Recenze - Vymítači ďábla od Williama Friedkina patří hned několik důležitých pozic ve filmových dějinách. Patří do historie hororového žánru, americké distribuce, filmových triků - a také do dějin nejvelkohubější propagace.
O filmu se nemluvilo jen kvůli tomu, kdo v něm hraje a o čem bude, ale propagovalo se překračování jeho fikčně-žánrové povahy v rovině toho, čemu by se dnes řeklo virální marketing. Zprávy z natáčení, které tehdy nebyly zdaleka tak běžné jako dnes, kdy jsme zpravování takřka o všem, vyvolávaly v důsledku řadu diváckých i žurnalistických disputací.
Natáčení? Žádná idyla
Část propagačně vypouštěných zpráv měla poměrně běžný charakter o vzniku filmu, který stál ale ve značném rozporu, co se s tímto žánrem obvykle pojí. Normálně se snaží filmové studio vyvolat dojem skvělé tvůrčí nálady, přátelských až rodinných vztahů na place, idylického prostředí tvrdé umělecké práce.
Ničeho takového byste se v případě Vymítače ďábla nedočkali, protože drbů žádostivé publikum bylo před i po premiéře neustále konfrontováno s tím, jak režisér William Friedkin (natočil třeba Francouzskou spojku) systematicky psychicky i fyzicky mučil herce, střílel jim pistolí u hlavy a nijak se netrápil tím, když si poranili páteř.
A pokud by měla být pravda vše, co se povídalo, tak si představitelka hlavní dětské role - jejíž postavu ve filmu posedne démon - dvanácti až třináctiletá Linda Blairová prožila s režisérem filmu takové peklo, že hrdinové Dickenskových románů proti ní měli dokonale šťastné dětství plné lásky a harmonie.
Nejintenzivnější dopad nicméně měly drby z ranku mystického: Kdo během natáčení za nevysvětlitelných okolností zemřel? Jaké všechny podivné nehody se odehrály? Které tyto nehody by se daly interpretovat jako útok iracionálního zla a které jako důkaz Božího hněvu nad nevýslovnou blasfemií, jíž se filmaři dopouštěli?
Zpochybňování každodenních jistot
Cílem jednoduše bylo přinutit publikum, aby uvěřilo - a že americké publikum nemá s vírou v nadpřirozené jevy nějaký zásadní problém, pro značnou část z něj dodnes Bůh stvořil svět doslova za sedm dní. Mělo zkrátka uvěřit v to, že zprostředkované iracionální zlo ve filmu není jen fikční, bezpečné, vymyšlené, ale že je schopno ovlivnit každodenní život.
Tento útok na bezpečnost každodennosti je dosud zneklidňující, protože neposkytuje pocit jistoty návratu z hororu do skutečna, ale tyto jistoty naopak rozviklává. Kdybychom měli shrnout dominantní dějovou linii, o čem bude vyprávět? Maminka s dcerou si žijí v pěkném domě - a třebaže se vzpamatovávají z odchodu manžela a otce, jsou šťastné a spokojené.
Najednou do tohoto zcela běžného, normálního, racionálního a každodenního bytí vtrhne nejistota, odpornost a iracionálno v podobě démona, který nevinnost sympatické dvanáctileté dívky Reagan ovládne, znečistí a vypudí. Film navíc tuto nejistotu - ve stopách Blattyho románu - pomalu zesiluje, čímž intenzitu pronikání zla do každodenna ještě zvyšuje.
Vymítače ďábla by nebylo v žádném případě myslitelné realizovat o deset let dříve, než vznikl. Je to čistý produkt tzv. Nového Hollywoodu, ve kterém se umělečtí režiséři chopili studiového systému a z hollywoodského filmu coby provolávače správných amerických hodnot se stal hollywoodský film varující, zneklidňující a podvratný.
Angažovanost Nového Hollywoodu
Intenzita Vymítače ďábla nespočívá jen v otevřenosti, s jakou ukazuje destrukci dětské nevinnosti (od zvracení zeleného hnisu přes proud pronášených vulgarit až k masturbaci krucifixem), aniž by se někdy uchyloval k laciným atrakcím. Důležitá je i angažovanost filmu, ve kterém se nikoli náhodou hrdinka účastní natáčení snímku o studentské revoltě.
Podobně jako filmy Kmotr, Lovec jelenů, Čelisti, Blízká setkání třetího druhu či Všichni prezidentovi muži podvracel Vymítač ďábla víru v americkou realitu, rodinné hodnoty, politickou důvěryhodnost, ale především v církev! Pozice církve a křesťanské víry je v USA velmi silná a zdánlivě otevřeně rouhačské dílo nutně vyvolá vášnivou reakci. Vymítač ďábla nabízí trpícím ženám (matce a dceři) vskutku překvapivou pomoc: kněze, jenž ztratil víru v Boha. Zatraceně, to je jako kdyby dvanáctiletému dítěti, které propadne drogám, pomáhal Keith Richards! Postava pochybujícího kněze, který v dítěti okamžitě nevidí oběť ďábelských rejdů, ale zdravě pochybuje a spekuluje, dodává do děje další rovinu napětí.
Jakkoli je Vymítač ďábla v každém ohledu dílo sedmdesátých let minulého století, nakonec k současnému divákovi bez problémů hovoří, a to skrze hodnoty relativně (!) univerzální: a) jistoty rodiny a dětské nevinnosti, b) jistoty ve smysluplnost světa kolem nás, c) žánrové vzorce. Vymítač ďábla je horor, ne severské filmové drama o rozkladu jistot nukleární rodiny.
Pomalé, ale velmi účinné
Zatímco horory ze třicátých a padesátých let minulého století nás dnes neděsí, protože otevřeně zobrazovaná monstra jsou spíš komická, Vymítač ďábla děsí tím, jak neukazuje, ale naznačuje, pracuje s očekáváními, přirozeným strachem z neznáma. Současnému divákovi bude tempo gradujících událostí připadat až nesnesitelně pomalé - ale v důsledku funkční.
Působivost spočívá v pomalém zesilování a nekonkrétnosti, v dlouhých a složitě komponovaných záběrech, ve zneklidňujícím způsobem sugestivní zvukové stopě zapojující různé typy hučení a šumů, ale především v onom postupném pronikání pod povrch každodenního a běžného. Trvá dlouho, než se něco začne dít, ale vy víte, že začne... a začne. Na podobném principu stavěly i jiné pozdější americké horory sedmdesátých let jako Čelisti nebo Vetřelec, ale je otázkou, zda by kdy vznikly, kdyby Vymítač ďábla nevydělal tak obrovské množství peněz. Lidé se pohoršovali, zuřili, nadávali na rouhačství a neúctu tvůrců, ale o to více chodili do kina - ne jednou, ne dvakrát, ale třikrát i víckrát.
Měl jsem příležitost vidět Vymítače ďábla - který teď na DVD vychází v obou sestříhaných verzích, z nichž ta režisérská je o něco otevřenější a doslovnější - na Krnovském festivalu 70mm filmu. Je pravda, že na plátně kombinace každodenního a zneklidňujícího funguje ještě intenzivněji. Nicméně stačí temná místnost a propadnete mu po takřka čtyřiceti letech od premiéry i doma.
