Cannes - Jestli bylo v letošních filmech festivalu v Cannes víc násilí a sadismu, jak píší mezinárodni média, nevím. Ale bylo v něm víc chudiny a chudoby; a víc lidských vztahů. V hlavním programu i několik dobrých detektivek.
Ředitel Gilles Jacob nazval letošní rok „rokem filmových monumentů". V soutěžním programu, jehož vítěz bude znám v neděli večer, figurovalo hodně známých jmen, začátečníci se dostali spíš do druhé nejdůležitější sekce, Určitý pohled.
Schizma filmového byznysu a umění, které festival několik let trápilo, se letos trochu změnilo k lepšímu. Festival nabídl několik dobrých a zároveň distribuovatelných filmů.
Na začátku festivalu řekl jeden obchodník, že filmové umění je pro distributory víceméně mrtvé. Vše nasvědčuje tomu, že jeho předpověď se zcela nenaplní, bude-li pokračovat trend letošních Cannes.
Velké erotické panoptikum
Francouzsko-italská vězeňská koprodukce Prorok (režie Jacques Audiard) patřila k obchodně nejúspěšnějším filmům festivalu, zrovna tak jako Pomsta v režii známého hongkongského režiséra Johnnieho To nebo další favorit na Zlatou Palmu, komediálně fotbalové Hledání Erika od britského režiséra Kena Loache.
A to nemluvím o Almodóvarových Rozervaných objetích, jednom z nejskvělejších filmů festivalu a rovněž jednom z favoritů na ceny - letos je špička poměrně široká a tipů hodně.
Pak tu byla skupina filmů, které široké publikum mít nebudou - a ani ho nepotřebují. Ke konci byly k vidění dva snímky o ubližování, o skrytém násilí i krizi rodinných vztahů. Jeden natočil Argentinec žijící ve Francii Gaspar Noé a druhý známý rakouský režisér Michael Haneke.
Hanekeho černobílý film Bílá stuha situovaný do německé vsi v letech 1913-1914 vypráví o dětech z několika vážených rodin. Ve vesnici začně někdo několika jedincům ubližovat a to do poklidné obce vnese vlnu podezření a chaosu.
Gaspar Noé přivezl film Enter the Void o dvou bezprizorných evropských dětech v Tokiu. V úryvcích proudu vědomí (v jakémsi nepřerušeném toku obrazů) líčí, jak se v malém bytě na okraji zábavní čtvrti hotýlků, drogových salónků a hodinových podniků snaží přežít dva dospívající sourozenci, Linda a Oscar.
Ztratili při autonehodě rodiče a potřebují peníze. Trochu jim pomáhají přátelé rodičů, ale jen do doby, než žena svede Oscara. Mladík se dá na drogy, prodává je v baru Void a sám je bere. Jeho sestra začne tančit v erotickém baru a zároveň slouží svému šéfovi. Při razii Oscara zastřelí policie.
Scény z tzv. Love Hotelu, kde diváci sledují dění barevnými okny, do kterých kamera nalétává, jsou jedním velkým erotickým panoptikem. To, že hranice mezi uměleckým filmem a pornofilmem pomalu přestávají existovat, je také jedna ze zpráv z letošního festivalu.
A další zpráva? Polovina filmu Enter the Void je vyprávěna ve vnitřním monologu, kdy Oscar komentuje, co se děje kolem. Vnitřní monology se objevily v pěti soutěžních filmech včetně Fish Tanku.
V případu Gaspara Noé je vnitřní monolog hlavní výrazový prostředek od začátku do konce. Hrdina v něm komentuje i své poslední okamžiky. Umírající Oscar omámený drogami leží na záchodě obtočený kolem výlevky, kam vysypal drogy, jež nesl kamarádovi.
"A… vidíš všechno, co je blízko kolem tebe, slyšíš všechno, ale nemůžeš nic říct, nemůžeš komunikovat se světem živejch kolem. A pak… vidíš světla, všechny možný světla různejch barev. Světla jsou jako dveře, který ti otevírají do nějakejch vyšších vrstev existence. Ale většina lidí, většina lidí má ve skutečnosti tak strašně ráda tenhle svět živejch, že nechce, aby je někdo odnesl pryč. Tak to je, když je celá ta věc špatnej trip. A tvoje jediná šance je stát se reinkarnovanej, znovu se narodit… Dává to smysl?"
I Hanekeho film získal hodně stoupenců a skupina kritiků o něm mluví jako o jasné Zlaté Palmě. Myslím ale, že Haneke natočil lepší filmy. Kdybych si měl vybrat, sáhl bych po filmu Gaspara Noé. Při obrovské ovaci publika vestoje se muž, který natočil téma, při němž jde mráz po zádech, rozplakal.
Hysterie a kontroverze
Největší hysterie panovala v Cannes kolem premiéry Tarantinova filmu Hanebný pancharti, největší kontroverze se rozhostily kolem filmu Larse von Triera Antikrist. Na jeho dně psychoanalyticky laděná kritika odhalila režisérův strach z žen. Francouzské noviny se ptaly: Je to náš Lars, nebo je to prase? Pro mě je ta debata zbytečně horká a zbytečně zvířená.
A pak tu byly filmy velmi dobré, ale nenápadné; prošly bez velkých ovací a velkých kontroverzí, neomdlévalo se při nich. Takový byl snímek Alaina Resnaise Divoká tráva nebo zmíněný Fish Tank, sugestivní britské sociální drama Andrey Arnoldové.
V druhém nejdůležitějším (také soutěžním) programu Určitý pohled zazářili Rumuni svým realismem na pomezí mezi tragédií a smíchem. Zaujali už kontrastem svých filmů k opulentnímu letovisku, ale i tím, co nazýváme „prostá pravda příběhu".
Navzdory úspěchu rumunských filmů v minulých letech tu byl ovšem jen jeden koprodukční. Přes ovace jsou zřejmě prodělečné a nesplnily očekávání francouzských partnerů.
Ti, jak bylo na festivalu a na trhu vidět, se pohlížejí jinam: k vzmáhajícím se audiovizuálním velmocím, Číně, Hongkongu a Koreji. I francouzské námluvy s americkými producenty jsou zapomenuty.
Za všechno mluví francouzský zpěvák Johnny Hallyday. V hongkongsko-francouzském filmu Pomsta hraje bývalého gangstera, který jde vyrovnat smrt své dcery do Macaa a Hongkongu.
Evropsko-asijské koprodukce patřily na trhu k nejhledanějším; nicméně i tak se odhaduje, že kvůli krizi výnosy z filmů budou až o třetinu nižší než loni.
