Dílo režiséra Johna Webstera v podobném duchu pokračuje dál. S nadhledem i jízlivostí zkoumá, jak se změnila povaha práce a proč mnohé každodenní poučky moderního managementu znějí jako z příručky, která měla v okupované válečné Evropě pomoct odbojářům.
Tvůrci čerpají jak ze zkušeností lidí, kteří prošli vyhořením či pracovní krizí, tak z dat vědců. Jednou jde o údaje analytické společnosti Gallup, zaměřující se mimo jiné na průzkumy veřejného mínění, podruhé o sarkastické komentáře antropologa Davida Graebera. Autor termínu "práce na ho*no" zemřel předloni ve věku 59 let.
Film Šťastná práce v necelých 80 minutách nepředkládá precizní analýzu moderních korporátních mechanismů. Může však - tak jako Graeberovy texty - dát lidem sílu si připustit, že možná nejsou tak šťastní, jak by mohli či měli být. Údernou formou snímek odráží, nakolik jsme si všichni zvykli, jak věci chodí. Až se zdráháme připustit, že by mohly ubíhat alespoň trochu odlišnou cestou.
A tak různé typy čísel a dat vyskakují v hravých grafikách či coby obří nápisy na zdech měst, jimiž kamera zrovna projíždí. Tam obvykle píší autoři graffiti a jiní pouliční umělci. Tvůrci snímku místo ostrých politických názorů "writerů" promítají na zdi jen prostá čísla a fakta, vyvedená úhledným, byť masivním fontem.
"Cena za špatné manažerské rozhodování je 7 trilionů dolarů ročně," tvrdí jeden nápis. "Jen polovina lidí ví, co se od nich v práci očekává," zní další údaj, za nímž stojí Jim Harter, přední výzkumník agentury Gallup.
Nezůstává však u výkřiků na zdech. Snímek přemítá, kudy jsme se do podobné situace dostali a zda lze hledat cestu ven. Jednou tak činí skrze osobní, často emotivní zkušenosti zaměstnanců, jindy pomocí humorných grafů, razantních slov či inscenovaných scén na hraně černé komedie.
"Dlouhodobě mě fascinuje vzdělávání. Jako by bylo rozvrženo k tomu, aby v dětech zničilo veškerou přirozenou tvořivost," poznamenává antropolog Graeber. "Mnoho prvků má lidi připravit na práci v továrně. Proto všechny ty zvonky a přestávky. Nabízí se otázka: proč to stále děláme? Mnoho dětí ze třídy už v žádné továrně pracovat nebude. Můj závěr zní: připravují nás na život, který nebude moc dávat smysl."
A dále to rozvádí, zatímco na obrazovce batolata lezou do maličkých kójí fiktivních kanceláří a ze zdejších židliček posílají na kameru nechtěně "dospěle" legrační obličeje. V nich se zračí pocity mnoha skutečných dospělých, kteří - jak říká Graeber - byli ve škole trénováni neklást příliš mnoho otázek. Když se tak objeví někdo s límečkem, snáze s ním hrají hru na přikyvování a potlesk.
Podobnými vtípky tvůrci zpříma útočí na emoce. Trefují se možná až příliš snadno. Sledovat, jak se chovají děti, když jim někdo vezme hračku v podobě oblíbeného hrníčku či pastelky, je sázka na jistotu. Jenže pak posloucháme konkrétní výpovědi právníků a dalších úspěšných lidí, kterak líčí vlastní - v lecčem podobně dětsky naivní - slepotu. Jak byli posedlí prací a výkonem a nedocházelo jim, že zatímco oni se snaží pro firmu roztrhat, opačně to zdaleka neplatí. A jsou zcela nahraditelní. Nebo jak se styděli připustit sobě či okolí, že jim práce přerůstá přes hlavu.
Jedna žena chtěla s přítelem založit rodinu. Shodli se, že potřebují zázemí v podobě bytu. Na půjčku nedosáhli. Proto se ona coby ta s vyšším příjmem ještě více oddala práci, brala si ji domů. A místo budování zázemí pro rodinu si osobní život přemírou práce rozvrátila, reflektuje před kamerou.
Jihlavský festival letos uvádí více děl dotýkajících se různých podob práce. Ve snímku Země v dohledu sledujeme nomády, kteří se živí sběrem zemědělských plodin, pospávají v okolí farem, putují Evropou. Pro někoho nemyslitelná z nouze ctnost a existence bez jistot. Pro jiné možná způsob, jak mít zaměstnání spojené se svobodou.
Ještě silnější paralelu nabízí slovenský snímek Turnu, portrét gastarbeiterů, kteří podstatnou část měsíce či roku pracovně tráví v Rakousku. Místy jde o až tragikomický pohled na svérázné osobnosti. Ty se ale nakonec podobně odcizují rodině, kvůli jejíž obživě tráví týdny kdesi na stavbě a s lahví pálenky - jako ta úspěšná žena, co se málem upracovala kvůli nemožnosti získat hypotéku v londýnských podmínkách.
Jednou se směsí distance a empatie hledíme na lidi, kterých nám je líto. Najednou jsme však o snímek dál a díky kouzlu koncentrovaného festivalového hltání filmů nám dojde, že s podobnou lítostí bychom občas potřebovali pohlédnout i sami na sebe.
Byť snímek Šťastná práce není komplexní analýzou, nad některými fakty lze jen těžko mávnout rukou. Dnešní mileniálové jsou o 40 procent chudší než jejich rodiče a prarodiče ve stejném věku, alespoň podle Regionální federální rezervní banky v americkém St. Louis. A tvůrci rozebírají některé absurdní mechanismy korporátního fungování. Třeba že z někoho se často stane manažer, protože dělá dobře svoji práci. Tak mu zaplatí víc, aby dělal práci, na kterou nemá kvalifikaci.
Jak hned na úvod poznamenává David Graeber, práce v kancelářích byla ještě před sto lety představou z dystopií, nikoli ideálem či žitou normou většiny společnosti.
Podobné filmy nemusí mít nutně za cíl, aby se každý odhodlal ke změně a vydal se na nějakou úžasně svobodnou cestu bez zbytnělého korporátu. A netřeba tyto dokumenty také vnímat jako apel ke zničení kapitalismu. Pro začátek úplně postačí, když si díky efektivní směsi dat, nadsázky, emocí a sugestivního podání uvědomíme, že není ostuda se o svých pocitech nespokojenosti bavit s kolegy či nadřízenými.
