O úmrtí informoval server Idnes.cz, pro Aktuálně.cz ho potvrdil Follův přítel a rovněž filmový novinář Tomáš Seidl.
Pardubický rodák Foll, jehož otec ilustroval naučné knihy pro děti, vystudoval gymnázium ve Štěpánské ulici v Praze. Pražské jaro zažil rok před maturitou. "Najednou se promítaly některé západní filmy, dalo se koukat na televizní zprávy, společnost se cítila svobodněji. O to větší šok pro nás byla invaze v srpnu 1968," vzpomínal v loňském rozhovoru pro Paměť národa, jak vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa otevřel oči mnoha lidem, od Follovy ruštinářky na gymnáziu až po jeho otce, který vystoupil z komunistické strany. Kvůli tomu nesměl dál ilustrovat knihy.
Jan Foll se v lednu 1969 zúčastnil pohřbu Jana Palacha, v září téhož roku začal studovat filozofii a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Tam ještě zažil jako učitele Jana Patočku.
"Buzerace byla všudypřítomná. Policie mohla všechno a StB byla ještě horší parta, tihle lidi dokázali člověka systematicky zničit. Už nešlo o život jako v padesátých letech, ničili vás existenčně. Moje žena, než jsme se vzali, se se mnou třeba v noci bála jezdit autem, protože kdyby nás policie zastavila, mohla ji označit jako štětku a měla by z toho velké problémy. Neustále vás prudili kvůli vlasům, oblečení, smýšlení," vzpomínal na začátek 70. let Foll, který sám patřil do takzvané šedé zóny.
Po studiu nastoupil jako dramaturg titulků v Ústřední půjčovně filmů, kde pak pracoval až do sametové revoluce. V 80. letech se seznámil s Václavem Havlem. "Obdivoval jsem ho jako dramatika i jako člověka. Zásadně mě ovlivnil svou velkomyslností, humorem, inteligencí a tolerancí. Tvrdě si stál na svých názorech, ale zároveň dovedl nenápadně smiřovat lidi. Měl přirozenou autoritu a neustále pracoval," vyprávěl Foll, který na jaře 1989 oslavoval Havlovo propuštění u něj v bytě a podepsal protirežimní petici Několik vět.
"Podílela se na tom i moje žena, řetězově se to šířilo. Oslovovali jsme kamarády, lidi z divadel a nasbírali jsme stovky podpisů. Pak se ti signatáři četli ve Svobodné Evropě nebo Hlasu Ameriky. Jak byl Václav Havel dramatik, mělo i tohle dramaturgii. Četli se třeba ti známí signatáři a prokládalo se to dojičkou nebo traktoristou," líčil, jak pak 17. listopadu 1989 demonstroval na pražském Albertově společně se svou ženou a sedmiletou dcerou Klárou. Na Národní třídu, kde večer policie demonstranty zmasakrovala, nedošli kvůli zimě.
Následující den už byl Foll u vyhlášení generální stávky v Realistickém divadle, dnešním Švandově, a den nato v Činoherním klubu pozoroval založení Občanského fóra.
Po sametové revoluci byl Jan Foll pár let dramaturgem v Československé, později České televizi. Většinu 90. let minulého století strávil v kulturní rubrice Lidových novin, kam psal ještě za samizdatu.
Kromě toho publikoval ve Filmu a době, Kině, Scéně, Týdnu, Hospodářských novinách nebo Divadelních novinách.
Od roku 1997 byl na volné noze, jako novinář i dramaturg spolupracoval s HBO, Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary, pražským Febiofestem nebo plzeňskou kinematografickou přehlídkou Finále.
Byl autorem krátké monografie o režisérovi Miloši Formanovi, která vyšla roku 1989, a knihy rozhovorů Deset tváří, publikované koncem 90. let nakladatelstvím Jota. Obsahovala interview se známými televizními osobnostmi Halinou Pawlowskou, Markem Ebenem, Jolanou Voldánovou nebo Pavlem Zunou.
