Žádali pro Štěpničkovou její kolegové trest smrti? I po tom pátrá filmová historička

Hlasově i fyzicky nadaná herečka zářila na divadle i ve filmu, ale za komunistického režimu byla také politickou vězenkyní. Její prvorepubliková kariéra a konkrétní filmy upadly tak trochu v zapomnění, zatímco její osobní život po roce 1948 se intenzivně připomíná. To ostatně potvrdil např. i životopisný televizní film Past (2020) v režii Viktora Polesného, kde Jiřinu Štěpničkovou ztvárnila Zuzana Stivínová. Stejně jako řada dalších hereckých hvězd i Štěpničková dlouho čekala na seriózní, analytickou a o archivní prameny opřenou publikaci.

A přesně takovou knihu připravila filmová historička, publicistka a odborná asistentka Ústavu filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě Šárka Jelínek Gmiterková, která se vedle mnoha jiných oblastí dlouhodobě věnuje i prvorepublikovému filmovému průmyslu a jeho hvězdám. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví o tom, zda pro ni někteří kolegové skutečně požadovali trest smrti, i o tom, proč se jí přezdívalo česká Madona. 

Zobrazit
6 fotografií

Osobnost Jiřiny Štěpničková vás provází již od vysokoškolských studií. Co vás na ní fascinovalo a proč o ní vydáváte knihu právě teď?

Úplně poprvé jsem Jiřinu Štěpničkovou viděla na začátku mých filmovědných studií. Pouštěli nám tehdy Maryšu. Z celé přehlídky prvorepublikových filmů mi přišla nejvíce živoucí a zajímavá. Posléze jsem se Štěpničkovou viděla řadu filmů v "oknech pro pamětníky" a bavily mě právě díky její osobnosti. V kontextu prvorepublikových hvězd mi přišla výjimečná. Magisterskou práci jsem původně plánovala jako systémovou studii tehdejšího filmového průmyslu, kvůli nedostatku relevantních materiálů jsem ji však nakonec díky vedení pedagogů zaostřila čistě na Štěpničkovou. Postupně jsem se k práci vracela a rozvíjela ji, když jsem o Štěpničkové publikovala různorodé texty. A pak mě oslovil Václav Žák z vydavatelství Casablanca, že by bylo dobré tu práci rozšířit do knižní podoby.

Vycházíte z metodologických základů tzv. star studies. Mohla byste tento obor trochu přiblížit?

Je důležité si uvědomit, že hvězdy propojují film se samotnou společností, se širšími kulturními i ideologickými otázkami. Vždy máme více herců než hvězd. To, že se z někoho stane hvězda, nutně neznamená, že je herecky lepší než ostatní, ale to, že ztělesňuje hodnoty a významy, kterým společnost v danou dobu přikládá větší relevanci. Metoda star studies zahrnuje sběr četného množství materiálů. Pracujeme s propagací, plakáty, trailery, dobovou publicitou, skandály, bulvárem nebo archivními materiály. Pak je samozřejmě třeba zohlednit herecké hledisko, analýzu konkrétních filmů a také zpětnou reflexi, s jakou na konkrétní hvězdy vzpomínáme. Obzvlášť u nás vyšla řada memoárových publikací, sekundární literatura neustále recykluje různorodé příběhy a udržuje o zemřelých hvězdách povědomí. Mým cílem není zjistit, jaký člověk v reálu byl. Nikomu do hlavy nevidíme. Sleduji vývoj a proměny mediálního obrazu.

Vaše kniha má podtitul "česká národní hvězda". Je to právě kvůli tomu, že Štěpničková ztvárňovala především postavy z vesnice a nehrála typy salónního střihu? Nebo je to trochu složitější?

U Štěpničkové se obzvlášť ve 30. letech povedlo najít ztělesnění všech pozitivních kvalit, které tehdejší Československo přiřazovalo k obrazu ideální a ctnostné ženy. Měla pověst vynikající herečky, která ještě před dovršením 20. roku života byla angažovaná do souboru pražského Národního divadla. Spousta dochovaných recenzí divadelních inscenací dokazují, že šlo o mimořádně hlasově i fyzicky disponovanou herečku, která je schopna se do svých postav "položit" a odstínit je. Tahle schopnost se podařila přetavit i do zvukového filmu, jenž byl tehdy teprve na začátku. Najít komplexně talentované herce a herečky bylo nesmírně náročné. Když se udělovaly historicky první československé filmové ceny, Štěpničková byla laureátkou za ztvárnění Maryši. Dokázala hrát něco bytostně ryzího a českého. Nebyla líbezná a subtilní dívka. Měla robustní a zemitou postavu a především blonďaté vlasy, které byly synonymem ideálu lokální krásy.

Je Maryša ideálním příkladem filmu, jenž všechny tyto kvality ztělesňuje? Nebo by se našel i vhodnější případ? 

Maryša je důležitá proto, že v ní Štěpničková protnula divadelní a filmovou kariérní linii. Šlo o prvotní impuls a odrazový můstek. Poprvé na sebe výrazně upozornila v divadle i ve filmu právě touto rolí. Mělo se za to, že postavu uměla omladit a zcivilnit. Samotná látka je ideální případ využití folkloru ve filmu, práce s bytostnou národní vizualitou. Štěpničková si navíc uvědomila, že film nemusí být jen způsob přivýdělku. Začala jej brát jako plnohodnotnou a paralelní součást kariéry. Celá série filmů napříč 30. roky rozvíjí vzorec, který jsme v Maryše viděli. Stejně důležitá je například adaptace předlohy Aloise Jiráska Vojnarka. Díky ní se Štěpničkové začalo v propagačních materiálech přezdívat česká Madona. Sama si byla na konci 30. let vědoma, že její filmy těží ze stále stejné šablony a stávají se určitými stereotypy. Snažila se to nabourávat, což vidíme především v protektorátním období.

Přesto právě její prvorepublikové filmy nejsou v televizi tolik reprízované. Nejsou to komedie… 

A hlavně si pojďme říct, že špatně stárnou. Ten jejich étos není něco, co by přežilo. Akcent na sebezapření se, sebeobětování, ctnostné a prudérní kvality jsou spíše reliktem doby.

Máme tedy i kvůli tomu tendenci dnes Štěpničkovou vnímat především jako oběť komunismu? Proč je její život redukovaný na takřka trpitelský symbol?

Ten poválečný zlom byl obrovský. Není způsoben ničím, co by Štěpničková dělala za protektorátu. Její kolegyně měly punc kolaborantek, Štěpničková s německou kinematografií nikdy nespolupracovala. Vypadala jako ideální hvězda, která se bude pro projekt znárodněného filmu skvěle hodit. Novým pořádkům však mohl u Štěpničkové vadit silný důraz na individualismus promítnutý i ve zmiňovaných filmech. Vždy tam byl nějaký motiv vzpoury, což se do kýžených kolektivistických tendencí nehodilo. Navíc byla opravdu velmi dobře placená, i v porovnání s mužskými kolegy. Štěpničková byla ve špatnou dobu na špatném místě, spadla do nastražené pasti. Chtěla odejít za hranice, bohužel se k tomu odhodlala velmi pozdě. Dlouhý soud a dění po něm jsou v kulturní paměti stále živé.

V Česku je tradice memoárů, které se zaměřují hlavně na osobní osudy herců a hereček, jsou značně zkreslující a mytizující. Jak jste sama zmiňovala, recyklují různorodé vyprávěnky o jejich soukromých neřestech a životních zvratech. Vyšla nějaká podobná publikace i o Štěpničkové? A dala jste si za cíl její osobnost tak trochu demytizovat?

O Štěpničkové vyšla roku 1993 moc pěkná monografie od Jindřicha Černého, který je ale divadelní historik. Z toho důvodu je pozornost na filmy potlačená. Pro mě je důležité ukázat, že pro Štěpničkovou byl film stejně důležitý jako divadlo. Chtěla si pro sebe vytvořit životní standard, neslučitelný s platem z divadelního souboru. Zároveň o své kariéře chtěla rozhodovat sama. Černého publikace moc nezohledňuje její cílevědomost a racionalitu. V tomto ohledu byla v porovnání s ostatními výjimečná. Na rozdíl od Mandlové nebo Baarové, které se spoléhaly na síť konexí. To Štěpničková nechtěla. Samozřejmě nám se bude lépe rekonstruovat její kariéra do roku 1945, kdy je dochována spousta archivních materiálů. Po roce 1948 a jejím propuštění z vězení roku 1968 je to samozřejmě obtížnější. Veskrze v tomto období hrála epizodní role. Ty vůbec nereflektovaly její chuť do práce, kterou navzdory okolnostem stále měla.

Plus je důležité zrekonstruovat zlomový moment pro vyprávění o Štěpničkové. Často se totiž zmiňoval údajný písemný dokument, v němž pro ni její kolegyně z Vinohradského divadla požadovaly trest smrti. Ten dokument se nikdy nenašel. Nejsme schopni kromě osobních svědectví potvrdit, že skutečně existoval. Začalo se o něm mluvit v polovině 90. let, kdy se na Štěpničkovou začalo vzpomínat díky zmíněné monografii, a legenda o tomto dokumentu i o samotné Štěpničkové si začala žít tak trochu vlastním životem.

Související

Gmiterková: I komunistický režim potřeboval hvězdy. Oldřicha Nového si považoval

Dodnes na novinových stáncích i různých lifestylových webech najdeme kvanta článků, jež se k prvorepublikovým hvězdám a určité formě nostalgie vrací. Čím to je? Může v tom hrát roli fakt, že Masarykova republika je pokládána za demokratický ideál? 

Podle mě je to právě dané tím, že jde o ztracený ideál, k němuž se průběžně vztahujeme jako k něčemu, co bychom chtěli v dílčí podobě rekonstruovat. K tomu, že šlo z řady ohledů o složité období, se už pochopitelně nevracíme. Ale udržujeme si tu idylu, kterou známe i z prvorepublikových filmů, z představ o dobovém stylu a silné podobnosti západnímu životnímu stylu, kterou jsme pak na mnoho let ztratili. I fakt, že filmový průmysl byl předmětem soukromého podnikání, byť vzdálenému čistě kapitalistickému modelu. To jsou všechno věci, které způsobují pravidelné návraty do první republiky. A atmosféru prvorepublikových filmů se později povedlo vytvořit pouze zřídka. A zvlášť ve filmech, které se za tímto étosem ohlížely. Třeba Světáci nebo Hvězda se samotnou Štěpničkovou. Ty ukazují sen o malém českém člověku jako o někom, kdo může žít na úrovni.