reklama
 
 

Zdravím, "Moss" Ayoade. Zkusili jste to vypnout a zapnout?

Aktualizováno 7. 5. 2014 10:27
Systémem zvalchovaný pokus o rozhovor s Richardem Ayoadem, Mossem z Ajťáků a režisérem Dvojníka i kultovního seriálu Garth Marenghi’s Darkplace.

Rozhovor - Poslední dobou se během rozhovorů stávám obětí zvláštní ztráty toho, čemu se v uměnovědných teoriích říká estetická distance. Takzvané poddistancování nastává, když se divák či čtenář nechává dílem příliš pohltit, když se propadá do světa fikce.

Během letošního Febiofestu jsem měl hned dvakrát pocit, že spíše než s herci hovořím s postavami z daných filmů. Jak jsem se pokoušel naznačit v rozhovorech s Isaachem de Bankolé i Kati Outinen, toto ztotožnění je u obou poměrně pochopitelné.

Když jsem však dokoukal Dvojníka, druhý celovečerní snímek „ajťáka“ Richarda Ayoada, nenapadlo by mě, že si druhý den při pokusu o interview sám budu připadat jako jeho systémem zvalchovaný protagonista. Případně jako hrdinové seriálu Ajťáci, kterým se Ayoade proslavil u širšího publika. Byť mnozí jeho tvář znají už ze série Garth Marenghi’s Darkplace.

Dvojník je volně inspirován stejnojmennou Dostojevského novelou, ale lze v něm cítit třeba i Kafku, Gilliamovu dystopii Brazil či Kieslowskiho tíživý příběh Krátký film o lásce. Každopádně mu dominuje střet jednotlivce s absurdním neosobním systémem, který nelze vyhrát. A jeho hrdina v podání Jesseho Eisenberga je v lecčem podobně mimoňský jako postavy, které sám Ayoade coby herec ztvárňuje.

Rozdíl lze vidět pouze v tom, zda za vyloučení z normální společnosti může více systém, nebo daný jednotlivec. Tedy zda je více divný svět, anebo zákoutí nerdovské duše.

DISCONNECT!

Přirovnávat karlínský newsroom, v němž jsem se chystal na rozhovor po telefonu, ke „kafkovské“ mašinérii snímku by jistě bylo poněkud násilné. Nicméně rozhovory po telefonu obecně nemám zrovna v lásce. Rád vidím obličej toho, s kým se bavím, když to není možné na živo, tak alespoň přes Skype.

Jenže Richard Ayoade je zjevně žádanou osobou, na interview jsem dostal 15 minut a bylo třeba volat přesně na čas a za přesně vymezených podmínek. Vsadil jsem si tedy do ucha speciální štěnici, která umí ze sluchátka vše potřebné nahrát na diktafon, a jal se vytáčet číslo, pro jistotu pár minut před domluveným datem.

Žádný tón a na displeji pevné linky nápis LAN DISCONNECT. To mě poněkud zneklidnilo. Po pár minutách se ukázalo, že tady univerzální „ajťácká“ rada „Zkusili jste to vypnout a zapnout“ nezabere, neboť šlo o výpadek sítě, který postihnul celou budovu. Když jsem konečně volal z narychlo půjčeného mobilu, z mé čtvrthodinky kvapně odkapávaly minuty. Příjemný ženský hlas mě upozornil, že na rozhovor už budu mít jen sedm minut a sdělil mi přístupový kód, pomocí něhož se připojím do telefonické konference s panem režisérem.

Kód nefungoval. Na druhém konci linky se ozývalo ticho. S vědomím, že můj čas brzy vyprší, jsem čekal nekonečně dlouhé vteřiny a pak jsem udělal to jediné, co se nabízelo. Zkusil jsem to vypnout a zapnout.

Druhý telefonát, druhý pokus o spojení, tentokrát už úspěšný. Rychlé omluvy Richardu Ayoadeovi, rychlé otázky, krátké odpovědi. Když se připojuje třetí hlas a říká, že můj čas je u konce, ještě chvíli dělám mrtvého brouka a pokládám poslední dva kvapné dotazy. Pak už mě nemilosrdně odstřihnou.

V tu chvíli si ještě připadám přinejmenším jako poloviční vítěz. Když doma zapínám diktafon, dostávám finální políček. Štěnice, která z normálního sluchátka bez problému nahrává zvuk, si z dotykového smartphonu vytáhla jen šumění, na jehož pozadí se ozývá cosi, co vzdáleně připomíná lidský hlas. Občas lze zaslechnout i slova, místy se dokonce spojují do vět. Vypnout a zapnout diktafon rozhodně nepomohlo.

