Ženám se můj film líbí, padesátníci se bojí otázek

Monika Horáková
12. 10. 2010 14:00
Das Filmfest uvádí film Jana Raibera Vše o mých otcích

Praha - Třicetiletý německý režisér Jan Raiber se rozhodl najít svého biologického otce, který na něj osmnáct let platil alimenty. A k vlastnímu překvapení vytáhnul na světlo dobře střežené tajemství, které zamíchalo životy tří rodin. Když se domníval, že ho našel, dozvěděl se od své matky, že tento muž jeho biologickým otcem není. Tím je někdo, kdo ani netuší, že má syna.

Při hledání přitom nezapřel své řemeslo: odhalování natáčel celou dobu na kameru. Buď sám, nebo za pomoci Clemense Baumeistera. Dokumentární film Vše o mých otcích (Alle meine Väter), jeho absolventský snímek na Filmové akademii Bádenska-Württemberska, přijeli představit na přehlídku Das FilmFest, která se po pražské části přesunula do Brna.

Snímek vzbudil velký ohlas už na letošním Berlinale a padala tu hodnocení typu: "Film i pro ty, kteří pocházejí z klasické konstalace matka-otec-dítě, protože tabu, mlčení, tiché dohody a tajemství má každá rodina."

Foto: Lobocitofilm

Jste spokojený , jak film dopadl? Představoval jste si takto výsledek?
To, co jsem si představoval, se vůbec nestalo. Stalo se něco zcela jiného. Ale to, co nakonec vzniklo, hodnotím pozitivně. Zčásti mě to bolí, něco jsem ztratil, ale zároveň jsem něco získal. Celkově si myslím, že to, jak jsem celou věc zaznamenal, je správné.

Je pravda, že natáčení trvalo jen 14 dní? To je vlastně docela krátká doba.
Ano, trvalo dva až tři týdny. Byla to taková mohutná vlna, která všechny pohltila. Najednou se dělo všechno naráz. Zčásti jsem ty situace musel i brzdit - třeba u svých rodičů, aby mi něco neřekli v momentě, kdy nemám po ruce kameru. 

Čtěte také:
Das Filmfest uvede Žida Süsse i maratonského lupiče

To je potíž plánovat takové situace podle přítomnosti či nepřítomnosti kamery...
Musel jsem se vždy přesně domluvit s kameramanem. Zkoušel jsem odhadnout jednotlivé situace dopředu. Říkal jsem mu - budu mluvit se svými sourozenci, řeknu jim, že jsem „pouze" jejich poloviční bratr. Mohlo by se stát, že o tom ani jeden ještě nevědí. Nebo to vědí oba. Ale vůbec nejpravděpodobnější je, že o tom neví jen bratr, zatímco sestra ano. Ta si mohla u babičky prohlížet staré fotky a pak se také něco z minulosti dozvědět. Takže si sedneme tak, aby kamera nejviditelněji snímala právě bratra.

Foto: Lobocitofilm

Přítomnost kamery pro mě ale byla taky motorem, abych se na některé věci měl vůbec odvahu zeptat. Abych citlivé otázky neodkládal do nekonečna. A abych věděl, že to, co teď zůstane nevysloveno, spadne pod stůl. 

Co na film říká rodina?
Myslím, že teď jsou všichni rádi, že existuje. Ale nějakou dobu to trvalo, točili jsme už před dvěma lety. Největší problém měla moje matka. Vůbec se na film zpočátku nemohla dívat. Říkala - to je hrůza, pouští se to i na Berlinale. Pak se o film začala zajímat média, na internetu se objevovaly komentáře a ohlasy. To pro ni bylo opravdu těžké. Já jsem ji vlastně vytáhnul na veřejnost, vůbec to nebylo její rozhodnutí. 

Proč jste to udělal?
V naší rodině se uchovávalo dlouhá léta velké tajemství. Opakem k tajemství je veřejná informace. Osobně pro mě bylo velmi důležité, aby film nakonec opět neskončil „v šuplíku" - podobně jako tehdy to rodinné tajemství. Nechtěl jsem dopustit, aby se po komplikovaném odhalování pravdy znovu řeklo, že se to hlavně nesmí nikdo dozvědět. I když to třeba zúčastněným nebylo moc příjemné.

Jak reagují diváci? Film jste už prezentovali v Americe, Německu, Francii, Itálii.
Diváci jsou většinou nadšení. Často mi v diskuzích po filmu začnou vyprávět svá rodinná tajemství. Já už jsem se dozvěděl takových věcí! (smích) A často jsou ta tajemství ještě napínavější než to z mé vlastní rodiny. Ještě víc mě těší, když lidé po filmu přicházejí a chtějí po mě DVD s filmem - nikoli pro sebe, ale pro někoho ve svém okolí, koho by film mohl povzbudit při odhalování obdobně skrývaných tajemství. V takové reakce jsem tajně doufal, když jsme film dělali.

A negativní reakce?
I takové jsou. Lidé v mém věku vidí film většinou jinak než lidé ve věku mých rodičů. Pozoroval jsem i rozdíl mezi muži a ženami. Ženám se film většinou velmi líbí, nejvíce těm okolo padesáti let. V mužích tohoto věku film většinou začne vzbuzovat nepříjemné otázky. Reakce také ledacos odhalí. Někdy mám pocit, že člověk, který se nad filmem rozčiluje, má možná také nějaké velmi dobře střežené tajemství.

 

Právě se děje

Další zprávy