Cannes - Byl to trochu zvláštní a rozháraný ročník festivalu v Cannes. Veterán Terrence Malick se v neděli dočkal Zlaté palmy za duchovní podobenství o světě Strom života. Dramata se však odehrávala nejen na filmovém plátně, ale i mimo ně. Nakonec sporný výsledek zastínily nejen skandály a nevhodné žertíky Larse von Triera.
Organizátoři opulentní přehlídky mají v soutěži snahu prezentovat se jako politický festival často a uvádějí sociální snímky manifestující naději pro společnost pozbývající smysl pro solidaritu. Stejně tak se snaží dávat najevo politické sympatie. Ale média, která pořadatelé rádi využívají, jim letos nakonec ukázala, co je dnešní realita.
Celou platformu poskytl festival maghrebské kinematografii, když v jejím profilu uvedl i čerstvý tuniský dokument Už se nikdy nebát. Mourad ben Cheikh v něm sledoval tamní revoluci ze 14. ledna až po zrod dialogu uvnitř umlčované společnosti.
Další filmaři se zkraje vyjadřovali ve festivalových anketách k tomu, že vlna arabských revolucí je novou nadějí pro náš. Silně politickým gestem bylo uvedení „home dokumentu" Džafara Panahího, který čeká v Íránu na odvolací soud poté, co by odsouzen k trestu šesti let odnětí svobody a k dvacetiletému zákazu natáčení. Jeho snímek Tohle není film byl lahví se vzkazem člověka, který si doma přehrává scénáře, které nemůže realizovat.
Jenže všechno zapadlo do pozadí, když červený koberec na Croisette ovládl dánský tvůrce Lars von Trier se svým skandálem a řečmi o Hitlerovi a nacismu. K autorově smůle zastínily i jeho film Melancholia ponechaný v soutěži, přestože byl režisér byl ve jménu politické korektnosti z festivalu vyloučen.
Francouzi mluvili celé dny také o zatčení šéfa MMF Dominiqua Strauss-Kahna , korunu všemu nasadil korunu někdejší francouzský ministr zahraničí Roland Dumas, když si v televizní debatě pletl asi pět minut Usámu bin Ládina a Woodyho Allena. Suverénně mluvil o tom, jestli je „islámský terorista Woody Allen" mrtvý, či jestli jde o „film americké politiky". Televize pak musela ujišťovat diváky, že autor zahajovací canneské komedie Půlnoc v Paříži se těší dobrému zdraví.
Pro americky střižené vítěze
Skandály překryly i rozpaky na udělením Zlaté palmy. Kritici byli totiž ohledně Malickovy dlouho natáčené poémy Strom života radikálně rozděleni. Ne že by to tvůrci, jemuž se cena z Cannes dosud vyhýbala, někdo nepřál. Ale bombastické duchovní podobenství o světě, které je vystavěno na příběhu přísné výchovy z 50. let v kombinaci s obrázkovou historií planety Země, bylo na řadu kritiků až příliš efektní a didaktické. Cenu by si zasloužil spíš Malickův kameraman Emmanuel Lubezki; jejich ekvilibristika přesahuje jakékoli představy o filmovém obrazu.
Na tiskové konferenci jury padaly po oznámení výsledků i jedovaté dotazy, jestli neměli porotci spíše upozorňovat na méně známé tvůrce a obtížně distribuovatelné kinematografie či zda jejich uvažování neovlivnilo vyloučení von Triera. Skutečností zůstává, že sbor pod vedením Roberta de Nira vybíral „americky střižené vítěze".
Ocenění si podle mnohých zasloužil minimálně Pedro Almodóvar s dramatem Kůže, v níž žiji nebo Aki Kaurismäki se svou sociální pohádkou z ulic Le Havru. Přímo údiv ale vyvolaly herecké ceny - zejména mužská pro Jeana Dujardina v retrofilmu Umělec Michela Hazanaviciuse, který se pokusil oživit kouzlo němé kinematografie, hollywoodských melodramat a přepjatých hereckých projevů.
Otázka je i to, čím v jinak povedené Trierově Melancholii okouzlila porotu zrovna Kirsten Dunstová coby depresivní nevěsta Julietta - pokud to nemělo být právě gesto vůči autorovii. Svou kolegyni totiž často zastiňuje Charlotte Gainsbourgová v mnohem menší roli starostlivé sestry Claire. Na druhou stranu velkých ženských rolí jsme letos moc neviděli.
I cenu za režii lze chápat jako sympatické gesto pro svěží snímek Drive amerického filmaře dánského původu Nicolase Windinga Refna. Pokus o spojení amerického příběhu, automobilového thrilleru a coenovských dialogů je ovšem výborný hlavně prvních patnáct minut. Škoda, že porotci nebyli citlivější i k originálnějším stylům vyprávění, jaký nabídla Naomi Kawase ve snímku Hanezu - tragickém, byť civilním dramatu nevěry.
Dojem přehmatu
Naproti tomu dobrou volbou bylo rozdělit Velkou cenu festivalu - Grand Prix - mezi dva unikátní filmy: Kluka na kole bratrů Dardennů a turecký snímek Tenkrát v Anatolii od režiséra Nuri Bilge Ceylana. První si to zasloužili za to, jak zvládli drama třináctiletého grázlíka hledajícího si cestu k životu a ke světu, v němž o něj nestojí vlastní otec.
Druhý melancholicky rozvíjí témata z autorova předchozího snímku Tři opice, jako je postavení jedince či rodiny ve zkorumpované společnosti přicházející i o víru v sebe sama. Sledujeme byrokratické vyšetřování záhadné vraždy, která narušila život v malém městečku v Anatolii, ale na jejímž rozřešení nemá řada lidí zájem.
Zasloužený je scenáristický triumf za Poznámku pod čarou pro izraelského filmaře Josepha Cedara, který se popasoval s chmurnou komedií vykreslující na vztahu otce a syna podobenství o střetu generací i tamním konfliktu.
Na programu hlavní sekce bylo každopádně znát, že se dramaturgové snažili objevovat různé přístupy ke kinematografii, takže se v soutěži sešly nejrůznější styly i formy. Jestli lze něco vysledovat kromě nástupu amerického filmu, pak snahu filmařů hledat nové cesty známých příběhů, které by se oprostily od schémat psychologického či realistického vyprávění. O Malickovi už byla řeč, Trierova Melancholie už má schéma opery s vizuální předehrou nastiňující následné motivy. Refnův Drive chvílemi připomíná reality TV, kde se "zapomíná" na roli režiséra.
Zpravodajství z letošního Cannes:
Skandalista Trier vyhrál v Cannes hereckou cenu útěchy
Sean Penn se předvedl coby Robert Smith lovící nacisty
Trier: Omlouvám se. Ovšem nežádoucí je krásný titul
Cannes vykázalo von Triera za vtipy, že chápe Hitlera
Kaurismäki předvedl Cannes pohádku o správném chlapovi
Brad Pitt přivezl do Cannes návod na smysl života
Piráti přepravili z Karibiku do Cannes 3D nudu
Cannes ukazuje papeže i Kim Ki-duka v depresi
Cannes naladil Cimrman v Paříži a morbidní teenageři
Cannes zahájila nová komedie Woodyho Allena
Do Cannes míří Sněhurka, rocková hvězda, bobr i Piráti
V každém případě taková kinematografie spoléhá na divákovou audiovizuální zkušenost a počítá s tím, že bude rozumět nejen digitálním a obrazovým odbočkám, ale i parodiím žánrových postupů. Šéf Thierry Frémaux prohlásil, že kinematografie už byla několikrát prohlášena za mrtvou, neboť je stále popírána, měněna a přepisována na digitální formát. Ale snímky hledající nové meze ukazují, že z ní stále něco zbývá.
Nechápavé otázky ovšem vyvolalo vyhlášení vítězů sekce Un Certain Regard, na něž pasovala porota pod vedením Emira Kusturici dva filmy. Snímek někdejšího dederónského filmaře Andrease Dresena Zastaven na kolejích byl obdivován, jak dokázal s nadhledem i prožitkem zachytit umírání a loučení smrtelně nemocného člověka. Cena pro osobní zpověď korejského drsňáka Kim Ki-duka nazvaní Arirang, kterou autor natočil jako domácí video z hor, naopak působila dojmem přehmatu.
Pochybovat lze i nad cenou za režii pro íránský film Sbohem od Mohammada Rasoulofa nedávno zatčeného spolu s Panahím. Kde starší kolega natočil osobní film, mladší Rasoulof jen těžkopádně klíčí pietní drama ženy snažící se emigrovat z Íránu.
Člověk nakonec odjížděl letos z Cannes s pocitem, jako by se festival rozšířil z paláce všude okolo. Canneské šílení se osmdesáti tisíci návštěvníky je čím dál tím víc virtuální zábavou, kde přestává být jasné, co je ještě film, co mediální hra, co politika a co komplot nebo skandální drzost.
Jedno je ale jisté, českému filmu zůstávají brány Cannes zatím velmi vzdálené. Nenabízí ani zajímavé umělecké koncepty nebo politická témata a nakonec ani ty drzé dánské žertíky.