Stydlivý outsider a ruská klasika

Mám pocit, že by se tím Richard Ayoade celkem pobavil. Během krátkého interview, které teď rekonstruuji spíše z vlastní paměti než z paměti diktafonu, jsme hovořili mimo jiné o tom, proč si k vyprávění v některých ohledech velmi současného příběhu o stydlivém outsiderovi vybral jako inspiraci novelu od starého ruského klasika.

„Nebyl to původně můj nápad, přišel s tím Avi Korine,“ poznamenává Ayoade a dodává, že mu přišly zajímavé některé obecné aspekty látky jako osamělost a vztah dvou lidských bytostí. A že velmi inspirativní bylo právě zvláštní stísněné prostředí, v němž se snímek odehrává.

„Dostojevský v této méně známé knize je především předchůdcem Kafky,“ přemítá Ayoade nad nadčasovostí díla.

Ptám se na další, především filmové inspirace, neboť v klaustrofobickém, temném světě Dvojníka je cítit mnoho vlivů, od absurdního vykreslení úřednického aparátu po vzoru Gilliamova Brazilu až po mnohem civilnější stísněnost šedých panelákových sídlišť Kieslowskiho dramatu Krátký film o lásce.

„Mnohem více jsem myslel na Krátký film o lásce než na Brazil,“ přiznává Ayoade a z jeho dalších slov o složitých pocitech mladého člověka je poznat, že mu více jde o hrdiny než o záplavy metafor a inspirací, které místy jeho snímky zatěžují možná až příliš.

Kdo je tady mimoň?

Zajímá mě, jestli Richard Ayoade uvažuje o svém publiku, jestli chce oslovit chytřejší teenagery, kteří jsou trochu mladiství intelektuálové a trochu nerdi, anebo uvažuje spíše o dospělém festivalovém publiku, které vnímá naplno všechny narážky na art filmy, Kafku a podobně. Přijde mi totiž, že se jeho filmy pohybují tak trochu ve vakuu. Pro většinu teenagerů budou moc složité, festivalové publikum si zase řekne: „Už nám není patnáct a všechna tato moudra o vztahu jedince a systému i o problémech s dospíváním a nešťastnou láskou už jsme viděli.“

„Tak jako spisovatel, když píše román, nepřemýšlí, komu přesně bude adresován, když se objeví na pultech knih, ani já takhle neuvažuji,“ říká Ayoade a potvrzuje, že je v mnoha ohledech spíše intuitivním tvůrcem.

Richard Ayoade

Richard Ayoade

  • * 12. června 1977 v Londýně
  • Jako komik proslul nejvíc v seriálu Ajťáci (The IT Crowd), který na stanici Channel 4 běžel v letech 2006 - 2007.
  • Zahrál si také v originálním seriálu Juliana Barratta a Noela Fieldinga The Mighty Boosh.
  • S Matthew Holnessem vytvořil hororový komediální seriál Garth Marenghi's Darkplace.
  • Filmový debut natočil v roce 2010 pod titulem Submarine, který český distributor uváděl jako Jmenuji se Oliver Tate.
  • V roce 2012 si zahrál ve filmu Sousedská hlídka společně s producentem snímku a komikem Benem Stillerem.
  • Loni režíroval svůj druhý film Dvojník, který se letos na jaře dostal i do českých kin.
  • Točí klipy pro Arctic Monkeys, Kasabian, Yeah Yeah Yeahs, Vampire Weekend či Super Furry Animals.

Tvůrce kultovního seriálu Garth Marenghi’s Darkplace nevidí příliš spojitosti mezi tímto dílem utahujícím si z brakové estetiky i z tajuplných ambiciózních seriálů, jako je von Trierovo Království, a svými dvěma celovečerními filmy. Ty jsou podle něho mnohem osobnější a čerpají z jiných inspiračních zdrojů.

Na způsob, jakým píše scénáře, ani na to, jestli a do jaké míry estetiku jeho filmů ovlivnily videoklipy, které natočil třeba pro kapely Arctic Monkeys, Vampire Weekend či Yeah Yeah Yeahs, už se pořádně zeptat nestihnu. Na drátě čekají další zájemci.

Mám pocit, že na živo, v klidu, někde u kávy bych si s Richardem Ayoadem vcelku popovídal, že má chuť o svých filmech hovořit. Zároveň si kladu otázku, jaký smysl vlastně má dělat taková interview na běžícím pásu během čtvrthodinky. I kdyby nám technologie přály a hovor byl dvakrát delší než oněch šest sedm minut, které na mě zbyly, v takovém čase se podle mého nedá dobrat k ničemu jinému než ke krátkým frázím.

Ale abych se vrátil k tomu, čeho jsem se letmo dotknul na začátku textu. Možná se utěšuji tím, jak podivný je systém a přitom ve skutečnosti jsem ten mimoň jen já sám. Film o tom ale asi točit nebudu.

autor: Tomáš Stejskal | 6. 5. 2014 15:14

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama