Recenze - R tráví svůj volný čas na letišti. Moc rád kupříkladu jezdí po eskalátorech. Ale občas si i vyrazí s pár podobně naladěnými existencemi do města. A tam se, moji drazí, tam se zamiluje. Do Julie. Samozřejmě, tuctovost této storky pozvedává skutečnost, že R je zombík a do města vyráží za masem, ergo lovit lidi. A taky rozkošná drobnost, že své milované sežere amanta, konkrétně jeho mozek, z něhož načerpá celou řadu zajímavých vzpomínek...
Otázka zní, zda jsou tato ozvláštnění dostatečně silná a zda jsou naplno využity možnosti, které nabízí. Abychom si mohli odpovědět, můžeme sáhnout nejen po nedávno vydaném DVD Mrtví a neklidní, ale i po knižní předloze, kterou nabídlo pod titulem Chutná těla už loni nakladatelství Argo. Bez ohledu na výslednou kvalitu obou děl se však jedná o zajímavý dílek dokreslující současný rozvoj zombie žánru.
Mozek? Mozek. Mozééék!!!
Každý žánr, ten hororový nevyjímaje, prochází vývojem a něčím, co bychom mohli nazvat střídáním stráží. Není to tak dávno, co kina a domácí videa válcovala vlna asijských duchařin (nejen japonský Kruh a Nenávist, ale i thajská Clona či jihokorejská série Whispering Corridors), následoval návrat upírů a momentálně doznívá boom zombie.
Oproti předchozím vlnám se ovšem dá říct, že boom zombie (a před nimi částečně upírů) prochází více médii, a tak reflektuje - v návaznosti na určitý nedostatek původních námětů v Hollywoodu - čím dál větší propojenost komiksu, filmu a literatury. Ostatně Chutná těla měla zmínku o chystané filmové adaptaci v podstatě jako hlavní část své PR kampaně a i mimo ně najdeme nejednu knihu, které si o zfilmování vyloženě říkají.
Stejně tak je ovšem příznačné, že zombie byla podobně jako upíři v poslední době terčem řady pokusů, které pravověrné fanoušky nadzvedly ze židle, ale masivně rozšířily sváteční publikum. Jednalo se o dvě provázané snahy - revitalizovat výrazně konzervativní žánr a zároveň jej otevřít jinému publiku pomocí průniků s jinými žánry a jejich hybridy.
Začal to Zack Snyder, který se svým dravým stylem a skvělým intrem podmalovaným apokalyptickým Johnny Cashem naučil nemrtvé běhat.
Španělé si pohráli s módní vlnou found footage (série Rec), objevily se výborné parodie (britský Soumrak mrtvých a minisérie Dead Set), objevila se celá řada knih se zombie tematikou, často programově zkoumající a měnící hranice žánru (výborný román Johna Ajvida Lindqvista Jak zacházet s nemrtvými nebo čím dál krutější epický komiks Walking Dead, případně jeho televizní adaptace).
Nakonec se zombie stala součástí, promiňte mi ten laciný vtip, masové zábavy v Zombielandu nebo podivnostech typu Pýcha, předsudek a zombie. Proces završila, nebo alespoň jsou jeho symboly, dvě díla.
První regulérní zombie blockbuster Světová válka Z - od satirického rozměru, druhdy samotné podstaty zombie žánru, předlohy a gore efektů, jež většina skalních fanoušků považuje za zásadní znak žánru, oproštěná podívaná s Bradem Pittem v hlavní roli. A právě Mrtví a neklidní (nebo Chutná těla, abychom dali přednost knižnímu originálu).
Když láska opravdu prochází žaludkem
Kniha Isaaca Mariona je dílem, které na jedné straně vyrovnalo velký hendikep zombie v porovnání třeba s upíry (kteří byli už před sto lety „sexy"), a na straně druhé je zosobněním devalvace, kdy se původně tematicky i dopadem na publikum vyhraněný žánr otevře světu.
Je to v podstatě zombie Stmívání. Zatím nejúspěšnější pokus obohatit zombie žánr o ryzí romantiku. Což se naštěstí neprojevuje tak bezprecedentním znásilněním podstaty ústředního monstra, jako to provedla slepička Meyerová (která mimochodem Chutná těla chválí)...
I když se R divně lesknou oči a začne barvit kůže do růžova, rozhodně se nezačne třpytit a pořád bude konzumovat lidské mozky. Jinak je ale i on výživnou postavou. Naštěstí v tak stupidně přepáleném podání, až je to zábavné. Takže ano, sežere kluka, se kterým měla jeho vyvolená vztah. A ano, sežere i pár dalších. Dokonce jejího otce. Ale považte, trápí se kvůli tomu a určitě to nechtěl, jen si nemohl pomoct.
Je to prostě takové to pseudonebezpečné štěňátko, o němž se nás snaží tuctová romantická produkce přesvědčit, že jej láska převychovává, odnaučí nosit ponožky v sandálech a naučí dlouze poslouchat myšlenkám své milované, bez vyrušování. Což samozřejmě u zombie s ohnilými hlasivkami není takový problém. Chutná těla jsou navíc napsaná lépe než Stmívání (pomineme taktně fakt, že skoro všechno je napsáno lépe než Stmívání).
Takže i když třeba okaté vykrádání Shakespearovy klasiky (která je sama vykradačkou starších předloh) sice bije do očí - dočkáme se i balkonové scény a nejlepší přítel R se jmenuje M - čte se kniha fajn. Přesto mě Marion tak nějak lidsky s... Nikoliv štve, opravdu s... Proč? Protože na začátku je kniha něčím víc. Dokud na scénu nevstoupí Julie, je R zdrojem až znepokojivých myšlenek, jaký může být život zombíka, který si někde v skrytu duše uvědomuje, že byl něčím víc.
Snaha o nápodobu rodiny, o pseudoorganizaci postživota... a geniální scéna pokusu zombíka M o sex - což vzhledem k neexistenci krevního oběhu končí nikoliv trapně, ale drtivým pocitem smutku...
Na to vše se bohužel autor brzy vykašle a nadále cílí jen na první signální harlekýnkami vycvičených čtenářek a čtenářů. A bohužel vše, co je z hlediska obzoru cílového publika podvratné, je podáno smrtelně vážně.
A stejně jako je nadále vykastrované hlavní štěňo-zombie, je na tom stejně i jakýkoliv konflikt: Julie se zapatlá krví a R řekne: „Já chránit." A je to. R řekne Julii: „Já sežrat tvůj kluk." Julie řekne: „To je v pohodě, jsi sladkej, jak se tím trápíš, pojď teď zachránit svět." A jdou a svět zachrání a založí rodinu. A fanoušek pláče nad nevyužitými motorovými pilami.
Zombie emo versus hipsteři versus John Malkovich
V podstatě to samé se dá říct i o filmové verzi. Kdyby tvůrci, kteří mají za sebou už úspěšnou komedii o rakovině, neudělali dvě věci. Primo: osekali veškeré existenciální přesahy a jejich R je jen a pouze mírně ohnilý teenager a zombie prostě existují na letišti, bez nějakého hlubšího popisu jak. Takže plytkost děje a konfliktů, stejně jako mávnutí nad tím, kdo komu sežral tetičku, abychom parafrázovali Monty Pythony, tolik nebolí.
Secundo: všechno podávají s nadhledem, na který neměla předloha odvahu. Za všechny zmiňme první seznámení R a Julie, které vypadá jako romantika natočená Chuckem Norrisem objevivším zpomalovačky. Vyloženě parodické je pak pojetí zombie jako emařů vzdychajících nad symbolem spojených rukou a přeživších lidí jako a) zelených gum a b) hipsterů donucených žít v přírodě.
Stranou stojí jen John Malkovich v roli Juliina otce, který je prostě Johnem Malkovichem potřebujícím asi zaplatit složenky. A pak představitelé hlavních rolí, kteří podávají své role s milou naivitou.
Což je převládající pocit z celého snímku. Který si navíc uchová soudnost, a přestože vypráví o něčem tak pomýleném, jako je revitalizace zombie zpět v lidské bytosti díky lásce (aneb zombie jako alegorie k okoralým srdcím dnešního lidstva), nezvrhne se závěr v kytičkové harakiri knižní předlohy. Jedna skupinka zombie se totiž prostě převychovat nenechá. Takže i když to v detailu neuvidíme, je jasné, že v tomhle fikčním světě nakonec na motorovky dojde.
Jinými slovy: filmová verze lépe odhadla své možnosti i meze toho, kdy ještě může počítat s fanoušky klasických zombie filmů a zároveň úspěšně oslovovat diváky lačné nového Stmívání. Pořád se však jedná o projekt založený nikoliv na ozvláštnění zombie žánru případně jeho aktivnímu využití coby komentáře k aktuální společnosti, ale na zjednodušování a skrytí „hran".
Jak kniha, tak film proto věnují největší díl energie snaze udělat ze zombie estetický objekt, zahladit jejich pach, hnilobu, špínu. Naštěstí, zkoumat prostředky, jimiž toho dosahují, včetně filmové montáže pojaté jako óda na make-up, je poměrně zajímavé.
Pokud tedy nerozšíříme klasickou otázku „Kdo v zombie filmech seká trávníky" o doplňující „Kdo v zombie filmech pere barevné bundy zombie a češe jim vlasy?", můžeme být spokojeni a konstatovat, že zombie úspěšně nahradila upíry na pozici nejpopulárnějšího a nejohebnějšího monstra současné popkultury. Přičemž rozhodně neztratila tolik ze své podstaty, jak dokládají minimálně náznaky satiry a kritiky systému i v dvojici Chutná těla / Mrtví a neklidní.
Pravdou ovšem také je, že zombie romantika bude kvůli výchozímu materiálu a jeho vzezření vždy nutně inklinovat ke komediálnímu a parodickému ladění (jak Mrtví a neklidní úspěšně prokázali) a jako takové budou s největší pravděpodobností podobné pokusy řídké a masové publikum si najde jiné objekty, v nichž bude hledat zopakování Stmívání - v literatuře momentálně letí andělé. Tak uvidíme.