Recenze: Zkáza Dejvickému divadlu nehrozí, jeho duch je ale zábavnější na jevišti

Tomáš Seidl Tomáš Seidl
4. 3. 2019 21:41
„Všechny postavy tohoto příběhu jsou skutečné,“ oznamuje titulek v úvodu každé části šestidílného komediálního seriálu Zkáza Dejvického divadla, jehož první epizodu v pondělí večer odvysílala Česká televize.
Ivan Trojan.
Ivan Trojan. | Foto: Alena Hrbková

Známí dejvičtí herci zde opravdu vystupují sami za sebe, se skutečným provozem divadla však mystifikační příběh mnoho společného nemá.

Foto: Alena Hrbková

Naznačuje to už název seriálu, který natočil někdejší umělecký šéf souboru Miroslav Krobot. Jednomu z nejvyhledávanějších českých divadel - před jehož vchodem se v den předprodeje od brzkého rána pravidelně tvoří fronty a po několika hodinách jsou všechna představení vyprodaná - zkáza rozhodně nehrozí. Alespoň co se diváckého zájmu týče.

Po Čtvrté hvězdě a Dabing Street je Zkáza Dejvického divadla již třetím seriálem, v němž pohromadě vystupují takřka všichni členové souboru. Novinkou je, že vedle Ivana Trojana, Hynka Čermáka, Václava Neužila, Jaroslava Plesla, Martina Myšičky, Kláry Melíškové, Simony Babčákové, Marthy Issové nebo Jany Holcové se v nové sérii tentokrát sami za sebe objevují i "neviditelní" zaměstnanci Dejvického divadla - od ředitelky přes inspicienty a kostymérky až po pokladní. Důležitou roli tu mají dokonce i jejich psi.

Dejvické divadlo předloni oslavilo pětadvacáté výročí a seriál, jehož scénář již tehdy vznikal, lze brát jako svéráznou dodatečnou oslavu. Kořeny má v povídce reklamního kreativce Ondřeje Hübla nazvané Divotvorné hrnce. Ta je založena na výstředním nápadu, že slavná scéna z Prahy 6 nedostala grant a z herců se stali "dejvičtí šmejdi", kteří na záchranu divadla vydělávají prodejem předraženého nádobí.

Ze stejného předpokladu vychází scénář seriálu, který s Hüblem napsal Miroslav Krobot. Přestože se již první díl nese v bizarním módu, boj o přežití Dejvického divadla je s každou další částí absurdnější a v závěru také surreálnější. Komické historky, které se v Dejvickém divadle možná opravdu někdy odehrály, tvůrci propojili s groteskními situacemi, jež se nikdy nestaly. Ani se stát nemohly.

V kombinaci s nekorektním humorem, jehož nositeli jsou mimořádně oblíbení herci, je tato směs polopravd a fikce zasazena do autentického zázemí: do hereckých šaten, rekvizitárny, kanceláří, barů i bezprostředního okolí divadla, sídlícího v Zelené ulici v pražských Dejvicích.

Vystupovat sami za sebe si někteří herci Dejvického divadla vyzkoušeli již koncem onoho jubilejního roku 2017 v první části inscenace Vražda krále Gonzaga, kde šest členů souboru před publikem hovoří o sobě i své profesi.

Ve standupových výstupech se osobní zpovědi prolínají s komickou nadsázkou a hranice mezi tím, kdy na jevišti představují sami sebe a kdy jen ztvárňují roli, která má stvrzovat jejich mediální obraz, je promyšleně rozostřená.

O přijetí seriálu rozhodne, jaký mají diváci vztah k Dejvickému divadlu. | Video: Česká televize

V případě nynějšího seriálu Zkáza Dejvického divadla takové divácké znejistění nenastává, neboť nadsázka je přemrštěnější, a v případě některých herců či spíše hereček občas dovedená na hranici karikatury.

I nezasvěcený divák se jen těžko nechá přesvědčit, že by celému divadlu kvůli sexuální lehkovážnosti jedné ze zaměstnankyň a vysoké míře promiskuity skutečně hrozila hromadná nákaza virem HIV.

Foto: Alena Hrbková

Nicméně i v rámci této satirické mystifikační hry, která má blízko k fiktivním hudebním dokumentům Petra Zelenky typu Visací zámek, Mňága - Happy End či Rok ďábla, chvílemi probleskují - řečeno s hercem Václavem Neužilem - "plíživé momenty reality".

Seriál si utahuje z ezoterických rituálů dejvických hereček, z toho, že někteří jejich kolegové nezřízeně pijí a jiní se díky účinkování v televizních seriálech a filmech stali hvězdami.

Nebezpečí, že celek vyzní až příliš samožersky, většinou zdárně obrušuje sebeironický humor a vzájemné pošťuchování, přerůstající v láskyplné dehonestování. Obojí dokládá, jak skvěle je ansámbl Dejvického divadla sehraný herecky i lidsky.

Členové se nebojí dělat si krutou legraci sami ze sebe, z druhých, ba ani často až nekritického zbožštění vlastního divadla. V posledních dvou epizodách to dokládá i způsob, jak neuctivě se vysmívají pověstnému "duchu Dejvického divadla".

Foto: Alena Hrbková

Seriál se většinou odehrává mimo jeviště, takže ukázek ze současného repertoáru je v něm poskrovnu. Tvůrci minisérie na nich neparazitují, přestože by projekt většinovému divákovi nepochybně zatraktivnily. Namísto toho autoři vymysleli šest půlhodinových epizod, jejichž nedílnou součástí jsou záměrně estrádně pokleslé úryvky z fiktivních představení.

Ne vše ale v seriálu funguje perfektně. Některé nápady zůstaly nedotažené, což se projeví v závěru. V kontrastu s neustálými "zcizujícími" legráckami navíc některé vulgárnější vtípky tíhnou k laciné prvoplánové zábavě. Další skeče - některé vznikly z momentální improvizace - zase nevyznívají tak jiskřivě a peprně, jak zřejmě herci očekávali.

Naopak mnoho komických situací získává nové rozměry, má-li divák alespoň základní povědomí o historii divadla. Například třetí epizoda, v níž se část souboru převtělí do ústředních postav "sousedního" Divadla Spejbla a Hurvínka, většinu lidí pobaví pitvornými převleky Ivana Trojana a Václava Neužila. Ve druhém plánu se však skrývá i narážka na fakt, že nemalá část členů souboru absolvovala herectví na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU.

Foto: Alena Hrbková

Některé sekvence jsou pamětihodné, především kreace Jaroslava Plesla v roli Richarda III. Toho hned v prvním díle avantgardní finský režisér v rámci přípravy na tuto roli zhypnotizuje tak hluboce, že fyzicky i morálně pokřivenou postavou, která hovoří ve verších, herec zůstává i ve chvílích, kdy opustí jeviště. Vidět někdy Plesla jako znetvořeného anglického krále v celé Shakespearově historické tragédii by jistě bylo fascinující.

O přijetí seriálu rozhodne, jaký mají diváci vztah k Dejvickému divadlu, respektive k jeho hercům, kvůli nimž většina stojí ony fronty před pokladnou. Herci naplňují divácká očekávání beze zbytku.

Miroslav Krobot opětovně vystupuje jako lakonický mrzout, Hynek Čermák zosobňuje svého "raplovsky" netečného sexy drsňáka i v masce vodníka. A Ivan Trojan jako by se při vyslovení některých sžíravých replik občas měnil skoro v lidstvem znechuceného Boha, jakého na dejvických prknech znamenitě ztvárňuje ve hře na motivy povídek Irvina Welshe nazvané Ucpanej systém.

V porovnání s předchozími dvěma seriály stojí Zkáza Dejvického divadla někde uprostřed. Její humor je sofistikovanější a logicky "divadelnější", než byl v hotelovém sitcomu Čtvrtá hvězda.

Zkáza Dejvického divadla

Režie: Miroslav Krobot
Premiéra prvního dílu 4. března, zbylých pět dílů uvede ČT1 vždy v pondělí večer

Seriál Dabing Street, který rozvádí stejnojmennou Zelenkovu hru, má ale oproti letošnímu projektu konzistentnější příběh. A to navzdory tomu, že oba projekty vycházejí z identického předpokladu, tedy že šéfové i zaměstnanci jsou pro záchranu svého milovaného krachujícího pracoviště ochotni udělat prakticky cokoli.

Neznamená to, že by seriál nebyl zábavný. Očekávaný potenciál však Zkáza Dejvického divadla naplňuje jen zčásti. Ukazuje se, že interní humor, který bezpochyby funguje dokonale v dámské i pánské herecké šatně a většinou také na jevišti před vyprodaným hledištěm, není ze své podstaty v plné míře přenositelný na televizní obrazovky.

 

Právě se děje

Další zprávy