Glosa: Nesnesitelná blízkost Milošů a nemilé prokleté pipiny

Roman Lipčík
18. 11. 2014 12:19
Ostří Romana Lipčíka k 25. výročí sametu aneb Proč nosí Milošové Zeman a Jakeš skoro stejnou košili?
Ostří Romana Lipčíka.
Ostří Romana Lipčíka. | Foto: Aktuálně.cz

Ostří Romana Lipčíka - Čekal jsem do poslední chvíle, do pondělí, co ještě pronese prezident Zeman kolem památného výročí, které cloumalo politiky a médii už hezkých pár dnů předem, ale vlastně jsem věděl, že čekám zbytečně. On si pietu k 17. listopadu už odbyl v hattricku obzvlášť vydařených projevů a výroků, jež tomu datu předcházely.

Začal už v Číně malomocným číslem s krtkem, který tam v televizi slíbil, že se jim do Tibetu podhrabávat nebude, a pokud mu v Číně dají slušně nažrat, bude ještě slepější, než mu druhově přísluší.

Pak na Hradě vyznamenal hrstku slouhů, ke kterým přidal pár živých štítů, a přišly památné Hovory z Lán, v nichž s ústy plnými hoven svérázně navázal na masarykovskou tradici. Nato ještě stačil – ani vlastně nevím, kde přesně, jen jsem to monitoroval – zlehčit zásah proti studentské demonstraci na Národní třídě, kterému se někdy říká i masakr, že prý to bylo na masakr málo krvavé.

Tomuhle výroku kupodivu rozumím, asi tak stejně, jako jsem rozuměl slovům ministryně Válkové o relativní české idylce za okupace. Jistě, Osvětim jsme tu neměli, ani nám nesrovnali se zemí ghetto. Tahle relativita je nevývratná, stejně jako ta, že po zásahu bezpečnostních sil v roce 1989 nezůstaly ležet na dlažbě stovky mrtvých, nýbrž toliko jeden, který po chvíli vstal a odešel na služebnu StB, protože tam pracoval.

To na náměstí Nebeského klidu v Pekingu pár měsíců předtím, to byla jiná káva: krev tekla proudem, stovky mrtvých rozježděných tanky. Na to skutečně historicky nemáme, měl-li prezident na mysli takové srovnání, ale co není, být může, když se teď prezident hodlá v Číně učit, jak stabilizovat společnost.

V pondělí na Albertově sice taky ještě něco říkal: povídal například, že se demonstrantů, kteří mu přišli vyjádřit nesouhlas s jeho počínáním, nebojí, stejně jako se nebál před 25 lety na Národní třídě (zajímavá záměna stran a úloh, bohdá nechtěná: on byl teď přece za štíty, ne před nimi, byť byly jen z deštníků a chránily před vajíčky). Hlavní slovo však měli účastníci shromáždění, kteří pro tu chvíli vylidnili pražské kavárny a šli si zapískat.

Milá zasloužilá holka

Protože 25. výročí si žádá megalomanské pokrytí (pamatuji oslavy Vítězného února pod stejným pořadovým číslem; bylo to neméně mučivé), prezident sám by to nevytrhl, i kdyby se snažil ještě víc, a tak média lovila, kde se dalo. Zpod jednoho odklopeného kamene vytáhly Lidové noviny i prezidentova křestního jmenovce, kterého demonstranti tehdy odkazovali taky do koše: Miloše, takto Jakeše.

Zavzpomínal mimo jiné na své slavné kabaretní číslo, projev ke stranickým kádrům na Červeném Hrádku, a i když se u něj nijak zvlášť nepozastavoval, maje na srdci důležitější věci, například proklínání Gorbačova, mně začaly okamžitě naskakovat některé repliky, dnes by se řeklo hlášky.

Samozřejmě i „paní Zagorová, milá holka“…

To tehdy bylo velké pozdvižení. Pod peticí Několik vět se zjara roku 1989 objevovala různá jména různě, spíše však méně prorežimně angažovaných jedinců ze všech sfér života, včetně kultury a zábavy. Zpěvačka, která měla v té době doma už šestým rokem diplom zasloužilé umělkyně, byla jedním z velkých a hlavně nečekaných kalibrů. Od paní, které byly plné televize i rádio, že už to bylo nesnesitelné, by nikdo něco takového nečekal. Navíc od paní, která „už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok“, řečeno slovy generálního tajemníka ÚV KSČ Jakeše, kterému při těch slovech plavaly oči, dílem stařecky, dílem možná smutkem nad zradou oblíbené zpěvačky, který si možná v časech funkcionářských začátků při oslavě MDŽ taky rád trsnul na Bludičku Julii.

Foto: Aktuálně.cz

A teď tohle. Zpěvačka se zahryzla do ruky, která ji vůbec ne zle živila.
Jakeš to nechápal. On to nechápal i kdekdo chápavější a při malých iluzích o intelektu zábavotvorných interpretů si leckdo pomyslel, že jí muselo přeskočit. A co když ne? Co když prostě přetekl pohár? Co když jí chybělo něco, co se nedá vyčíst z výplatní pásky, co se nedá spočítat na vagóny a vyvézt do Číny, co se nedá ani posadit na klín a nechat to mávat plyšovou tlapičkou, jako že se přece vůbec nic neděje? I když o kus dál by se z dlažby náměstí ještě daly seškrábat krevní vzorky DNA obětí masakru a ještě dál a výš žije okupovaný národ jen díky své mocné duchovní síle.

Tady na nás taky udělali jen občas soudružské bububu a sovětské tanky i jejich posádky byly moudře zalezlé v Milovicích. Zdánlivě se nikomu nic nedělo, tím méně zasloužilé umělkyni. A přesto podepsala, z jakéhosi vyššího mravního principu.

Milošův krtek a symbol košile

Když se politik, který rozumí stěží brojlerům, rozpovídá o kultuře, je to tristní zážitek. Ale ono to nedopadá o nic lépe ani v případě erudovanějšího státníka, který v podivném výsměchu nese stejný nomen Miloš.

Podpis pod peticí neudělal z Hany Zagorové druhou Joan Baez ani Martu Kubišovou, i když podivné revoluční víry ji pak strhly na jedno pódium s Jaroslavem Hutkou, čehož dotyčný možná dodnes lituje, jako do smrti litoval Karel Kryl svého hymnického pění s Karlem Gottem.

Vedle občansky prozřelé příslušnice kulturního establishmentu a o stupeň výš stojících mučedníků, kteří jsou sice živným svědomím společnosti, ale jsou ubití, zmožení a pod trvalým dohledem, aby se věci nepřestávaly hýbat, musí tu ještě být riskéři ochotní burcovat proti bezpráví okamžitým viditelným činem i za cenu značného osobního nebezpečí.

Miloš Jakeš stěží zná dějiny své rodné strany tak detailně, aby věděl, jak jeho kolegové z politbyra přes kulturu zametali například s Milanem Knížákem nebo s Eugenem Brikciusem za jejich happeningy. Taková forma protestu proti mravům je evidentně nad jeho chápání, když má problém pochopit jednoduchý myšlenkový zlom pop zpěvačky.

Obávám se však, že i jeho vzdělanější jmenovec z jeho stínu příliš daleko nevykročí. Zřejmě ví něco o výše jmenovaných, snad i o Plastic People, zjevně je mu však bližší a pochopitelnější „ukázněná“ revolta signatářů petic než divoký akt nesouhlasu projevený uměleckým činem. Jinak by nemluvil o ruské skupině Pussy Riot tak, jak o ní řečnil z Lán (a nejde o vulgarismy, ty slečny jsou na své jméno dozajista hrdé, a pokud zvedne tlak jednomu Putinovu obdivovateli, jen dobře).

Šokující, nepřístojné počínání na místě, kde se to nečeká, ba takzvaně nesluší, ano, to je podstata burcujícího happeningu. Porušením pravidel a třeba i zákonů upozorňovat na mnohem závažnější a nebezpečnější skutky, považované masáží mozků, jejich výplachem, propagandou či terorem většinově za jedinou přípustnou normu. Proto šla skupina se svým vystoupením do pravoslavného kostela, na citlivé místo, kde jejich provokativní vystoupení vyvolá zaručeně reakci, a ne do rockového klubu, kde by ji mocipáni viděli nejraději, protože tam by jejich protest zanikl v šumu běžné produkce.

Takovéto performance si nekladou prvořadě za cíl uměleckou hodnotu (ale když se poštěstí, pak je radost o to větší – viz Duchampův pisoár nazvaný Fontána coby dnes pilíř moderního konceptuálního umění), nýbrž provokaci, vyburcování, určité závažné sdělení, začasté politického rázu. Vytrčený prostředníček Davida Černého plující na Vltavě k Hradčanům není nijak převratný tvůrčí čin, ale stejně jako tisíce občanů si ho jistě všiml i adresát sdělení, jež nesl, a zřejmě mu i porozuměl. A máme to zde: angažované umění ve své esenci.

Jenže tohle Miloš Zeman buď nechápe, nebo chápat nechce. Lepší je pro něj krteček.

U natáčení Hovorů z Lán byl kdovíproč přítomný i fotograf a do světa se pak rozlétly fotky prezidenta v nedbalém oblečení. I to mu pak někdo vyčetl, jako kdyby v rádiu bylo oblečení podstatné. Navíc on byl v té chvíli doma a byla neděle.

Fotky doprovodily i rozhovor Miloše Jakeše v LN. I ten se dělal u něj doma, i v tomto případě byl zpovídaný v domácím oblečení.

Co mě ale uhodilo do očí okamžitě: košili měli oba téměř totožnou.

 

Právě se děje

před 27 minutami

Indičtí policisté zastřelili podezřelé ze znásilnění a vraždy

Indičtí policisté zastřelili čtveřici mužů podezřelých ze znásilnění a vraždy 27leté veterinářky. Muži se pokusili během rekonstrukce na místě, kde se čin minulý týden odehrál, policisty odzbrojit a utéct. Ti ale zahájili palbu. Dva policisté jsou zranění. Informoval o tom dnes zpravodajský server BBC.

Spálené tělo veterinářky bylo nalezeno minulý čtvrtek pod silničním nadjezdem ve vesnici nedaleko města Hajdarábád. Podle policie byla oběť před smrtí zřejmě hromadně znásilněna, nicméně kvůli špatnému stavu jejího těla to lze jen těžko ověřit. Policie zatkla čtyři podezřelé a dočasně postavila mimo služby tři policisty, kteří podle rodiny oběti nereagovali dostatečně rychle poté, co byla veterinářka nahlášena jako nezvěstná.

Zdroj: ČTK
Další zprávy