Filmové adaptace počítačových her to nikdy neměly lehké. V devadesátých letech šlo spíše o úlitbu samotným hráčům, zatímco zbytek potenciálního publika považoval videohry, mírně řečeno, za hloupou zábavu pro podivíny.
Tyto široce rozevřené nůžky se následující dekádu nepodařilo sevřít ani poměrně divácky přijatelnými filmy Tomb Raider nebo hororem Silent Hill, jejichž scénáře už nevyžadovaly znalost herní předlohy a zpracováním si nezadaly s běžnou filmovou produkcí.
Letošní rok může být pro herní adaptace zlomový. Premiéru si odbudou dva velkofilmy, které mají potenciál prolomit ledy a etablovat videoherní zpracování jako standardní blockbusterovou zábavu. Na Assassin's Creed s Michaelem Fassbenderem v hlavní roli si ještě musíme počkat, ale pompézní fantasy Warcraft jde nyní do kin. Může zasypat pomyslnou a dvě dekády otevřenou jámu mezi videoherními nadšenci a běžným divákem?
Kritika, negativní reakce a nízká hodnocení zatím ukazují, že se to alespoň na startu nepovedlo. Film schytal už po prvních projekcích takové rány, že do kin vstupuje v nezáviděníhodné pozici. Osobně zastávám názor, že počáteční negativní odezva je však uspěchaná křivda a časem se reakce ustálí na průměrné spokojenosti řadového diváka a nadšení fanouška.
Tomu totiž snímek nabízí nespočet velkých radostí i drobných potěšení. Společnost Blizzard, tvůrce herních předloh, svět Warcraftu vymyslela před čtvrt stoletím a od té doby jej intenzivně rozšiřuje a prohlubuje. Snímek je vrcholem tohoto budování a minimálně první hodina je pro fanouška v kině jedním vřelým přivítáním ve světě, který tak dobře zná a do kterého se tak moc těšil.
Azeroth je vykreslen dechberoucím způsobem, lokace jedna za druhou vystupují z plátna s (až na pár výjimek) citem k předloze, ale i plastickou věrohodností, kterou ve hrách nebylo možno nalézt a suplovala ji hráčova imaginace. Velkou zásluhu na tom má působivé 3D provedení, které tu není jen na efekt.
Na znalce světa a fanoušky her se tu pomrkává každou chvíli a film jim vychází vstříc i nečekanými drobnostmi, jako je zakletí stráže v ovci nebo zachrchlání murloka (ikonické žabí potvůrky z her), když okolo něj projíždí králova výprava do vesnice Goldshire. Ten zvuk netrvá ani vteřinu, ale v každém fandovi vyvolá pobavený úsměv. Ano, hráč je zde opravdu jako doma.
Ale co ti ostatní? Jak na ně bude snímek působit? Je zajímavé ponořit se za tímto účelem do hlubin internetu a prozkoumat první reakce a recenze. Primárně je Warcraftu vyčítáno nadměrné využití CGI technologie. To je argument, troufám si tvrdit, minimálně sporný. Jistě, CGI je zde zastoupeno tak mocně, že film připomíná Avatar s meči a hrady. Ale jestli něco od počátku formovalo svět Azerothu, byly to právě krátké animované filmy, které tvůrci z Blizzardu do svých her vkládali. V tomto směru nezpochybnitelně předběhli dobu, o jejich krátkých filmech si povídaly děti o přestávce ve škole i dospělí nad pivem.
Tvůrci byli v počítačové animaci perfekcionisté a vyplatilo se jim to tak, že na filmech mohli klidně stavět marketingové kampaně. Svůj tvůrčí i technologický náskok si udrželi dodnes, krásným příkladem může být čtvrt roku stará kampaň na jejich novou hru Overwatch, která prakticky celá stojí na krátkých animovaných příbězích, jaké si pro zábavu lidé pouští i bez hraní a sdílí je na sociálních sítích. Jinými slovy - pokud něco fanoušci od filmu čekali, tak právě mohutnou nálož puntičkářsky dotažených počítačových animací. A dostali syté menu s dezertem jak od michelinského kuchaře.
Další výtky film schytal kvůli plochosti a přímočarosti postav. Hodný, zlý. Válečník, čaroděj. Rozený vojevůdce, samotářský učenec. Jenže ona křiklavá archetypálnost a čitelnost postav patřila k Warcraftu vždycky. Pojmout film jiným způsobem by s ohledem na tradici mohlo působit nevěrohodně, ale hlavně by šlo o rezignaci na vypravěčský styl, jakým fiktivní svět čtvrt století košatěl nejen ve hrách, ale i desítkách knih a nespočtu komiksů.
Celkově vzato je Warcraft jedním velkým srdcařským kouskem od fanoušků pro fanoušky. Jak režiséru Duncanu Jonesovi, tak hercům lze věřit jejich přiznání, že mají hry z toho prostředí rádi a věnují jim svůj volný čas. Nešlo z jejich strany o žádné plácání v rámci propagace, to by film vypadal úplně jinak.
Běžný divák možná bude brát snímek jen jako další vysokorozpočtovou fantasy, ale, jak bylo zmíněno na začátku, rozhodně na něj nebude koukat jen jako na nudnou videoherní adaptaci coby úlitbu pro pár podivínů od počítače. A to je největším přínosem Warcraftu i přes všechny kritiky - oprávněné či neoprávněné.