Zesnulý Islanďan Jóhannsson skládal pro Hollywood. V režijním debutu se dotkl hvězd

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
26. 9. 2021 14:00
Skoro jako by po obloze připlouvala vesmírná loď z hollywoodského sci-fi Příchozí. Přinejmenším hudba je podobná. Před třemi roky zesnulý islandský skladatel Jóhann Jóhannsson však v úvodu svého režijního debutu Last and First Men, který nově promítají česká kina, nehledí na spodek kosmického tělesa. Ke kýženému efektu mu stačí snímat zblízka brutalistní sochy uprostřed balkánských hor.

Jóhannssonovo experimentální sci-fi okamžitě zaujme audiostopou. Vyhledávaný skladatel a milovník ploch na hraně mezi zvukem a hudbou se podílel na uhrančivé atmosféře mnoha hollywoodských děl včetně opojného snímku Denise Villeneuva o komunikaci s mimozemšťany. A právě v debutu Last nad First Men - štábem dokončeném až po Jóhannssonově smrti - naplno ukázal, nakolik atmosféru filmů vytvářel soundtrack.

Jeho jediný celovečerní titul po obrazové stránce prakticky celý stojí na černobílých záběrech jugoslávské architektury vzniklé za vlády prezidenta Josipa Tita. Přesto má divák pod vlivem nadpozemského hudebního podkresu dojem, že se dívá na výjevy z budoucnosti vzdálené dvě miliardy let.

Režisér Jóhann Jóhannsson.
Režisér Jóhann Jóhannsson. | Foto: Jónatan Grétarsson

Což je vlastně pravda. Snímek volně vychází ze stejnojmenné sci-fi britského filozofa a spisovatele Olafa Stapledona z roku 1930. Čtenáře zavedla do extrémně vzdálené budoucnosti, kde přežívá podivný osmnáctý druh posledních lidí. Ty předchozí vyhynuly.

Jóhannsson hledí na své kamenné objekty, jako by to byly nikoli několik dekád staré skulptury uprostřed evropských lesů; díky chytrému snímání a pulzující, zároveň jednoduché i monumentální hudbě se z nich stávají tvorové z budoucnosti tak vzdálené, že takový obzor přesahuje běžnou lidskou představivost.

Stapledon je českým čtenářům prakticky neznámý, vyšla tu od něj jediná povídka. Přitom ovlivnil celou řadu sci-fi spisovatelů od Briana Aldisse přes H. P. Lovecrafta po Arthura C. Clarka. A islandský tvůrce našel způsob, jak jeho vize vzdorující uchopení převést na plátno.

Literární sci-fi vždy mohla těžit z toho, že nechává mnoho na čtenáři. Jóhannsson imaginaci publika dráždí podobně jako silná literatura. Nenabízí mu konkrétní svět budoucnosti. Pohybuje se uprostřed napůl abstraktních výjevů, jejichž geometrická krása snímaná na šestnáctimilimetrový pás zrnitě září do ticha a temnoty kinosálu. Do toho zní uhrančivé vesmírné harmonie a jediným konkrétním průvodcem je hypnotický hlas, velmi povědomý, už mnohokrát slyšený.

Film Last and First Men promítají kina od uplynulého čtvrtka. | Video: Artcam Films

„Existence byla vždy nejistá,“ pronáší k divákům herečka Tilda Swintonová vybrané věty ze Stapledonova románu. „V jakékoli fázi svého trvání mohlo být lidstvo vyhubeno nepatrnou změnou v jeho chemickém prostředí, o něco častějším zhoubným mikrobem, radikální změnou podnebí, nejrůznějšími důsledky vlastní pošetilosti, nebo nějakou nebeskou událostí.“ A představy pracují.

U mnoha filmů s Jóhannssonovým soundtrackem si divák říkal, jak perfektně obraz a hudba spolupracují. A skladatel také přesně věděl, jak spojit minimalismus s epičností. Třeba tepající rytmy perkusí v thrilleru Sicario: Nájemný vrah ženou publikum do pekla policejní války s drogovými kartely na americko-mexické hranici, avšak ke správné modulaci intenzity hudby Jóhannsson využil pětašedesátičlenný orchestr.

Teprve v Last and First Men se ale vyjevilo, jaké obrazy s jeho hudbou nejlépe souzní. Nikoli opulentní vyžehlené scény hollywoodského sci-fi, byť režisér Sicaria i Příchozích Denis Villeneuve patří k těm tvůrcům, kteří se i ve vysokorozpočtových amerických produkcích snaží posouvat hranice mainstreamu. Přesto Jóhannssonově hudbě naplno dostačují až tyto zrnité výjevy utopené v měkkém světle, které skoro působí, jako by se plátno mělo co chvíli vzdát své schopnosti vyobrazovat skutečnost a rozložit na pouhou změť fotochemických procesů.

Islanďan i ve své autorské a na „první dobrou“ velmi abstraktní hudbě tíhl k příběhům. Byť při poslechu alba IBM 1401, A User's Manual posluchače nejprve pohltí minimalistické zvuky, snadno se naladí na konceptuální pozadí, v němž najednou nostalgicky promlouvají vyhynulé technologie. Navíc technologie, se kterou pracoval režisérův otec, počítačový inženýr. Ten vymyslel, jak počítač IBM 1401 naprogramovat, aby vysílal elektromagnetické záření zachytitelné rádiem.

Na tomto svém slavném albu z roku 2006, kterým se uvedl u vlivného vydavatelství 4D, tak Jóhansson pomocí starých analogových zvuků „vysílal“ do světa elegii za vyhynulý počítačový druh. A také promlouval skrze nepřekročitelnou hranici k zesnulému otci.

Snímek z Last and First Men.
Snímek z Last and First Men. | Foto: Sturla Brandth Grøvlen

Nyní skladatel a režisér s podobnou kombinací konceptuální přísnosti a vřelého vyprávění jiskřícího jemnými emocemi hovoří k publiku. Last and First Men jsou zprávou ze záhrobí i budoucnosti, ze světů, které směřují ke tklivým koncům, a přesto nabízejí také naději.

V závěru už divák naplno rozumí oněm zbytkům posledního lidského druhu. „Ale poslouchejte trpělivě,“ nabádají tito budoucí lidé hlasem Tildy Swintonové. Je dobré to vyslechnout. A připojit se k žalmu, který je zároveň průvodcem kamsi do nitra, kde se jen tu a tam „mihne mluvené slovo, vydá trochu tepla a nepatrně světla“.

Last and First Men je sice v jádru konceptuální esej. Ale zaplnit úžasem umí tak jako ty nejlepší sci-fi. „Hvězdy mají své počátky a konce,“ říká Tilda Swintonová. Při sledování Jóhannssonova filmu se občas dostaví pocit, že jich lze dohlédnout.

Last and First Men

Režie: Jóhann Jóhannsson
Artcam Films, česká premiéra 23. září.

 

Právě se děje

Další zprávy