"Jan Špáta hledal dobrého člověka, který ještě žije," řekl jeho blízký přítel a dramaturg České televize Martin Štoll, "oslovoval diváka skrze emoce. Právě citovost a pozitivismus, za něž byl vždy chválen i kritizován, byly jeho hlavním přínosem českému dokumentu."
Dokumentarista se narodil 25. října 1932 v Náchodě. Dětství strávil v Hronově, kde měl převzít papírnický obchod, ale přišel únorový puč . Špáta na grafické průmyslovce vystudoval fotografii a pak katedru kamery na FAMU. Od roku 1957 působil jako kameraman ve Zpravodajském filmu.
Nejvíc ho ovlivnila spolupráce s Evaldem Schormem, z níž vzešly snímky Země zemi, Stromy a lidé, Železničáři, Proč? nebo Zrcadlení. tehdy Špáta pro sebe objevil téma existenciálních rovin života. Filmem Největší přání (1964) se představil i jako režisér.
Infobox
Jeden z důležitých motivů mých filmů je konečnost. Života a tím pádem i lidského konání, zajímá mě konečnost práce i motiv umění odejít. Konečnost života je něco jako přístavní láska. Když námořník na ostrově ví, že 30. června jeho loď odplouvá a že je zamilovaný, má obrovskou šanci zažít velikou lásku. Jakmile člověk ví, že jednou zvedne kotvy, neustále ho to motivuje, aby se snažil objevit něco pozitivního. Tak se chystám i na to stáří, není to nic veselého, ale já si myslím, že v každé fázi života jsou stíny i pozitiva.
Jan Špáta, Reflex
Za více nez stovku autorských snímků získal na šedesát ocenění na domácích i mezinárodních festivalech. S profestí se rozloučil se v roce 1998 dvojdílným autobiografickým filmem Láska, kterou opouštím.
"Měl jsem štěstí, že mou profesí se stal film dokumentární, a protože dokumentární film a život jedno jsou - nebylo v mém životě události, která by nějak s filmem nesouvisela. Byl pro mne poznáváním, učil mě dívat se a vnímat, dopřál mi dobrodružství tvorby, ovlivnil mé lásky a přátelství, dal zakusit hořkost trápení, zoufání a beznaděje i okamžiky největšího štěstí..."
Tak se Špáta vyznal ze své lásky k profesi ve svém posledním filmu, který Česká televize odvysílá ve čtvrtek 24. a 31. srpna ve 20 hodin na ČT2.
Špáta byl mistrem zkratky a hutné filmové řeči postavené na kontrastu s hudbou. Mezi hlavní téma jeho filmů patřil vymezený čas života (Respice finem, Poslední dějství, Srdce na dlani), víra (Konec světa, Evangelíci ze Železných hor) a pozitivní přístup ke světu (Hlavně hodně zdraví, Parta, Kreutzerova sonáta). Výjimečné jsou i jeho cestopisy, dokumenty o hudbě a portréty do cyklů GEN a GENUS.
"Hned po škole jsem s ním točila dokument Dvě jubilea Jana Zrzavého," vzpomíná dokumentaristka Helena Třeštíková, "a byla jsem ráda, že se můžu o Honzu opřít. Naše generace dokumentaristů začínala pracovat v temnu sedmdesátých let - všichni slavní režiséři z let šedesátých točit nemohli nebo nechtěli a on jako jeden z mála udržoval kvalitu dokumentů vysoko. Nám, studentům FAMU, jako pedagog ukazoval, že naše práce má smysl a dá se pracovat se zápalem navzdory režimu."
O generace mladší Vít Klusák, jeden z autorů mystifikačního dokumentu Český sen, Špátu označuje za velký vzor a hlavní postavu sociálního dokumentu u nás.
"Když jsem se hlásil na FAMU, půjčil jsem si véháesku a na ní bylo asi dvě stě GENů. U Špátova dokumentu s Miroslavem Horníčkem, kde řešili smrt a další zásadní věci, jsem se rozbrečel a myslel si, že slzy jsou to nejvíc, co může dokument dokázat," přiznává Klusák.
Připomíná, že s debutem Největší přání a jeho pokračováním o čtvrt století později se Špáta přiřadil k tvůrcům filmu-ankety.
"Ptal se lidí na ulici, jak se jim žije a někteří reagovali opatrně, jiní trefně, ale podařilo se vystihnout atmosféru umírajícího bolševismu. Poslední záběry vznikaly při listopadové revoluci," říká Klusák.
Při vlastní tvorbě Jan Špáta dál pracoval jako kameraman na filmech režisérů jako byl Jiří Papoušek, Helena Třeštíková, Drahomíra Vihanová nebo snímcích jeho druhé manželky Olgy Sommerové - jejich dcera Olga Špátová je také dokumentariskou.
"Vždycky jsem říkala, že Honza byl moje druhá FAMU, a pro naši dceru Olgu se stal výhradním filmovým guru," řekla jeho bývalá žena Olga Sommerová. Jako dokumentarista a filmař se podle ní narodil: své kameře říkal milenka, byl s ní spřízněný, skrze ni se díval na život pronikavě a soucitně. "Honza byl osobnost s názorem, a to je pro dokumentaristu nejdůležitější
dar."
