na jaře a unikl mi stejně jako ty starší: jako rapování Kanye Westa na veselce vnoučka kazachstánského despoty Nazarbajeva (za tři miliony dolarů), jako vrtění zadečkem Jennifer Lopez na narozeninové párty jeho turkmenského kolegy Berdymuhammedova (1,5 milionu), jako Beyoncé, Usher, 50 Cent, Nelly Furtado a Mariah Carey u Kaddáfího (a posledně jmenovaná i u dos Santose odvedle z Angoly – jeden milion).

Na oplátku mohu přispět jedním opomenutým aktem zábavní prostituce: Hillary Swank přála před třemi lety s pusou od ucha k uchu v Grozném všechno nejlepší k narozeninám čečenskému diktátorovi Ramzanu Kadyrovovi a Jean-Claude Van Damme, který si za ním zajel s ní a taky se Sealem a Vanessou Mae (půl milionu dolarů), mu dokonce prozradil, že ho miluje.

Nevědomost hříchu nečiní?

Nejnověji se na tapetě ocitla Erykah Badu, která si posledního absolutistického monarchu z Afriky Mswatiho III. oblíbila natolik, že se mu rozjela zazpívat „happy 46. birthday.“ Dala mu prý stodolarovou bankovku – asi nějaká legrace, která na oslavě zjevně panovala od samého počátku, neboť Badu v pokusu vysvětlit svou zvláštní příchylnost popisuje na Twitteru, jak se po celou oslavu usmívala ona a všichni přítomní; ten obnos se ve Svazijsku pod rozšafnou vládou zpěvaččina oblíbence rovná více než dvouměsíční mzdě tamního občana – a taky od ní dostal kamínek, který prý má Jeho Veličenstvo pozvednout na duchu, kdykoli by na něm upadal.

Jako červená nit se ve vyjádřeních všech uvedených prostitutů poté, co odvedli práci a inkasovali honorář, táhne zdánlivě upřímné zděšení, že neměli potuchy o tom, co ten který režim či despota, kterého se rozjeli oslavit písní, obnáší. A že kdyby to bývali věděli, určitě by tam nejeli.

Jako červená nit se ve vyjádřeních všech uvedených prostitutů poté, co odvedli práci a inkasovali honorář, táhne zdánlivě upřímné zděšení, že neměli potuchy o tom, co ten který režim či despota, kterého se rozjeli oslavit písní, obnáší. A že kdyby to bývali věděli, určitě by tam nejeli (a v zájmu spravedlnosti dodejme, že někteří z nich, například Usher, vzápětí převekslovali smrdutou sumu na nějakou charitu, v níž jsou zaháčkovaní).

Podobně, jen bez pokory a bez ochoty vyplnit bankovní převod, se staví i Badu. Osoba, která si velmi dobře rozumí se sociálními sítěmi, na kterých se nechá prezentovat jako sociálně citlivá a humanitárně zaměřená umělkyně, jako by neznala Google, který by jí podobně jako mně za 0,16 sekundy vyložil, co všechno její korunovaný idol vyvádí.

A co že tedy vlastně vyvádí? Vlastně přesně to, co na protilehlé polokouli dělá jiný ostrý hoch, kterému se vrhá do náruče pro změnu zase třeba Gérard Depardieu, ale jinak ho zatím ještě stále zvou mezi světovou politickou elitu, kdežto Mswatiho III. v žádném případě.

Mswati i Putin se prostě jen tvrdě vypořádávají s opozicí, s disidenty, nestrpí odpor; kdo se jim postaví, jde za mříže nebo pod kytky.

Všichni to vědí. Už i Baduová. Depardieu dávno. Nevadí mu to, protože v Rusku platí menší daně než ve Francii.

Někomu to zpívá, jinému zase myslí

Byla tu ještě jedna sorta umělců, která se teď už nějaký čas drží ve stínu. A zvláštní věc: Badu, která si jede pro mrzký groš ke králi, nebo West, který za tři melouny potěší despotova vnuka, vzbuzují větší pohoršení než ti jejich kolegové, kteří navštěvují jiné despoty a chválí je za to, jak dobře to ve svých zemích vedou: Sean Penn, Michael Moore, Oliver Stone… Kuba, Venezuela. To se přechází tolerantním mlčením, spíš se na to hledí jako na formu revolučního hrdinství, byť i v tamních zemích končí opozičníci v kriminálech nebo i pod drnem.

Mswati III. přitom představuje odumírající exces, kdežto jihoameričtí miláčci hollywoodských ultraliberálů reprezentují trvalý trend nenávistné ideologie.
Polknu poznámku o tom, že těchto „ooops-uklouznutí“ se dopouštějí výlučně zábavotvorní levotočiví liberálové, nikoli konzervativci – protože tento sloupek nemá být prvořadě politický.

Jde tu o showbyznys. Jde o herce a zpěváky, ne o politiky či politology. Ti by se měli orientovat, po komediantech to nikdo chtít nemůže. Ti jsou tu přece od toho, aby bavili a vydělávali peníze, ať jim je vyplatí kdokoli, nějakou na vyšší inteligenci a hlubší úvaze postavenou zásadovost po nich nelze vyžadovat.

V hlubším důsledku je inteligence v jejich branži spíše na překážku: ne nadarmo je mezi herci napůl z vtipu vzývaný „Pudovkin“, v reálu sovětský režisér, v přeneseném významu motor jejich počínání a tvoření. Řídí se pudy, protože kdyby jim příliš zbytněl intelekt, faleš jejich pitvorné existence by je musela dovést na pokraj zoufalství, potažmo ke dveřím rodinné zbrojnice.

Nechtějme tedy po bavičích všeho druhu, aby rozeznávali jemné nuance mezi despotismem a demokracií. Ještě kdyby tak africký panovník porušoval nějaké módní tabu, na které i celebrity slyší, kdyby přinutil všech svých patnáct manželek k obřízce, kdyby rozkotal deštné pralesy nebo zakázal homosexuálům vstup do zoo…, ale že zavírá do vězení opozici? Vždyť to zažívají i doma: oponují zákonům proti držení drog, proti řízení pod vlivem, proti nedovolenému ozbrojování a taky si to odsedí, tak jakýpak rozdíl.

A my bychom jim to nakonec i tolerovali s vědomím, že pánbůh naděluje spravedlivě a jeho rozhodnutím holt někdo hezky zpívá a jinému to zase myslí.

Blbost není pravicová ani levicová

Malér je, že veřejnost tam někde naspod, kde se jí natlačilo nejvíc, dnes věří víc názoru celebrity na cokoli než mínění odborníka na danou věc. Je to zhoubný trend a sám ho mimoděk podporuju, když se v rozhovorech s kdejakou mihotavou hvězdičkou vyptávám i na kdeco přesahující její prchavý obor. To by nemělo být a v ideálním případě by neměly být ani ty rozhovory. S převozníkem je taky nikdo nedělá, a když, tak si s ním povídají o ideální délce bidla, ne o vyhlídkách levice na volební vítězství.

Blbost není pravicová ani levicová, zato je věčná a všudypřítomná. Média umožňují celebritám vyjadřovat se k čemukoli, od hladomoru v Africe přes tání ledovců až po rady, jak byste si měli zařídit obývák. Na nic z toho nemají pouvoir. Měly by vám radit, jak vyzpívat dvoučárkované C nebo jak vyšperkovat monolog z Richarda III (no, spíš asi z Teorie velkého třesku).

Mělo by platit to, co se objevilo v názvu filmu o dívčí texaské country skupině Dixie Chicks, jejíž zpěvačka se v roce 2006 opřela do prezidenta Bushe. Celý incident dostal silný politický náboj, polarizoval Ameriku na pravici a levici – ale doporučení, kterého se kapele dostalo a jež dívčiny s ironií využily v názvu snímku, není od věci, protože je nestranné a nadčasové: Drž hubu a zpívej.

Blbost není pravicová ani levicová, zato je věčná a všudypřítomná. Média umožňují celebritám vyjadřovat se k čemukoli, od hladomoru v Africe přes tání ledovců až po rady, jak byste si měli zařídit obývák. Na nic z toho nemají pouvoir. Měly by vám radit, jak vyzpívat dvoučárkované C nebo jak vyšperkovat monolog z Richarda III (no, spíš asi z Teorie velkého třesku). Jenže ony k odborným otázkám své profese mluví méně a méně, jak se odbornost vytrácí nejen z „uměleckých“ oborů, ale pozvolna odevšad, a tak jim zbývají celé tiskové odstavce k tlachu o věcech, o kterých toho nevědí víc než vy nebo já, mnohdy i méně.
Jenže jsou to celebrity a jejich hlas, to nic, co říkají, a často i věci příčící se zdravému rozumu, má váhu.

Doporučí vám auto, deodorant i charitu. Namluví vám, že nejlepší prevencí proti rakovině prsu je nechat si jedno i druhé uříznout. Nepotrvá dlouho a po světě budou chodit stovky bezprsých žen šťastných, že následovaly příkladu pomatené herečky.

Po charitách, adopcích a amputacích ňader by někdo měl nasměrovat její pozornost na rakovinu mozku a nakukat jí, že nejspolehlivěji se jí vyhne obdobným způsobem. Ať to šíří mezi kolegy.

autor: Roman Lipčík | 6. 11. 2014 15:10

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama