První dva díly série X-Men patří k určujícím filmům současné komiksové vlny. Příběhy mutantů pátrajících po svém místě v lidské společnosti časem maličko vykolejily, ale návrat režiséra Bryana Singera měl znamenat i návrat na výsluní.
První třída z roku 2011, v níž produkčně dohlížel na režiséra Matthew Vaughna, tomu i odpovídala. Singerem režírovaná Budoucí minulost (2014) ale skončila opět rozpačitě, byť při pohledu na tržby i různá zprůměrovaná hodnocení se to možná nezdá.
Nyní přichází Apokalypsa, závěrečný díl pomyslné nové trilogie, a na Singera za něj padá o dost víc kritiky. Někteří se nebojí prohlašovat, že jsme se nejhoršího dílu série dočkali přímo od jejího otce.
Podruhé do stejné řeky
V případě Budoucí minulosti jako by fanoušci i kritici často zavírali oči a odmítali připustit celkem zásadní nedostatky. Všímají si jich až zpětně, celkové překvapivě kladné přijetí ale zůstává. Tentokrát na to samé od počátku nemilosrdně ukazují prstem a smířlivost nenacházejí.
Přitom Apokalypsa je v podstatě totožný film se srovnatelnou konstrukcí jako Budoucí minulost, Singer se v ní uchyluje ke stejným motivům a graduje podobným směrem. Proč teď vzbuzuje o tolik větší nespokojenost?
Snad proto, že v případě Budoucí minulosti nedostatky do značné míry dávaly smysl. Snímek se musel vypořádat s dvěma časovými rovinami, kdy každou postavu hráli dva herci a začínalo docházet k logickým paradoxům. Bylo tedy třeba poněkud mechanicky vyčistit prostředí, zatarasit všechny slepé uličky a určit pro pokračování jasný směr. Zatímco se odbývala "špinavá práce", na popředí se stále dělo dost věcí, které odvedly pozornost. Co znamená Síla se probouzí pro Star Wars, tedy představuje Budoucí minulost pro X-Meny.
To, co minule adekvátně reagovalo na rozestavené figurky, ale nemůže uspět podruhé při tak odlišné výchozí pozici. Příběh vypráví o všemocném mutantovi Apokalypsovi (Oscar Isaac), který po tisíciletém spánku procitl a chce zničit svět tak, aby přežili jen nejsilnější a vybudovali lepší společnost. Magneto (Michael Fassbender) mezitím přichází (opět) o rodinu a stává se jedním ze čtyř společníků Apokalypsa. A všichni staří známí (jen někdy ztvárněni novými herci) se musí dát dohromady, aby svého přítele přivedli k rozumu a porazili jeho nového pána.
Vraždící sympaťáci
Jde o přímočarý námět, který nutně potřebuje propracovat do hloubky, pokud má mít hodnotu, ne do šíře. Není tu důležité, aby se všichni sešli, aby všichni určili svůj nový status quo, ale aby se ústřední hrdinové zastavili a podívali se sami do sebe, nebo si promluvili.
První hodinu přitom film nesmyslně plýtvá na polopatickou expozici a epizodní scény, v nichž si záporák (o němž se vlastně nic nedozvíme) sestavuje tým. Zápletka se pořádně nerozjede a tempo nebo osobní rovinu film nenajde ani poté.
X-Meni ve filmu přitom vždy patřili k sériím s propracovanějšími charaktery a zvládali to i se zachováním akce a zábavy. Singer se nebál tvořit paralely mezi mutanty a homosexuály (sám je gay), židy za druhé světové války či černochy v období boje za lidská práva. Konflikty byly komplikovanější i proto, že proti sobě stáli dva kdysi nejlepší přátelé Profesor X a Magneto, kteří se i přes opačné postoje respektovali. Jenže tento aspekt buď v Apokalypse ignoruje, nebo jen ředí a opakuje zajeté trademarky.
Nezbývá takřka nic krom násilně udržované „bromance“ mezi dvěma protagonisty, jež už však příliš nedává smysl. Kolik milionů lidí musíte zabít, aby vám Profesor X přestal říkat „starý příteli“ a nepřemlouval vás, abyste začali učit na jeho škole?
Magneto předvede v Apokalypse zkázu dost možná přesahující jakýkoliv komiksový film. Už přestává být příjemné, že jsou mu za to do nekonečna vystavovány odpustky a je vykreslován jako sympatická tragická figura. Jenže k čemu jinému se upnout, když nové motivy Singer nenachází? Stačí se podívat na titulního Apokalypse, který je v tomto filmu trestuhodně nevyužit a snímek nerozvíjí, co díky jeho postavě mohl.
Dvě a půl hodiny traileru
Přetrval i nešvar z Budoucí minulosti v podobě podivného míjení hlavních postav. Každý se musí objevit, málokdo ale "zapadá". Interakce buď neexistují, nebo probíhají formou trailerových monologů a deklamací, jež se zas a znovu slovo po slově opakují. Chybí viditelné vztahy, všichni tu jen „jsou“.
Singer nedokáže gradovat vztahy, ale vlastně už příliš nedokáže gradovat ani film jako celek. Stejně jako v Budoucí minulosti směřujeme k laciné epicky zpomalené montáži, v níž mutanti leží ubití na zemi a čekají na rozhodnutí konkrétní postavy. Jen tentokrát to není Mystique (Jennifer Lawrence), ale Magneto.
A stejně jako minule se na toto rozhodnutí čeká bez kontextu, bez poctivě vybudovaných konfliktů, kdy každý motiv existuje jen virtuálně, protože tušíme, že by zde měl být, aniž by se mu samotný snímek pořádně věnoval. Jenže tentokrát bylo víc než dost prostoru ho vybudovat.
O Singerovi se říká, že nedokáže sledovat trendy a nezvládá se přizpůsobit tomu, že komiksové filmy dnes představují jiný standard, než když je před patnácti lety znovuobjevil pro mainstream. Umí se obracet jen sám k sobě. Nutno však říct, že se v rámci této své vlastnosti posunul do opačného extrému.
Ve filmu Superman se vrací bylo za jeho konzervativním pojetí cítit lidské zaujetí a emoce, ve svých posledních X-Menech jen dokola "deklamuje" sterilní scény, sterilní postavy, sterilní myšlenky a stejně sterilní vztahy. Jde o preciznost bez smyslu a fetiš bez prožitku.
