Z komedie Na samotě u lesa po emigraci Třísky zmizelo několik scén. Film slaví 50 let

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Filmová komedie Na samotě u lesa spolehlivě baví diváky i půlstoletí od své premiéry. Příběh pražské rodiny hledající oddych na venkově byl přitom jedním z prvních filmových pokusů scenáristické dvojice Zdeněk Svěrák - Ladislav Smoljak. O úspěch snímku, který měl premiéru 19. srpna 1976, se zasloužila nejen jejich předloha, ale také režie oscarového Jiřího Menzela nebo herecké výkony.

V obsazení zazářil nejen v hlavní roli debutující Zdeněk Svěrák nebo Daniela Kolářová jako jeho manželka, ale také Josef Kemr, který nezapomenutelně ztvárnil dědu Komárka.

"Pro nás s Láďou Smoljakem to byla veliká čest pracovat s oscarovým režisérem. Na prvním filmu, co jsme pro něj napsali, to bylo Na samotě u lesa, jsme si dávali hodně záležet," vzpomínal po letech na zrod snímku scenárista a představitel otce Lavičky Zdeněk Svěrák. "Při té spolupráci jsme si uvědomili, jak mu záleží na obsazení. Tenkrát byl v nemilosti Jan Tříska a Jirka byl paličák, zdržoval to natáčení, dokud mu Třísku nedovolili. Řekl, že jiného představitele nevidí a tím vymohl, že se Jan Tříska mohl vrátit na plátno," vyprávěl Svěrák.

"Bylo jasně vidět, že on je velký herec a já úplný začátečník. To ale Menzel udělal schválně, abych působil ještě víc jako neohrabaný Pražák, který tam nepatří," řekl také Svěrák. Třískova postava lékaře a přítele hlavního hrdiny se ovšem ve filmu objevila jen při jeho první cestě československými kiny, po hercově emigraci v roce 1977 musely scény s jedním z nejvýraznějších českých herců zmizet. Společné chytání blech s Oldou Lavičkou na chalupě nebo povzdech Svěrákova hrdiny "Václave, proč nejsi moje žena?" se vrátily až po listopadu 1989.

Film naštěstí nepostihl úplný zákaz a ještě před návratem vystřižených obrazů s Třískou se dočkal mnoha televizních repríz. I díky nim během let mnohé hlášky z něj zlidověly, jak se to ostatně přihodilo i dalším filmů dvojice Svěrák-Smoljak. Třeba konstatování dědy Komárka nad propršeným dnem "chčije a chčije", lidová moudrost vesničanů "to jsou blechy psí, ty na člověka nejdou" nebo "on teda cihlu do ruky nevezme, ale odborník je to na slovo vzatý" o invalidním zedníkovi Lorencovi, který "už postavil tři domy".

Svěrák se Smoljakem při psaní scénáře vycházeli - podobně jako u dalších filmů - z vlastních zkušeností. V 70. letech minulého století hledalo mnoho lidí v Československu klid na venkově jako únik před nastupující normalizací. V té době se začalo rozmáhat chalupaření, které kompenzovalo také uzavření hranic zejména na Západ. Výjimkou nebyli ani Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, kteří při výběru chalup zamířili jihovýchodně od Prahy do povodí řeky Sázavy.

Jak vzpomínal Svěrákův syn, úspěšný oscarový režisér Jan, do kraje kolem vrchu Melchova nedaleko Ledče nad Sázavou jezdil jako dítě s rodiči i sestrou do chalupy, kde trávili volné chvíle s jejím starším majitelem. Právě tam se zrodila inspirace pro scénář, který původně nesl název Pražáci dědy Komárka. Také majitel domku, který se ve skutečnosti jmenoval Lukšíček, dva roky sliboval, že brzy prodá kravku a na jaře už nezaseje. Rčení se dostalo i do filmu, stejně jako třeba hlučný stabilní motor, pohánějící cirkulárku.

Na samotě u lesa diváci mají rádi přesto - nebo možná právě proto - že v něm není tolik gagů jako ve filmech Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) a Marečku, podejte mi pero! (1976). "Byl to náš první společný film, který není jen legrační. Dostalo se tam překvapivě dost citu, zejména kvůli postavě pana Komárka. Když jsme s Láďou ten příběh žili a pak psali, ani jsme si to tolik neuvědomovali. Až pak nám zpětně došlo, že ho vlastně vyháníme z jeho vlastní chalupy a divíme se, že se mu nikam nechce," vzpomínal Svěrák.

Přes jistý hořký podtext ale celý snímek vrcholí šťastně. "(Ve filmu) Na samotě u lesa jsme nechali dědu Komárka, aby dál rozséval - nenechali jsme ho umřít v nemocnici. Vím, že kritici nemají happy endy rádi, ale mně je to jedno," řekl nedávný jubilant Zdeněk Svěrák o snímku, kterému dala nezapomenutelnou, někdy až impresionistickou obrazovou podobu kamera Jaromíra Šofra. Například závěrečná scéna, ve které děti Lavičkových na poli objeví sejícího dědu Komárka, by se uplatila i jako olej na plátně.

Film Na samotě u lesa se ale zapsal do dějin české kinematografie nejen kamerou nebo hereckými výkony, ale také jednou administrativní chybou. Zdeňku Svěrákovi totiž na Barrandově omylem zaplatili dvakrát honorář za námět, a aby bylo účetnictví v pořádku, napsal ještě jednu filmovou povídku, jen "aby se neřeklo". Když ale příběh, inspirovaný reálnými osobami: řidičem a závozníkem, později Svěrák přečetl Menzelovi, objednal si režisér skutečný scénář, podle něhož nakonec natočil úspěšný film Vesničko má středisková.

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj