„Zítra to roztočíme…“ Film, který odlišil „závadového“ maloměšťáka od řádného občana

Režisér a scenárista Petr Schulhoff divácky úspěšným titulem stvrdil status jednoho z nejspolehlivějších barrandovských řemeslníků. Syn českého židovského hudebního skladatele a klavíristy Ervína Schulhoffa prošel po válce školou Krátkého filmu. Od instruktážních agitek, propagačních šotů a satirických mikrokomedií se přes detektivky s majorem Kalašem propracoval až k pozici specialisty na komunální satiru.

V očích normalizačních kádrů představoval Schulhoff ideálního autora. V 60. letech se nezdiskreditoval politicky kontroverzními filmy a po srpnu 1968 hladce prošel interními prověrkami. V barrandovských dokumentech byl veden jako legitimní pokračovatel tradice vkusné lidové zábavy v duchu Martina Friče či Vladimíra Slavínského.

Zobrazit
6 fotografií

Vedení studia jej ovšem preferovalo ještě z jednoho, ryze pragmatického důvodu: Schulhoff byl pedant na termíny a rozpočet. V případě filmu Zítra to roztočíme, drahoušku…! dokázal díky svědomité přípravě zkrátit plánované natáčení o celých 21 dní.

Molière na sídlišti

Základním principem Schulhoffových komedií je čapkovský zájem o lidskou malost, hloupost a naivitu. Schulhoff se zároveň hlásil k tradici molièrovských moralit. Negativní charakterové vlastnosti svých hrdinů důsledně vyjímal ze širšího společenského či politického kontextu a izoloval je v mikrokosmu rodiny nebo pavlačového domu. Cesta k nápravě poměrů tak v jeho filmech nikdy nevede skrz systémovou změnu. Stačí potrestání konkrétního jedince.

„To jsou ale maloměšťáci!“ uleví si v prologu Evžen Novák v podání Miloše Kopeckého. Jeho pohrdavý výrok funguje jako diagnóza i autodiagnóza zároveň. Novák, příležitostný filmový komparsista, je prototypem harpagonovského lakomce, kterého štáb musí odhánět od jedlých rekvizit a který doma s manželkou Boženou (Stella Zázvorková) bez ustání přepočítává koruny.

Úhlavní nepřítel Novákových, Bartáček v podání Františka Peterky, zase předstírá status ředitele národního podniku, ačkoliv ve skutečnosti zastává pouhou funkci skladníka a doma čelí neurotickým výslechům žárlivé manželky Aleny (Iva Janžurová).

Postavy sice neustále lžou a podvádějí, ale jejich konflikty směřují výhradně dovnitř, do privátní zóny. Škodolibé naschvály, jako je rušení televizního signálu, stříhání šňůr na prádlo či fingování nevěry, jsou sice filmem kódovány jako odsouzeníhodné „buržoazní přežitky“, ovšem pro postavy představují ideální ventil. Malými soukromými válkami jako kdyby si kompenzovali absenci jakéhokoliv autentického veřejného dění.

Rovnostářství jako bič na ambice

Oficiální normalizační doktrína povýšila maloměšťáctví a individualismus na stěžejní společenské problémy. Tím, že film jednoznačně odlišil „závadového“ maloměšťáka od řádného občana, plnil požadovaný výchovný záměr. Výchova diváků však měla velmi specifické parametry, založené na striktním rovnostářství. Jakýkoliv pokus vybočit z průměru je ve filmu okamžitě demaskován jako nepřípustné elitářství.

Syn Novákových René (Luděk Sobota) se stydí za své české příjmení a před dívkami se vydává za vědce, aby zamaskoval, že ve skutečnosti je taxikářem okrádajícím cizince. Paní Nováková si hledá práci na druhém konci Prahy, aby známí neviděli, že společensky degradovala na pozici uklízečky. Sám pan Novák pak své účinkování v komparsu prezentuje jako seriózní umění.

Úsilí vydobýt si větší respekt, lepší sociální postavení nebo vyšší životní standard je v Schulhoffově světě vázáno výhradně na záporné figury, a proto předem odsouzeno k nezdaru. Film nenabízí žádný pozitivní protipól, žádného uvědomělého hrdinu. Jediným implicitním návodem, jak nebýt označen za maloměšťáka, je tak rezignace na ambice, tiché nevyčnívání a pasivní akceptování daných podmínek.

Blahobyt bez pořadníku

Snímek vykresluje počátek normalizace jako éru materiálního dostatku. Práce je všude dost, úřady jsou flexibilní, a když se hrdinové náhodou dozvědí, že jejich staré pavlačové domy mají ustoupit výstavbě metra, film jim ani nedovolí protestovat. Bezprostředně po tomto zjištění následuje střih a příjezd postav na moderní sídliště.

Staré, buržoazní domy mizí a postavy se okamžitě ocitají v nové zástavbě. Žádné pořadníky na byty, žádné systémové zádrhely. Pokrok socialistické výstavby je nekompromisně nadřazen jednotlivci a boj proti vnějším okolnostem nemá smysl. Schulhoff se navíc drží pragmatického hesla, které ve filmu přímo zazní: „Maloměšťáka nepředěláš.“ Na rozdíl od klasických osvětových her zde nedochází k žádné katarzi ani charakterové proměně hrdinů.

Sousedská válka sice na chvíli utichne přestěhováním na sídliště a sblížením dětí, ale vzápětí propuká nanovo. Výsledkem je ambivalentní efekt, jakási výchova k neposlušnosti. Snímek sice prostřednictvím přesně pointovaných dialogů a hlášek „nastavuje zrcadlo“ české závisti, provincionalismu a zbabělosti, ale protože tyto vlastnosti nijak fatálně netrestá a balí je do nekonfliktního komediálního rámce, dává publiku tiché rozhřešení.

Související

18 fotografiíProhlédnout si 18 fotografií

Z pocitu, že nezapadá, vzešla jedna z nejosobitějších hereček. Janžurová slaví 85 let

Smích nad Novákovými a Bartáčkovými je spíš konejšivý než očistný. Dnes stejně jako před 50 lety umožňuje divákům kolektivně se vysmát vlastním chybám, aniž by je to nutilo cokoliv měnit na jejich vlastním modu vivendi.