Jeďte do Varnsdorfu a zjistíte, proč volby dopadly, jak dopadly, říkají autoři filmu Nic jako dřív

Martin Svoboda Martin Svoboda
17. 11. 2017 13:27
Životní partneři Lukáš Kokeš a Klára Tasovská patří mezi přední české dokumentaristy. Mezinárodní pozornosti se dostalo už jejich Pevnosti o situaci v Podněstří, nyní připravili tříletý časosběr Nic jako dřív, v němž sledují čtveřici lidí z Varnsdorfu na prahu dospělosti, kteří se snaží chopit odpovědnosti a vystoupit z koloběhu těžkého života v českém pohraničí. Filmový štáb je součástí české delegace Institutu dokumentárního filmu na nejprestižnějším festivalu dokumentů v Amsterdamu.
Nic už nebude jako dřív. Odteď.
Nic už nebude jako dřív. Odteď. | Foto: Nic jako dřív

Vaše mladé hrdiny sledujete ve velmi intimních momentech, které se vůči nim často jeví jako ponižující, nedůstojné. Hned první scéna začíná záběrem na partnerskou dvojici, která je opilá a vulgární. Cítili jste vůči nim zodpovědnost v tom, co zobrazit?

Tasovská: Do života teenagerů zapadají party, koncerty i opilost, nemohli bychom to tedy vynechat.

Od začátku jsme hledali hrdiny schopné a ochotné před kamerou fungovat co nejupřímněji. Šlo nám o zachycení skutečného života, ne jen jeho všeobecně akceptovatelný výřez. Platí také, že když někdo ve filmu mluví sprostě, neznamená to, že jde o vulgární film.

Kokeš: Dohodli jsme se s nimi ve vší upřímnosti, naši metodu i záměr jsme probrali, věděli, do čeho jdou. Věděli, že se jich nebudeme na nic ptát, budeme "neviditelní", ale zároveň budeme všechno zaznamenávat.

Na zmíněné party celou dobu věděli, že na ní jsme i s kamerou. Přišlo by mi i trapné a hlavně nepravdivé tvářit se, že se mladí lidé na silvestra neopíjí a nemají z toho srandu. Pokud to bylo trochu trapné, i při zpětném pohledu byli všichni schopní říct: "Jo, takhle přece taky žijem."

Film tedy procházel autorizací?

Tasovská: Všichni ho viděli a vyjádřili se k němu, zásadní námitky ale nepadly.

Kokeš: Vlastně mě to trochu překvapilo, představoval jsem si vyhrocenější debatu. Víc než u scén, na něž odkazujete, se někteří ošívali, když se odhalil kus jejich citlivosti.

Samozřejmě existuje mnoho scén tvrdších než cokoliv, co ve filmu vidíte, ale ty jsme nepoužili. Ne kvůli jejich trapnosti, ale protože by nám to přišlo nefér vůči jazyku filmu. 

Mluvíte o tom, co by bylo "nefér vůči jazyku filmu". Ale co je fér vůči respondentům? Přece jen jde o lidi, kteří právě vstoupili do dospělosti. Stačí tedy jako argument, že záběry je v pořádku ukazovat, protože to natáčeným nevadí? Jsou opravdu schopní to rozhodnout? Chopili jste se někdy zodpovědnosti a rozhodli za ně?

Kokeš: Ano. U jednoho z respondentů jsme měli zajímavou linku, ale protože by ho mohla vystavit problémům, rozhodli jsme se ji nepoužít.

Tasovská: Skoro u každého by se našlo něco podobného, snažili jsme se tomu ale vyhnout.  

Kokeš: Naším cílem bylo najít lidi, kteří by se před kamerou chovali přirozeně a zapomínali na natáčení. Což se podařilo, pak ale zákonitě nastává etické riziko, že natočíme něco, co si respondent neuvědomuje, že natáčíme. 

Vztahuje se pak na to jeho souhlas? Máme právo takové záběry použít? Přísně řečeno bych měl právo s materiálem nakládat téměř svobodně, ale musím se stále ptát sám sebe, jestli tím zbytečně neničím vztah, který mezi námi za čtyři roky příprav vznikl. Za tuhle mez už jít nechci.  

"Intimní observace", o níž mluvíte, je pro vás tedy víc než nejvhodnější metoda práce? Lukáši, pamatuju si váš segment ve filmu Gottland, který jste natočil s jasným odstupem. Podle toho, co říkáte, je pro vás "intimita" aktuálního filmu víc než stylistická volba.

Kokeš: Kdybych ji použil jen jako pracovní nástroj, kdyby intimita nebo důvěra byla jen hra, vycítili by to jak respondenti, tak diváci. Nedostali bychom se tak blízko a výsledný film by byl chladnější a odměřenější.

Během natáčení jsem zažil hodně inspirativních momentů, z nichž jsem si leccos odnesl i do svého života. Film je tedy také tak trochu o mně samotném.

V případě Gottlandu šlo o studii výrobního procesu v továrně, nikoliv o observaci lidí, proto ten formální odstup.

Jak funguje vaše režijní dynamika? Kdo přišel s námětem? 

Tasovská: Prvotní nápad byl Lukášův, ale přípravy a rešerše už jsme dělali společně.

Kokeš: Žijeme spolu a doma všechno přirozeně probíráme, tudíž nejsem schopný určit, kdo s čím přišel jako první. Na natáčení a při střihu se vždy snažíme být přítomní oba, i když to někdy ovlivní okolnosti.

Tasovská: Za kamerou stojí vždycky Lukáš. V době natáčení Nic jako dřív byl náš syn ještě malý a natáčení časově náročné, mnohdy jsem tedy musela zůstat doma. O to víc času jsem ale pak strávila sama ve střižně.

Nic jako dřív
Autor fotografie: Nic jako dřív

Nic jako dřív

Teovi, Renatě, Aničce a Nikole je 19 let a žijí obyčejné životy teenagerů dospívajících v českém pohraničním maloměstě, kde všichni čtyři navštěvují stejnou školu.

Film zachycuje své hrdiny v situacích, kdy středoškolskou bezstarostnost pomalu střídá úzkost z blížícího se vykročení do světa dospělých. Každý sám čelí důležité životní výzvě, na jejímž konci už nic nebude jako dřív. A nejde přitom jen o maturitu. Kdo z nich tváří v tvář nové zodpovědnosti obstojí, kdo z nich skutečně dospěje?

Kamera je s postavami většinu času téměř srostlá a zblízka vtahuje diváka do světa jednotlivých hrdinů. Dynamická střihová skladba podtrhuje roztěkanost a nesoustředěnost mladé generace. Nic jako dřív nabízí kinematograficky podmanivý pohled do života teenagerů, kteří musí dospět dřív, než by sami chtěli.

Kokeš: Při střihu má Klára mnohem pronikavější pohled než já. A střih, u dokumentu obzvlášť, je v podstatě polovina režijní práce.

Z doslechu vím, že jste pořídili přes sto hodin materiálu, čili proces střihu byl zásadní.

Tasovská: Měli jsme asi 160 hodin, i když od ostatních střihačů vím, že v dnešní době takové množství není vůbec neobvyklé.

Kokeš: Náš dokument vznikal částečně jako menší časosběr. Do Varnsdorfu jsme jezdili natáčet dva a půl roku a původně jsme sledovali pět postav, i když nakonec jsme se rozhodli počet snížit na čtyři, o nichž vyprávíme ve třech pomyslných příbězích.

Tasovská: Vzniklo dost materiálu na tři filmy, s čímž jsme si jednu dobu i pohrávali. Nakonec nám ale přišlo, že by výsledek neplnil naši původní představu.

Nejsem si jistý, jestli by rozdělení látce opravdu neprospělo. 90 minut je u dokumentu celkem dlouhá stopáž. A pak se musím přiznat, že se mi některé postavy pletly.

Tasovská: Celou dobu bojujeme s tím, že je toho v našem filmu moc a zároveň málo. Moc postav a dějových linek, málo možnosti jít u jednotlivých příběhů do hloubky.

Kokeš: Cílem bylo, aby se jednotlivé osudy prolínaly a doplňovaly, přičemž rozdělení do samostatných filmů by tuto myšlenku narušilo.

Původně jsme chtěli příběhy stříhat do sebe, ale ve střižně jsme zjistili, že v takovém případě se postavy pletou ještě mnohem víc, protože všechny hrdinky jsou dlouhovlasé brunety. Proto jsme se rozhodli, že příběhy i kvůli elementární srozumitelnosti odvyprávíme odděleně. 

Během příprav jsem si uvědomil například i limity dokumentárního snímání - některé scény by v hraném filmu působily skvěle, v dokumentu by ale jejich pouhé natočení bylo za hranou etiky.

Využili jste inscenování?

Kokeš: U každého dokumentu je inscenovanost vždy nějak přítomná. Otázka je, jak ji definujeme pro konkrétní situaci.

Inscenace je pro mě už jenom to, že někomu řeknete: "Posaďte se sem a teď si budeme povídat." Pro náš film jsme zvolili metodu intimní observace - pracujeme často s detaily, předstíráme nepřítomnost kamery, respondenti, přesněji řečeno sociální herci, se mají chovat co nejvíc přirozeně.

V rámci toho musí nutně existovat dohoda: "Teď se bude půl hodiny natáčet, bylo by dobré, kdybyste se bavili o tomhle tématu, a my vás budeme sledovat." Takovou inscenovanost jsme využili v každé scéně.

Ve výjimečných případech jsme situaci točili víckrát. Nakonec ale i v případě takového opakování vznikla úplně nová scéna, protože na pokyn "bavte se o tom znova" mluvili protagonisti zase jinak.

Toto opakování ale bylo nutné, abychom mohli ve střižně pracovat se střihovou dynamikou. Forma je pro nás velmi důležitá, je součástí tématu. Chtěli jsme mít možnost stříhat scény způsobem, kterým většinou pracují hrané filmy, díky tomu totiž paradoxně dosáhneme pocitu větší autenticity a intimity. 

Evokuje to ve mně trend výrazných polských dokumentů jako Přijímání, v nichž divák dost tápe, jestli sleduje dokument, nebo hraný film.

Tasovská: Přitom co vím o Přijímání, tak je velmi autentické a s inscenovaností pracuje minimálně.

Kokeš: Možná to souvisí s celkovou proměnou audiovizuální kultury a techniky. S dobrým telefonem nebo foťákem dnes natočíte materiál, který vypadá filmově, proto už jsou dnes profesionálně vypadající videa všude na internetu.

Dokumenty na tomto trendu vizuálně vyrostly, asi i proto pozorujeme rostoucí "filmovost" dokumentů nejen z Polska, ale třeba i Rumunska a Itálie.

Sice si nemyslím, že je váš dokument "sociální porno", ale dostali jsme se k tomu tématu příliš blízko, abychom se ho nedotkli. Kde podle vás leží hranice sociálního porna?

Kokeš: To je nesmírně složitá otázka. Řekl bych, že film není sociální porno, když i u těch nejspornějších scén divák cítí míru upřímného sentimentu a vřelosti vůči postavám ze strany filmařů.

Sociální porno vzniká tam, kde autor zaujímá nezúčastněnou distanci od svých respondentů a ukazuje jejich situaci bez vlastního angažmá.

Vyhnout se laciné pornografii dá střihem i záběrováním, které zabrání objektivizaci postav, odcizení, odstupu a povýšení se nad sledované lidi.

Z filmu Nic jako dřív.
Z filmu Nic jako dřív. | Foto: Nic jako dřív

Jako problematické bývá označované už to, že skupina privilegovaných lidí sleduje skupinu neprivilegovaných pro svou "potěchu".

Tasovská: Takhle se nedá uvažovat, to by se filmaři vůbec nemohli věnovat řadě témat.

I kdybychom přistoupili na to, že točíme o tématu, do kterého úplně nevidíme, tak o tom přece dokumentaristika je. Dokumentaristi točí právě o tom, co chtějí poznat, protože jsou tím fascinovaní.

Což je i můj případ, filmařka jsem vlastně až ve druhé řadě, v té první se jako člověk snažím poznat něco, co neznám.

Tato výtka navíc předpokládá nepropustnost a oddělenost oněch dvou skupin, přičemž za sebe můžu říct, že jsem chodila na podobnou školu, jako je ta ve Varnsdorfu, pracovala jsem v továrně a odnesla si z toho pro život stejně podstatné věci jako později například při studiích v Praze.

Kokeš: Kdybychom se rozhodli natočit populárně naučný pořad o kvantové fyzice, mohl by leckdo namítnout, že nás k tomu nic neopravňuje. Ale nedá se přece čekat, až takový pořad natočí kvantový fyzik. Dokument je vždy redukce světa skrze oči tvůrce.

Nicméně v tomhle případě chápu i všechny pochybnosti a otázky. Nejlepší by nakonec bylo, kdybychom nemuseli točit dokument a každý by se na týden jel podívat třeba do Rumburka, jak tam lidé žijí. Všichni by hned měli jasno i bez naší interpretace. A zároveň by měli jasno třeba v tom, proč volby dopadly, jak dopadly.

Jaké má váš dokument ambice ve směru "ukázat, proč volby dopadly, jak dopadly"?

Tasovská: Nevěnujeme se tomu konkrétně, nicméně vypozorovat se dá hodně. Když někdo žije s vyhlídkou nástupního platu deset tisíc, roste u něj frustrace a třeba náchylnost k populistickým ideologiím.

Vztah učitelů a žáků pak vypovídá dost o školství, kdy na vině podle mě nejsou ani žáci, ani učitelé, ale opět podmínky vedoucí k jejich frustraci a z ní plynoucí rezignaci a krachu komunikace.

Kokeš: Abychom mohli popsat ekonomické podmínky života ve Varnsdorfu, museli bychom celý film koncipovat jinak. V tomhle smyslu vnímám Nic jako dřív spíš jako dílek skládačky, který si můžeme dál doplnit třeba reportážemi Saši Uhlové z nízkopříjmových zaměstnání a následným dokumentem Apoleny Rychlíkové.

Nemohli jsme ukázat vše, nevěnujeme se třeba souvislostem toho, že jeden z našich protagonistů nastupuje s minimální mzdou do zaměstnání, kde pracoval i jeden z jeho rodičů. Že osm tisíc zaplatí za nájem, vezme si půjčku na vybavení kuchyně, čímž následuje uzavřený koloběh života na dluh, ve kterém se pohybuje tolik lidí včetně rodičů.

Přijde mi zajímavé, že osud svého hrdiny necháváte otevřený, místo abyste ukázali, že si našel práci, což lze vnímat trochu jako úspěch. Vracíme se tak k desítkám natočených hodin, z nichž se jistě dalo odvyprávět hodně příběhů a naznačit mnoho protichůdných point. A to s sebou nese hodně zodpovědnosti.

Kokeš: Ve střižně jsme pracovali s mnoha typy zakončení, ale nakonec nám přišlo příliš doslovné ukázat odpovědi na všechny položené otázky.

Po příběhu kluka, kterému se narodí dítě a on vysloví rozhodnutí, že se dá do kupy, přestane chodit do školy a začne pracovat, jsme nechtěli diváka uklidnit ujištěním, že na nějaké rovině uspěje. Ve chvíli, kdy divák odpověď zná, se totiž celý příběh z dramatického hlediska stává banálním.

Dokument podle mě tak jako každý film potřebuje nějaké napětí, nedořečenost a tajemství. Vybrat způsob odvyprávění příběhu je skutečně věc dokumentaristovy zodpovědnosti. My se rozhodli nejít cestou popisnosti.

Tasovská: Všechny příběhy jsme nechali otevřené, přestože ke všem existují konce. Všichni hrdinové se ještě během natáčení posunuli, v jistém smyslu se jim podařilo trochu se vymanit z tamního koloběhu, ale my se nakonec rozhodli to neukázat, protože naše téma bylo jiné.

My jsme v životě protagonistů chtěli najít zlomový moment, vědomé přijetí zodpovědnosti, po kterém člověk zjistí, že odteď už nebude Nic jako dřív. Uvědomujeme si, že nám tuto volbu někdo vytkne, ale s tím jsme do toho šli.

Saša Uhlová mluví v DVTV o své zkušenosti s minimálně placenou těžkou prací. | Video: DVTV, Filip Horký
 

Právě se děje

Další zprávy