Z telenovely do čela módního impéria. Jak Salma Hayeková přelstila Hollywood

Příběh Salmy Hayekové nezačal chudobou a životem na ulici, jak bývá v hollywoodských mýtech o latinskoamerických umělcích zvykem. Rodačka z mexického Coatzacoalcosu vyrůstala v zámožné rodině libanonsko-španělského původu. Její otec byl úspěšným podnikatelem v ropném průmyslu a kandidoval na starostu, matka byla operní pěvkyní a hlasovou koučkou. Hayeková studovala mezinárodní vztahy na prestižní univerzitě v Mexico City a od mládí se potýkala především s dyslexií a ADHD. 

Už první zásadní krok její kariéry naznačil budoucí vzorec: když ve dvaadvaceti letech získala obrovskou popularitu díky hlavní roli v mexické telenovele Teresa a měla před sebou jistotu lukrativní smlouvy s mediálním gigantem Televisa, systém opustila. Místo pohodlného statusu národní hvězdy v zavedeném prostředí zvolila v roce 1991 odchod do Los Angeles. Bez záruk a s minimální znalostí angličtiny.

Přestěhování do jiné země pro ni vedle změny adresy představovalo i náraz na stereotypní představy tehdejšího Hollywodu. Americký filmový průmysl nabízel latinskoamerickým hercům a herečkám výhradně marginální úlohy služebných, servírek, kriminálnic nebo sexuálních pracovnic. Filmoví agenti Hayek bez obalu varovali, že kvůli jejímu přízvuku ji publikum nikdy nepřijme v dramatické roli.

Sexy vizáž jako vstupní komodita

Místo boje s těmito škatulkami však herečka učinila pragmatické rozhodnutí a ke svému statusu sex symbolu přistoupila jako ke komoditě. Její hrdinky v akčním Desperadu a upírském hororu Od soumraku do úsvitu jsou v zásadě sexuální objekty. Z jejího pohledu šlo ovšem o strategické využití příležitosti k vybudování osobní značky a zapsání se do diváckého povědomí. Současně si udržovala vazbu na latinskoamerický autorský film a zahrála si například v Uličce zázraků, jež získala rekordní počet mexických národních cen. 

Hayeková rychle pochopila, že v zábavním průmyslu má reálnou moc pouze ten, kdo vlastní autorská práva a řídí rozpočet. V roce 1999 proto založila produkční společnost Ventanarosa, jejímž prvním počinem byla adaptace prózy Gabriela Garcíi Márqueze Plukovníkovi nemá kdo psát, jež reprezentovala Mexiko v oscarovém klání. Hereččiným produkčním průlomem se stala životopisná Frida z roku 2002. 

Hayeková osobně vyjednala autorská práva na malířčino dílo, sestavila tvůrčí tým a ustála nátlak predátorských producentů v čele s Harveym Weinsteinem. Výsledkem bylo šest nominací na Oscara a historicky první nominace pro mexickou herečku v hlavní roli. Na tento úspěch navázala jako producentka telenovely Ošklivka Betty, čímž dokázala, že latinskoamerický formát lze bez velkých ústupků z kulturní specifičnosti úspěšně přenést do hlavního vysílacího času amerických televizí.

Nekompromisní boj jménem Frida

V zákulisí vzniku Fridy se ovšem odehrával zápas, který přesahoval běžné produkční komplikace a odhalil patologické vnímání tvůrčí autonomie žen v tehdejším Hollywoodu. Harvey Weinstein, jehož společnost Miramax projekt spolufinancovala, nahlížel na vznikající snímek nikoli jako na komplexní portrét výtvarnice a politické aktivistky, ale jako na exotickou raritu. 

Když Hayeková odmítla jeho osobní nátlak a sexuální návrhy, začal systematicky sabotovat realizaci filmu. Diktoval nesplnitelné podmínky, vyhrožoval přeobsazením hlavní role a požadoval přepsání scénáře tak, aby potlačil politické i feministické aspekty Fridiny osobnosti ve prospěch povrchní erotiky. Hayeková proto během několika týdnů sehnala chybějící finance z nezávislých zdrojů a osobně přiměla k účasti významné hollywoodské osobnosti včetně Edwarda Nortona.

Když Weinstein po dokončení filmu odmítal snímek pustit do široké distribuce, Hayeková zorganizovala soukromé projekce pro kritiky a akademiky. Byla to právě vlna nadšených ohlasů, co Weinsteina donutilo k ústupu. Tento souboj potvrdil, že Hayeková není jen hezkou tváří, ale nekompromisní manažerkou, jež dokáže ubránit autorskou integritu díla proti korporátnímu (a sexuálnímu) predátorovi.

Úspěch Fridy a Ošklivky Betty proměnil postavení Salmy Hayekové v celém odvětví. Vyvstala před ní ale další bariéra, jíž čelí většinou herečky po překročení čtyřicítky: postupná marginalizace a úbytek komplexních dramatických rolí. Zatímco mužští kolegové přecházejí do rolí mentorů či patriarchů, ona byla odsouvána na okraj. Namísto ústupu do nízkorozpočtových nezávislých projektů zvolila diverzifikaci a začala se věnovat luxusní módě.

Ve světě luxusní módy a ženských práv

V roce 2009 se provdala za francouzského miliardáře Françoise-Henriho Pinaulta, předsedu a výkonného ředitele luxusního konglomerátu Kering. Hayeková se stala neoficiální ambasadorkou a strategickou poradkyní celého koncernu. Zasedla v představenstvu nadací podporujících práva žen a stala se spolutvůrkyní image nejprestižnějších značek světa, což jí umožnilo redefinovat estetický kánon pro ženy po čtyřicítce a padesátce.

Získala tím finanční a společenskou nezávislosti na hollywoodském studiovém systému, která se v posledním desetiletí otiskla i do její herecké a producentské strategie. Hayeková začala prozíravě střídat zdánlivě nesourodé žánrové polohy, z nichž každá plnila konkrétní funkci při udržování její značky. Na jedné straně přijímala úlohy v autorských projektech, jako byl komediálně-dramatický snímek Večeře s Beatriz režiséra Miguela Artety, kde ztvárnila holistickou terapeutku konfrontovanou s bezohledným miliardářem. 

Na druhé straně své jméno spojila s globálními popkulturními franšízami: zapojila se do animovaného světa Kocoura v botách, přijala roli superhrdinky Ajak v blockbusteru Eternals od studia Marvel a v šesté sérii dystopického seriálu Black Mirror ztvárnila fiktivní verzi sebe samé v epizodě Joan je hrozná. V této epizodě se Hayeková sebereflexivně vysmála korporátnímu přivlastňování lidské identity a využívání umělé inteligence zábavními giganty.

Související

Vstaneme z mrtvých? Pohltí nás lajky? Mrazivá proroctví seriálu Black Mirror se plní

Vzít svůj osud do vlastních rukou

Když dnes analyzujeme pozici latinskoamerických tvůrců a tvůrkyň v celosvětovém filmovém průmyslu, je patrné, že dráha Salmy Hayekové posloužila jako prototyp pro celou generaci. Před jejím vstupem na scénu byla reprezentace hispánských herců v anglosaském prostředí definována absolutní závislostí na vůli castingových režisérů.

Hayeková jako jedna z prvních ukázala, že cesta k reálné emancipaci nevede přes apelování na větší diverzitu, ale přes zakládání produkčních společností, nákup autorských práv, vývoj vlastních látek a zapojení do globálních finančních struktur. Dnešní vlna latinskoamerických režisérů a producentů, kteří suverénně opanovali hollywoodské ateliéry i udílení cen, tak do velké míry čerpá z infrastruktury a precedensů, které na přelomu milénia vybojovala Ventanarosa.

Hlavní odkaz Salmy Hayekové proto možná nespočívá v počtu odehraných rolí či množství titulních stran lesklých časopisů, na nichž se objevila, ale v tom, že dokázala pochopit a ovládnout vnitřní mechanismy Hollywoodu.