Tehdy se ale objevil první novodobý film, který ukázal, že superhrdiny je třeba brát vážně. Počáteční díl série X-Men v režii Bryana Singera představil mutanty coby funkční, dramatickou i velkolepou a akční metaforu pro současné problémy menšin.
Takřka o dvacet let později se zdá, že nejlepší by bylo hrdiny z týmu X-Men i se všemi jejich problémy navždy pohřbít.
Snímek X-Men: Dark Phoenix, která od včerejška hrají česká kina, přitom nezačíná zle. Hrdinové zažívají skvělé období, nejsou psanci tak jako mnohokrát ve své historii. Ba naopak: když se z vesmíru ozve známé zvolání "Houstone, máme problém!", prezident Spojených států ví, na koho se obrátit.
Profesor Charles Xavier neváhá a posílá své X-Meny, aby posloužili vlasti a astronauty zachránili. Na orbitě se však tým nepotýká jen s havárií raketoplánu, ale také s podivnou sluneční erupcí, která málem zabije Jean Greyovou, jednu z hrdinek. Z ní se podle známého hesla "co tě nezabije, to tě posílí" nakonec stává ta ze všech nejmocnější.
Dosud se ve filmu skrývá potenciál na rozehrání sice známých, ale v jádru silných dramat: o tom, zda a čím se mutanti liší od lidí, a co je naopak spojuje. A z toho vyplývajících otázek, jak si zachovat lidskost či jak se chovat coby vůdce menšiny, která stále musí mít na mysli, že názor většinové společnosti se vmžiku může otočit o 180 stupňů.
Bohužel jediná věc, která se ve snímku režiséra a scenáristy Simona Kinberga rozvíjí dále, je utrpení ústřední figury Jean Greyové. A s ním přibývá utrpení diváků. Ti přitom jsou od herečky Sophie Turnerové na nekonečná muka zvyklí. Coby Sansa Starková ze seriálu Hra o trůny Turnerová po celých osm řad trpěla vrtochy mocných a přežívala jedno příkoří za druhým - jednoho děsivého, tyranského manžela střídal další, snad ještě horší.
Avšak zatímco lehce nesnesitelná postava Sansy Starkové postupně získávala sympatie - i díky tomu, že diváci vedle ní sledovali plejádu dalších postav, a hlavně proto, že se Starková někam vyvíjela -, v nových X-Menech jde jen o jednu nekonečnou smyčku, v níž se Jean Greyová rozhoduje, na jakou stranu barikády přejde. S nepopsatelným efektem. Je to jako videoinstalace v galerii, od jejíhož opakování divák nemůže odejít.
Aby by byl obrat k sebeparodii dokonalý, tvůrci se rozhodli znevěrohodnit i dosud ústřední postavu. James McAvoy coby Profesor Xavier, který je mozkem všech mutantů a pokouší se najít balanc, jak s lidmi žít v míru, se tentokrát dopouští různých etických selhání.
Ani jedno ale není výzvou pro herce McAvoyova formátu. Dřívější silné střety s protivníkem i kolegou Magnetem jsou jen vyvanulou vzpomínkou na doby, kdy ještě bylo co (v případě herců) a o co (v případě postav) hrát.
Duchamorný snímek X-Men: Dark Phoenix skoro vyznívá jako pomsta studiu Disney, které nedávno spolklo konkurenční hollywoodskou společnost Twentieth Century Fox a s ní i x-menovskou frančízu. Skoro jako by snímek na Disneyho a jeho komiksovou odnož Marvel ukazoval vztyčený prostředníček a vykřikoval: jen si zkuste ty dvě superhrdinská univerza propojit, když jsme vám jako klacek gigantických rozměrů hodili pod nohy tenhle film.
Pravda je, že po snímku Dark Phoenix působí budoucí převzetí X-Menů pod křídla Marvelu jako požehnání. Nutno podotknout, že předchozí x-menovský film s podtitulem Apocalypse z roku 2016 byl ještě o něco horší než nynější Dark Phoenix, kde události alespoň občas dávají smysl - bohužel až příliš často jde ale o smysl, o který nikdo nestojí.
Objevují se tu mimozemšťané, které šlo v hollywoodském velkofilmu neironicky použít naposledy někdy v 90. letech minulého století. V těch se sice snímek odehrává, ale to pro jeho estetiku není omluvenka. Stačí rychlé srovnání s nedávným komiksovým filmem Captain Marvel, také zasazeným do první půle 90. let, ovšem cílené s ní pracující - právě podobně přepjaté mimozemské figury v něm nepůsobily coby béčkové zlo, ale jako vtipná a chytrá hra s dobovými konvencemi.
A hlavně: titulní ženská hrdinka snímku Captain Marvel na rozdíl od Jean Greyové nepůsobí jako robot z béčkového filmu. To je jedna z obrovských proher nových X-Men: snaží se vyzdvihnout ženské hrdinky a mluvit o tom, že emoce spojují lidi i mutanty, což je staví na stranu humánnosti - oproti nelidským, tvrdě racionálním bytostem z kosmu.
Přitom ve snímku se žádná uvěřitelná, lidská emoce neobjeví. Karikaturu citů nonstop předstírá Sophie Turnerová coby Jean Greyová, sekunduje jí v tom nejpřeceňovanější hollywoodská herečka dneška Jennifer Lawrenceová v roli emo superhrdinky Raven. A na jedinou skvělou představitelku, Jessicu Chastainovou, zbyla mimozemská zloduška, která nemá co hrát, protože jejím jediným úkolem je nemít žádné vlastnosti.
Tvůrci už se neodvážili potřetí zopakovat akční scénu hrdiny Quicksilvera, který se pohybuje tak rychle, že vše kolem něho zamrzá. Tato pasáž patřila k vrcholům povedeného snímku X-Men: Budoucí minulost z roku 2014 a její replika se stala jednou z mála podařených věcí v předposledním titulu X-Men: Apokalypsa.
Nyní se mladík Quicksilver hned po započetí svého triku, který slibuje další audiovizuální jízdu podobnou hudebnímu videoklipu, střetne s mocnější bytostí a žádná akce se nekoná.
X-Men: Dark Phoenix
Režie: Simon Kinberg
CinemArt, česká distribuční premiéra 6. června
To je sice sympatická ukázka, jak tvůrci odolávají svodům opakovat stále dokola stejný fígl. Bohužel žádnou novou, podobně uspokojivou akční scénu nenabízejí. Je tu sice ambiciózní dlouhá sekvence v jedoucím vlaku, ale ta se brzy propadá do repetitivního pohazování lidmi či hromadami železa.
Jediné pozitivum snímku Dark Phoenix se tak ukrývá v jeho názvu. Bájný fénix je předurčen k tomu, aby povstal z popela v nové podobě. Doufejme, že v dalším díle franšízy zůstane věrný této legendě a zapomene na vše, co bylo minule.
