Letošní předávání cen Český slavík ukázalo, jak jsou věci relativní. Dávno už nikoho nezajímají největší strašáci minulých ročníků - písničky na playback, nadvláda Kabátu (kapela pro "chlapy s nožem nebo sekerou") nebo úspěch interpretů, o jejichž existenci se člověk dozví leda tak z obrázkového časopisu.
Koneckonců, jde o anketu popularity, ne o kritickou Katovnu. A stručná, vtipuprostá děkovná řeč třetí zpěvačky Lucie Vondráčkové, která poslední album vydala v roce 2013 a o níž se píše v podstatě jen v souvislosti s manželem, hokejistou Tomášem Plekancem, během onoho sobotního večera vlastně působila jako ostrůvek normality.
Když necháme stranou fakt, že kromě rautu pro zúčastněné a potvrzení zamrzlého statu quo hudebního průmyslu už dnes žádný relevantní společenský důvod k pořádání Českého slavíka neexistuje, vyjeví se v celé své obludnosti dvě skutečnosti.
Pán se bouchne do hlavy a spadne
Tou první je neschopnost autorů připravit scénář, jenž by nebyl založený na otřepaných, v případě sobotního večera pak i obhroublých a sexistických vtipech.
Proč scenáristům a moderátorovi Ondřeji Sokolovi nikdo neřekl, že teatrální zakopávání a padání na pódiu bylo legrační naposledy v 90. letech ve skečích Oldřicha Kaisera? A že fór založený na hodnocení vzhledu ženy na základě množství použité kosmetiky by pravděpodobně neprošel ani v satirickém časopisu Sorry?
Druhý problém je pak opět krajně pravicové seskupení Ortel. Český slavík v pravidlech výslovně uvádí, že ze soutěže může vyřadit umělce, jehož verbální projevy porušují zásady dobrých mravů či elementární slušnosti, potlačují lidská práva, podporují rasovou nenávist a vybízejí k násilí. Přesně tyto podmínky kapela Ortel, již hlasy fanoušků opět vynesly do čela, splňuje.
Co na tom, že si skupina pro cenu nepřišla a že pořadatelé po kontrole hlasování kvůli machinacím v náboru hlasujících uplatnili jinou část pravidel (tu, která hovoří o fair play) a Ortelu přiřkli stejný počet hlasů jako loni.
Během vyhlášení se sice Tomáš Matonoha převlečený za dalajlámu pokusil o kritický vtip, efekt to ale mělo spíš opačný. Publikum se opět tak trochu smálo a tleskalo, jako kdyby cenu dostal kdokoliv jiný. Show must go on, hlavně si nepokazit pohodu.
Absurdita situace ale gradovala. Na večírku, kde pořadatelé nechali soutěžit skupinu nabádající k nesnášenlivosti druhých, nakonec zpívá Marta Kubišová Modlitbu pro Martu. Symbol listopadové revoluce, píseň, která vyzývá k míru. Sál opět tleská.
V karlínském Hudebním divadle to v sobotu večer chvílemi vypadalo jako v povídce Edgara Alana Poea Maska rudé smrti. Do popového světa, hermeticky odděleného od reálného života, se vkradl kdosi se škraboškou na obličeji. Nebyl to mor, řádící v Poeově textu, ale skupina s ideologií, která se jako mor šíří.
Na rozdíl od prince Prospera ale tuhle masku v sále nikdo z přítomných nestrhl. Tleskalo se, jako kdyby žádný mor neexistoval.
