Z pocitu, že nezapadá, vzešla jedna z nejosobitějších hereček. Janžurová slaví 85 let

Hvězda se z Ivy Janžurové stala navzdory předpokladům. Neodpovídala typu elegantní prvorepublikové dámy, nenaplňovala ani konvenční dobové představy o ženské kráse. Opakovaně vzpomíná na větu staršího bratra, který jí v dětství vysvětloval, že na herečku není dost hezká. Není důvod spekulovat, zda náhodou nejde o dodatečně vytvořenou legendu. Projev Janžurové byl od začátku prostoupen viditelným přesvědčením, že do světa nezapadá.

Z dotyčné nepatřičnosti ale vzešel jeden z nejosobitějších hereckých výrazů českého filmu a divadla druhé poloviny 20. století. Hereččinou devízou je proměnlivost a ochota jít i ve vážnějších rolích až na hranu směšnosti. Už v prvních rolích působí bezprostředně, spontánně, jako obyčejná holka od vedle, kterou každý zná. S trapností pracovala způsobem, který v české herecké tradici dlouho chyběl. Souviselo to zřejmě také s prostředím, v němž vyrůstala.

V Chaplinových stopách

Iva Janžurová se narodila 19. května 1941 do učitelské rodiny v jihočeské Žirovnici. Stejně jako otce ji bavilo ochotnické divadlo a doma s mladším i starším bratrem sehrávala improvizované scénky pro zbytek rodiny. Později vzpomínala, jak ji sourozenci převlékali do mužských šatů, vycpávali polštáři a přimalovávali jí vousy. Inspiraci nacházeli kromě jiného v Chaplinových groteskách. Humor byl součástí její každodennosti.

Přestože Iva toužila být herečkou, nejbližší okolí ji od toho odrazovalo tak usilovně, až šla nakonec po vzoru rodičů studovat pedagogickou školu. Během studií v Českých Budějovicích se nicméně věnovala recitaci a vystupovala ve folklorním souboru Úsvit. Zároveň postupně zjišťovala, že pedagogická dráha nebyla tou správnou volbou. Na přelomu 50. a 60. let se nakonec dostala na DAMU, kde studovala pod vedením Vlasty Fabianové.

Bylo zřejmé, že Janžurová nezapadá do školních představ o charakterní herečce a neodpovídá ani tehdy ceněnému typu kultivované mladé dámy. Působila spontánně, někdy až neukázněně, ale zároveň měla vzácný cit pro rytmus dialogů a práci s pauzami. Tím dokázala poodhalovat myšlenkové pochody postav, vystihnout jejich ztrátu kontroly nad světem i sebou samými.

Po krátkém angažmá v Liberci přešla roku 1964 do pražského Divadla na Vinohradech. Nešlo o progresivní scénu typu Činoherního klubu nebo Divadla za branou, spíš o tradiční kamenné divadlo pro široké publikum. Janžurová zde ale poměrně brzy získala jednak první výrazné role, jednak kontakty s filmovým prostředím. Vinohradský soubor byl tehdy úzce propojen s televizí i Barrandovem a bylo jen otázkou času, kdy si jí všimnou filmoví režiséři.

Kočárem až do Vídně a pak Svatba jako řemen

Ve filmech dostávala nejprve drobnější role živelných studentek a servírek. Zlom přišel s Kachyňovým Kočárem do Vídně z roku 1966. Její Krista – žena, jejíž muž byl zastřelen ustupujícími Němci – patří k nejcivilnějším výkonům českého poválečného filmu. Janžurová vůbec nehraje na efekt. Využívá ticho, pronikavý pohled, svalové napětí. Její postava je tvrdá, mlčenlivá a uzavřená. Přesto vidíme, jak v ní narůstá únava z vlastní nenávisti. Úspornými výrazovými prostředky přesně zachytila psychologii člověka drceného okolnostmi.

Ve zbývajících letech šesté dekády vyniklo, jak neobvykle široký rejstřík Janžurová má. Vedle dramatických rolí začala paralelně rozvíjet i výrazně komediální polohu. V Pensionu pro svobodné pány, Světácích nebo Svatbě jako řemen vytvořila typ postavy, který se později stane prakticky synonymem jejího jména: ženu lehce neurotickou, překotnou, trochu neobratnou, současně nesmírně vitální a neústupnou v naplňování svých cílů.

Komika Ivy Janžurové ale nikdy není úplně „čistá“. I v nejbláznivějších scénách crazy komedií jako Pane, vy jste vdova! nebo Čtyři vraždy stačí, drahoušku zůstává v jejích postavách přítomna určitá nervozita a sociální nejistota. Janžurová často ztvárňuje hrdinky, které se snaží působit sebevědoměji, než jak se skutečně cítí. Smích proto zpravidla vychází z pocitu trapnosti, neschopnosti sladit vlastní prožívání s tím, co situace vyžaduje.

Tragikomická Štěpa i dvojrole v Morgianě

Ze své přesvědčivosti dodneška nic neztratila ani spolupráce Janžurové s Jurajem Herzem. Petrolejové lampy z roku 1971 představují vrchol její tragikomické polohy. Štěpa Kiliánová je žena zmítaná mezi touhou po upřímné lásce a dusivou realitou manželství se syfilitickým bratrancem. Janžurová v sugestivním přepisu románu Jaroslava Havlíčka přirozeně přechází mezi směšností a tragikou nenaplněného života plného usmiřování a ústupků.

Podobně přesná je i v baladicky laděné Morgianě, kde dostala příležitost rozehrát dvojroli povahově odlišných sester Kláry a Viktorie. Opět nejde jen o technicky efektní výkon. Janžurová zde ukazuje, jak zásadně může herec proměnit postavu drobnými změnami dikce nebo držení těla. Dobrosrdečná Klára působí lehce a otevřeně, zahořklá Viktorie naopak sevřeně a chladně, což podtrhují i promyšleně zvolené kostýmy, barvy a líčení.

Oba zmíněné filmy vznikaly jako poslední dozvuky kulturní liberalizace 60. let. Po srpnu 1968 se radikálně změnily podmínky, v nichž český film fungoval. Janžurová sice navenek mohla dál hrát, ale normalizační kulturní instituce postupně začaly využívat především její komediální potenciál. Sama předpokládala, že důvodem menšího množství atraktivních filmových nabídek byla její veřejná podpora pražského jara a Alexandra Dubčeka.

Zrod fenoménu jménem Janžurka

Sedmdesátá a osmdesátá léta z Janžurové i kvůli nepřízni mocných definitivně udělala jednu z nejznámějších tváří televize. Na Filmovém festivalu pracujících opakovaně získávala cenu za nejpopulárnější českou herečku a podobně jako její kolegyně z vinohradského divadla Jiřina Bohdalová se pro mnohé stala symbolem únikové zábavy.

Vznikl tak fenomén „Janžurky“ – očekávaný soubor gest, grimas a specifické intonace. Na jedné straně to znamenalo obrovskou popularitu a zvýšený zájem médií, na druhé postupné zplošťování jejího hereckého rejstříku. Zatímco v 60. letech byla její spontánnost a neurotičnost objevná, za normalizace začala občas působit jako manýra. Přesto ani v této etapě neztratila Janžurová schopnost vystihnout českou malost a každodennost.

V televizních scénkách nebo komunálních satirách režiséra Petra Schulhoffa jako Hodíme se k sobě, miláčku? hrála ženy unavené, panovačné, někdy úzkostné nebo směšně tvrdohlavé. Vždy v nich ale byl kus reality. Neidealizovala je, nesnažila se je činit za každou cenu sympatickými. I proto její role často zestárly lépe než filmy a estrády, v nichž se objevila.

Související

Iva Janžurová bude v den svých 85. narozenin hrát v Národním divadle v Kytici

Melancholické filmy a na divadle královnou

Po roce 1989 se Janžurová postupně vrátila k civilnějším a úspornějším polohám. Vedle divadla se výrazněji prosadila například v melancholických filmech Alice Nellis Ene bene a Výlet. Taky postavu seniorní „teroristky“ ze stejnojmenné komedie povýšila z karikatury v ženu ovládanou strachem a smutkem. Oproti normalizaci, kdy byla zejména slyšet, pracovala znovu víc s tichem, únavou a také s autoritou danou jejím vyšším věkem.

Herectví Ivy Janžurové se zklidnilo, ale neztratilo pronikavost. Výborně to dokládá jedna z nejoceňovanějších rolí její pozdní kariéry – královna Alžběta II. v inscenaci Audience u královny. Janžurová v suše humorném konverzačním dramatu neimituje majestátnost britské panovnice. Zajímá ji spíš situace ženy, která celý život podřizuje vlastní emoce veřejné roli. Lze v tom spatřovat jistou paralelu s její vlastní kariérou. Možná i proto po smrti skutečné Alžběty přiznala, že ji zpráva zasáhla víc, než čekala.

Nejlepší role Ivy Janžurové působí nečekaně současně právě díky tomu, že její kariéra navzdory vnějšímu zdání nikdy nestála jen na popularitě nebo snadno rozpoznatelném komickém typu. Důležitějším aspektem jejího herectví je něco hlubšího – schopnost ukázat člověka ve chvíli, kdy ztrácí jistotu, důstojnost i kontrolu nad situací, a přesto pokračuje dál.